Les Vacances de Monsieur Hulot
Prázdniny pána Hulota
Mr. Hulot's Holiday
Mr. Hulot's Holiday
Režie:
Jacques TatiScénář:
Jacques TatiHudba:
Alain RomansHrají:
Jacques Tati, Édouard Francomme, René Lacourt, Jacques Cottin, Lucien Frégis, Micheline Rolla, Daniel Marquet, Nicole Chomo, Nathalie Pascaud, Marcel Girard (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Obraz lidských povah a hemžení v jednom obyčejném prázdninovém letovisku. Prázdniny pana Hulota jsou druhým celovečerním filmem Jacquese Tatiho. Kaskádu gagů, drobných postřehů, komických situací rozvrstvených do několika plánů rozehrává Tati v prázdninovém prostředí přímořského městečka blízko Bretaně. Kaleidoskop lidí, kteří se přijeli rekreovat k Atlantiku, je složen se zástupců různých evropských národů. Přestože všichni opouštějí své všednodenní sterotypy, zdaleka neodhazují svůj charakter a zažité způsoby chování vpravdě národní. Angličanky nepřestanou hrát tenis a popíjet čaj, stejně jako typická Francouzka bude neustále hlídat své oblečení a účes a německá povaha vystupuje na povrch v nejobyčejnějších situacích. Zatímco multinárodní společnost se zabývá drobnými problémy lidí na prázdninách, v pozadí z rozhlasu zaznívají zprávy a komentáře zásadních politických a hospodářských problémů doby. A mezitím se s šumem moře mísí prázdninový provoz – hoteliéři, plavčíci, neúnavné všudypřítomné dětí. A uprostřed tohoto kolotání pan Hulot, nepřehlédnutelný nešika, který nemá ani zdání o tom, že je nešika.
I v tomto filmu můžeme obdivovat Jacquese Tatiho jako neúnavného pozorovatele všeho lidského i nelidského ve světě jeho doby, který geniálním způsobem dokázal reflektovat své vnímání.
(Česká televize)
Recenze (90)
Oscar 1 nominace: Námět a scénář . . . . . . .Zlatá Palma - výběr ()
Vlastně je to úplně všední "prázdninový" film plný těch nejklasičtějších postaviček, do kterého Tati "vpustil" sám sebe coby nemotorného pana Hulota. Z filmu sálá "pohoda, klídek, tabáček" atmosféra, která způsobila, že se na další Tatiho filmy neuvěřitelně těším. 85% ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $57,327║Tržby Celosvetovo $-║ ()
Nuda. Tati mě fakt totálně míjí svým humorem, to je již druhý pokus. Nevím kde je chyba, ael snad se to povede příště ;-) ()
Jestliže se v současnosti hovoří o syntéze atrakcí (akce) a narace (příběhu), Tati provedl syntézu gagů a narace. Protože jde předně o způsob, jakým se gagy začleňují do příběhu, než o gagy samotné. Zároveň se ale zdá, že příběh není podstatný – postavy nikdy nezačnou mluvit, nikdy se nezačne odvíjet děj, ač styl vršící kontinuálně jednotlivé záběry tomu klamně napovídá. Výsledkem je podívaná značeně vyprázdněná i naplněná (dáno optikou ctěného diváka). ____ Výběr kamery je přímo skvostný, až kacířsky pedantský a promyšlený, když uvážíme, že máme do činění s „pouhou“ groteskou. A samotný obraz? Ještě lepší. Dokonalá a velice ojedinělá kombinace osvětlení, které tvoří ostré stíny, a malého kontrastu mezi světlými a tmavými oblastmi způsobeného sluncem. Druhá rafinovanost se vztahuje k vzorné práci se zvuky a ruchy, později rozvitá v Playtimeu. _____ Tati, ztracené geniální dítě mezi němými groteskami a novodobými sitcomy, mezi Chaplinem a Mr. Beanem, nepříslušel k žádné generaci. Byl solitérem. Přesto v sobě spojil takové neslučitelné vlastnosti jako například vypočítavost s naivní nevinností či eleganci s postavou kolohnáta. Tak pravil nikoli Zarathuštra, ale já. ()
Takovej typickej Tati. Moc pekne natoceny, prijemna, ale stereotypni hudba a vtipna postavicka roztrzityho pana Hulota, kterej se tak ruzne mota okolo ostatnich lidi a pusobi neustale nejaky malery a ma ze sebe problem vymacknout souvislou vetu. Prislo mi ale, ze tentokrat neukazuje Tati nejakej kontrast mezi mestem a vesnici a podobne a snazi se ciste o komedii, takze opravdu neustale se dejou nejaky vtipny veci. Bohuzel ne nejak extremne vtipny, skutecne pobavi to jen obcas. ()
A je to tady! Po Tatiho pošťáckém preludiu se zrodil pan Hulot. Postava ze starého světa, vhozená do vln moderní civilizace se všemi jejími nástrahami. Ten kontrast byl sice stoprocentně využitý až v Mém strýčkovi a Playtimu, ale už Prázdniny pracují s něčím podobným. S konfrontací evropských národních povah. Vzorky byly shromážděny na dovolené v přímořském letovisku a ponechány svému osudu a autorově hravosti a kombinačním schopnostem. Jacques Tati ve všech filmech variuje různé gagy němé éry, ale daleko nápaditěji, pomocí metafor, asociací a - nemám pro to jiný výraz - přeludů. Takže když se třeba Hulot zamotá do kožešiny před krbem, vypadá to, že se mu do kotníku zahryzlo živé zvíře a zběsile ho pronásleduje. Když se mu lodička, ve které pluje, přelomí a nebohý Hulot se snaží vyprostit ze sevření přídě a zádě, rekreanti prchají z pláže v domnění, že se k nim blíží vodní příšera, hladově klapající čelistmi. :-) A to už nemluvím o perfektně vygradované scéně s pohřbem. Tady někde začala tradice vizuelních gagů, které byly tak typické pro francouzskou komedii dalších desetiletí. 80% ()
Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Je jen málo filmů, kdy jsem se smál nahlas co pár minut v průběhu celého filmu. Velmi příjemné překvapení na to, že jsem od tohoto pro mne neznámého tvůrce (téměř:=)) černobílého filmu nic extra nečekal. Geniálně natočeno. Trailer: http://www.kinoteka.cz/online-shlednuti/prazdniny-pana-hulota/ ()
"H-U-L-O-T" Ještě jsem neviděl film, ve kterém se mluví a přitom se neřekne jediná alespoň trochu zajímavá věta. Všechno je jednou poprvé, takže toto pyrrhovo vítězství patří panu Hulotovi. Tento samovolný spouštěč chaosu mne svými groteskními výstupy samozřejmě dokázal pobavit, ale spíše to byly ojedinělé zásahy do bránice než nějaká rychlopalná taškařice. Líbil se mi třeba jeho explodující prskolet, skládací loď nebo zapojení karbaníka do hry na sousedním stolu pouhým pootočením židle, ale ty staré fórky okoukané z němých grotesek už na mě moc nefungovaly. ()
Už na první pohled zaujme tento snímek svou náladou. Kamera plus tomu všemu sekundující hudební složka do sebe tak dobře zapadají, že společně vytváří nádherně pohodovou dovolenkovou atmosféru. Ať je léto nebo zima, tak tato atmosféra ve mně nutkavě vyvolává potřebu nasadit si plavací kolo plus rukávky, dát do pusy šnorchl, namazat se (opalovacím krémem) a vyrazit k vodě. Krásná atmosféra... a samotný příběh? S ním je to u mně trošku složitější. Byly chvíle (a byla jich naštěstí většina), kdy jsem se příjemně bavil; pak taky byly chvíle, kdy jsem se u některých gagů přímo řehtal; pak však taky přišly chvíle, které nebyly příliš zábavné (většinou se jednalo o můstky mezi jednotlivými "scénkami"). Shrnuto a podtrženo: Výborně formálně zpracovaný snímek, na který je radost se koukat; navíc s perfektní letní náladou a výbornými gagy. ()
Tati já jsme naladění na úplně jinou vlnu. Ne že bych neměl dobrou vůli, tohle je můj třetí pokus, v němž jsem se vydal přímo ke kořenům pana Hulota. A jen jsem si potvrdil svůj nezájem o celý tenhle formát, o Tatiho filozofii. Bylo tu pár povedených vtipů, to jo, ale nebavilo mě na ně čekat ani jsem se jimi nijak nekochal. ()
Svět podle Tatiho - napodruhé... ;o) . . . Silně zmatený, nervně pobíhající, neuvěřitelně nejapný... Ecce Hulot! S tímhle vytáhlým chlápkem s věčnou dýmkou v hubě a klátící se svižnou chůzí bych chtěl jet na dovolenou, desetkrát raději než s deseti nudnými kočičkami... Nejlépe pak tím jeho ďábelským přibližovadlem, proti němuž >Cililink< byl korábem silnic... ;-) . . . Tenhle film, jenž přinesl zrození pana Hulota je zkrátka geniální taškařice, nabitá bizarními situacemi a skvěle promyšlenými a inscenovanými gagy, které prostě nemají šanci zestárnout. Protože všechno to, co se na scéně odehrává, je až přízračně lidské, vlídně dojemné a nadčasově zábavné... :-) . . . Tak někdy na věčnosti! Au plage, Monsieur Hulot. Adieu... :o))) - - - - - (Poprvé viděno 3.6.2008 na ČT2, komentář zde jako čtvrtstý - 3.6.2008) ()
Pár úsměvných situací, ale jinak jsem se nebavil („humorné“ scény jako třeba ty s akváriem či loďkou mě vyloženě minuly), spíš docela dost nudil. Šlo o mé první setkání s Tatim, takže je nejspíš předčasné vynášet nějaké soudy, avšak doufám, že příště půjde o vtipnější zážitek. Pan Hulot mi nepřišel jako příliš komická postavička, možná se opravdu stal předlohou pro jiné nešiky (jako Mr. Bean či Jacques Clouseau), ale mně přišel se svým chozením či neustálým sundáváním klobouku na pozdrav spíš otravný. I když jistě ne tak, jako hloupí a trapní číšníci. Třeba jsem se jen nedokázal správně naladit na typ humoru, každopádně víc než na 2* to ze svého pohledu nevidím. ()
Donedávna bylo pro mne jméno předního francouzského tvůrce Jacquesa Tatiho-Tatiščeva prakticky zcela neznámé. Objev osobitého, výrazného spolutvůrce filmové vlny šedesátých a sedmdesátých let v tomto odlehčeném díle nejvíce naznačuje své ovlivnění italským neorealismem (zvlášť se mi vybavuje Sicův ZÁZRAK V MILÁNĚ). Známky jakési vyvázanosti z času se objevují i zde a koncentrují se do hulotovské postavy, jejíž namnoze mlčenlivá málomluvná přítomnost na stříbrném plátně poměrně dlouho ztěžuje diváckou orientaci. Kumulace absurdních příhod, které se soustředí kolem Hulotovy postavy, postupně začíná rozplétat zdánlivě nezúčastněný pohled kamery a z šedivé mozaiky jejích záběrů a scén se postupně vyjevuje pečlivě zachycovaná absurdita prvních projevů rodícího se konzumismu blahobytu tzv. zlatého věku třetí čtvrtiny minulého století. Tati se tu projevuje jako česká obdoba umění všedního dne a hulotovská zkratka má v sobě zřejmou souvislost s proslulým hrabalovským strýcem Pepinem. I hulotovská realita je francouzskou formou pábení. Křehký romantismus, kořenící ve skutečnostech a projevech dvacátých a třicátých let minulého století, malost, která je současné i svébytnou velikostí, to všechno vytváří skutečnost, která je až důvěrně známá a charakteristická také pro projevy a díla české a slovenské avantgardy stejné doby. Tatim a Hulotem se mezi nás znovu vrací básnicky poetický rozměr průměrného lidství, jež Tati současně nešetří i miluje. Je to laskavost a vlídnost, kterou dnes postrádáme - někdy až bolestně - a kterou i při této neopakovatelné osobité francouzské příležitosti opakovaně pokorně nacházíme. Okruh Tatiho herců i spolupracovníků z hlediska mých velmi laických vědomostí o francouzské kinematografii tak naznačuje silnou tvůrčí osobnost, která i dnes dotváří francouzský národní charakter o jednu jeho zvlášť důležitou součást. Hulotova socha (v našich poměrech se vybaví vznikající pomníky Járy Cimrmana), která se tyčí na pláži francouzského letoviska Saint-Marc v ústí největší francouzské řeky Loiry, tuto skutečnost symbolizuje i čtvrt století po Tatiho smrti více než výmluvně. A zřejmě nejen pro Francouze. ()
Jacques Tati je fakt ďábel. Rowan Atkinson se jím a tímto filmem inspiroval pro Prázdniny pana Beana, stejně tak sám pan Hulot je očividně následovníkem němých grotesek s Maxem Linderem, Busterem Keatonem a dalšími. Stejně jako jejich filmy jsou i Prázdniny pana Hulota černobílé a skoro němé. Moc se tu toho nenamluví, o to komičtější je dokonalá zvuková stopa. Zvuk pružiny otevírajících se dveří, skákání ping pongového míčku, bouchající výfuk... ()
Nebudu tu přikládat oslavná polena na požár. *** Jen si podotknu, že celá ta na jeden zátah natočená scéna se zmrzlinami, kdy se nejen nedaly spustit oči, ale ani mrknout nebo nadechnout se člověk neodvážil, nádherně ukázala, jak dobrotivým svrchovaný oligracha Tati vládne humorem, jak rád má svět a všecko to upachtěné hemžení lidiček v něm. Fascinuje mě, jak ho fascinovalo jak málo lidi chápou z dění kolem sebe a jeho možných příčin a následků, jak si místo spolupráce či vzájeného obdivu a zkrášlování zpola schválně a zpola úplně nevědomky překážejí a jak je z blízkého pohledu to lidské mraveniště především plné naprosto absurdních skutků a pohybů. V přirozeném kontrastu k tomu je pak jeho svět zvířat a nikdy jsem ještě neviděla, že by si režiwér dovolil dát jim na plátně tolik prostoru a v nestříhaných scénách je nechal hrát tak komplikované party a majstrštyky. Psy, koně, muly, osly..., ale psy především. Ještě jinou koláž pak v Tatiho světě představují děti, jako mezistupeň bytostí mezi zvířaty a dospělými - zčásti podléhající přirozeným podnětům k soustředění, zajímání se, tvoření, čistém zaujatém bytí, a zčásti už pocuchané zámysly, jízlivostmi a nečestnými záměry dospělých, pomuchlané a pokroucené výchovou, formované bludištěm zákazů a příkazů, kličkující a ne už nevinné... ()
Druhý celovečerák dlháňa Tatiho, ktorý s príchodom do prímorského letoviska so sebou dovalí vlnu dobráckej nešikovnosti. Ono je to skor iba taká vlnka skečov a málovravnej komiky odkazujúcej na nemú (americkú) grotesku, ale zďaleka nie tak intenzívnu (čo do početnosti a "fatálnosti" gagov). Prazdniny pana Hulota a napr. také prázdniny Mr.Beana (okrem šialeného auta) majú spoločné, že pri celovečernom formáte strácajú dych. Či to bol u Tatiho zámer (byť až tak veľmi pohodovoý/rozvláčný) neviem, každopádne výsledný efekt po polovici moj zrak odvracal stále častejšie na hodinky. Na zoznámenie sa s vysokým francúzom radšej doporučím jeho autorcké skeče (a to aj sebe). Sú kratšie. 65%. ()
Geniálně prosté, prostě geniální. Měj se na pozoru, německý turisto! ()
Jacques Tati je u nás znám již z filmu „Jede, jede poštovský panáček", který rovněž vedl režijně a současně v něm hrál hlavní roli listonoše Františka. Již v tomto filmu hovořil satirickým výsměchem k některým měšťáckým projevům, v novém filmu „Prázdniny pana Hulota" se podařilo autoru Tatimu najít prostředí, kde se měsťácká společnost schází, režiséru Tatimu ostře vykreslit několik měšťáckých postaviček a herci Tatimu vytvořit postavu, kolem jejíž dobrosrdečnosti a laskavosti se v tomto prostředí nakupí tolik humorných situací, že ani na okamžik nepoleví proud vtipů a nápadů, plynoucích z jedné scény do druhé. Je však velmi potěšitelné, že většina satirických záměrů je dobře mířena na skutečné chyby a přežitky. Když se místy projeví groteskně neskutečná situace, zvláště v závěru s nechtěně vyvolanou ohňostrojovou náladou, jde tu jistě jen o vyvolání smíchu bez hlubšího záměru, ale v celkové koncepci tohoto námětu nepůsobí natolik rušivě, aby překryla pravý satirický záměr. Přesné překreslení charakterů jednotlivých postaviček je v tomto filmu velikým kladem. Vždyť jednající osoby se nám nepředstavují slovem, který by zavazoval k ději. Jejich věty jsou jen jakoby náhodou uslyšené bez hlubší souvislosti, i záběry kamery jsou mnohdy jen jakoby útržky náhodou zachycené a vkomponované do celku. Kolik je v nich však charakterisační působivosti, jak je jimi znásobena povaha a celá bytost číšníka, vysloužilého důstojníka, manželské dvojice i ostatních členů společnosti. A tak i když bychom chtěli místy vyslovit své výhrady k některým scénám situační grotesky, jedno je na tomto filmu velmi potěšitelné: mluví k nám opravdu filmovou řečí. Připočteme-li k tomu citlivou míru možností a dobře provedený satirický záměr, můžeme říci, že tento film je nejen dobrou zábavou, ale také pěkně přibroušeným zrcadlem. Filmový přehled 34/1955 ()
Kdo mě aspoň trochu zná, ví, že jsem milovnice černobílé fotografie a starých časů. Před akcí upřednostňuji atmofséru, ocením jenmý humor, nevadí mi pomalejší tempo a hlavně, film nemusí být ukecaný, aby se mi líbil. Prázdniny pana Hulota tohle všechno mají. Humor je jemný, obejde se beze slov, hudba navozuje pohodovou atmosféru, příjemná nostalgie se line zvolna. Víc než o nějaký příběh jde řadu drobný skečů, které spojuje postava pana Hulota a krásy francouzského pobřeží. ()