Nechte zpívat Mišíka

Nevím, zda jde o nějakou zvláštnost životem sešlých rockerů, ale zatímco Richard Müller v Nepoznaném vypadal, jako kdyby koukal na slepici, Vladimír Mišík s jednou rovnou vede "dialog". Sedí přitom na své planetce, popíjí pivo a čte si Kerouaca. Snaha ozvláštnit tradiční formát dokumentárního portrétu by zde tedy byla. Jenomže snaha nestačí, není-li podepřena ujasněným konceptem. Zprvu se zdá, že osou vyprávění bude pátrání po otci, který, jak zjišťujeme hned na začátku, nezemřel v korejské válce. Jenomže řešení záhady přichází už někdy v polovině, čímž se film připravuje o emocionálně silnou pointu. Snaha o chronologicky vedený řez Mišíkovým životem (samozřejmě nechybí zlomové roky 68 a 89) je neustále přerušována odskoky k různým přidruženým tématům (rodina, ženský, Star Trek) a povídáním Mišíka nebo jeho kamarádů (které asi režisérka z úcty k dotyčným více nesestříhala), takže jde namísto uceleného vyprávění o řadu (ne moc vtipných) historek. Více než o Mišíkově osobnosti se toho nakonec dozvíme o jeho minulém i současném zdravotním stavu (druhé největší dada vedle ženy představené titulkem „kamarádka režisérky“ je mluvící hlava lékaře, který nám sdělí pouze a jenom to, jak bylo za normalizace klukům, kteří nechtěli na vojnu, diagnostikováno vážné astma). Optikou Jitky Němcové se Mišík nejvíc provinil tím, že netrávil víc času s rodinou. Nechce se mi věřit, že by bigbít, byť za socialismu, nebyl větší odvaz, než jak jej popisuje tento dokument, natočený s velkou láskou, ale malým odstupem. 50% (13.03.2017)

LÁSKA JE JAKO VEČERNICE, PLUJÍCÍ ČERNOU OBLOHOU. NÁŠ ŽIVOT HOŘÍ JAKO SVÍCE A MRTVÍ MILOVAT NEMOHOU... /// Vladimír na „svý“ planetce (Mišík), s lahváčem, elpíčkama, slepicí a lednicí narvanou pivem. Nedojímá jen jeho vyprávění, ale i originální pokus vystopovat jeho kořeny. Nejsem skalní Mišíkův fans, ale jeho přínos k bigbítu oceňuju. Dobrej hudební dokument! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Baví mě Josef Kainar. 2.) Baví mě Kuře v hodinkách. (09.06.2017)

"Mišík se nám takhle hezky mrcasí mezi hvězdami." Hudbu slovenského Američana Vládi Mišíka jsem měl vždycky celkem rád, ale je hodně interpretů a kapel, které jsem měl radši. Ovšem ta hudba a vzpomínky spoluhráčů byly asi tím jediným, co mě na tomto dokumentu bavilo. Celé to hledání otce, pózující slepice, zátiší s lednicí a vlastní planetka šli trošku mimo mě. A taky jsem tam viděl něco, co nevidím rád - ulhaného zrzavého dramatika a chlastajícího umělce s modrou knížkou a nekonečnou touhou po svobodě. Zkrátka jsem přesvědčen o tom, že jakýkoli koncert pana Mišíka, samozřejmě nejlépe zakázaný, by mě bavil víc než tento dokument. (10.05.2017)

Aneb jak jde banální námět "životopisný dokument" zpracovat co nejméně přehledným a nejvíce nesnesitelným způsobem. Dokumentaristka nabrala zcela nezajímavý materiál a troufla si ho ještě skrze "ozvláštňování" pomocí více časových rovin a stylizovaných pasáží ne zkrátit, ale dokonce ještě natáhnout na brutálních 100 minut, což je čas, na jaký si smí troufnout jen dokumentarista absolutně přesvědčený o nutnosti každého záběru. Zde parta starých lidí opakuje dokola ty samé věty, nejčastěji "objevující" věci jako stárnutí... nedá se to vydržet a nechce to skončit. Nemá to koncept, strukturu, gradaci. Fušeřina. (22.04.2017)

Zaujímavý dokument. Mišíkovú tvorbu som nejako moc nepoznal, no tento film mi ju celkom dobre priblížil a dokonca aj ukázal jeho ako osobnosť. A musím povedať, že mi to bolo veľmi sympatické sledovať a pôsobilo to ako dobrý dokument. Dokonca aj vysvetlil, prečo to nesie názov "Nechte Zpívat Mišíka. Čo filmu celkom kvitujem. No mám tu 2 problémy, ktoré bohužiaľ spôsobili, že som si neužil film až tak moc, ako som si myslel, že si ho užijem. Prvým je fakt, že sú tu občas vsunuté scénky, ktoré pôsobia, že sú len spracované pre tento film, aby nejako pôsobil živšie. No realita je taká, že nič moc tam toho nepridáva. Naopak potom je film chvíľku seriózny a zaujímavý a následne to odbočí do úplne iných sfér. A dosť ma to vyrušovalo. Čo ma však otravovalo na filme viac bolo jeho tempo. Plynie veľmi pomaly a miestami plynie skutočne nekonečne. Spád nie je veľmi dobrý a podľa mňa film dosť spomaľuje. Ale na druhú stranu informácie, ktoré sa z neho dozvieme sú zaujímavé. A práve to tento film podľa mňa ako celok funguje. Osobnosti sú zaujímavé, je super vidieť naposledy živétho Radima Hladíka staršieho a súčasne človek mal možnosť spoznať niekoho, o kom toho moc ani nevedel. A to na filme oceňujem. Za mňa spokojnosť. Mohlo to byť dotvorené lepšie, ale je to súčasne spracované zaujímavo. Funguje to. Hodnotenie: B+ (13.12.2017)

Dokumentární medailonek slavného rockera. Zasazení do domáckého prostředí jeho vlastní planetky, kterou obývá ve společnosti nepříliš pozorně naslouchajících slepic, činí dokument aspoň trochu originálním. Jinak jde o nesystematické přeskakování v čase i tématech, takže je to spíš pro fanoušky, než lidi, co o Mišíkovi nic nevědí. Ale pokud jste na podobné noty naladění, tak vás film nezklame. Za nadstandardní hodnocení může autorka děkovat šťastné náhodě a téměř detektivnímu pátrání po stopách Mišíkova otce. (16.03.2017)

V dokumentu není obvyklý postup vycházek hrdiny po jeho místech, ukazování starých fotografií a "mluvících hlav". Mišík zde v soukromé a profesí lince pateticky nekňourá a vypráví v situacích a ne v popisech. Na otázku, co dělal když nemohl za komunistů hrát, odpovídá "chlastal". Prostředí ateliéru sedí k jeho hudbě. Tvůrci získali přímo detektivní důkazy o jeho otci. Slyšíme pár kouzelných historek, například o Rolling stones, byť trochu brzdí tempo vyprávění. Dokument plyne přirozeně a konci bychom dali Mišíkovi nejraději pusu. Ale nechápu proč nepřijal vyznamenání za zásluhy. (03.09.2018)

Jsem celoživotní Vladimírův fanda, vždy když je ohlášeno jeho nové album, je to pro mě zásadní událostí roku, které nikdy nezklame. Co se týče dokumentu, nesmírně vkusně a řemeslně natočeno. Všechny milníky Vladimírova života jsou zde zaznamenány velice decentně, jasně, emočně a věcně. Moc pěkný počin. Nezbývá, než umělci popřát ještě mnoho sil a zdraví ať slouží a ještě prosím o nějakou novou muzičku. (12.03.2017)

Dokument o Mišíkovi, v hlavní roli... slepice! Vladimír Mišík je jistě statečný a v mnoha ohledech obdivuhodný člověk, který se podílel na nejzajímavějších deskách, co u nás za socíku vznikly. Přesto bych ale zvážil, jestli je to ta správná persona, o které točit celovečerní dokument. Vždyť co jsme se krom pár zábavných historek (jak se Vladimír opil a usnul ve křoví nebo jak si před koncertem s Rolling Stones zapomněl doma kytaru) dozvěděli skutečně zajímavého? Že nikdy nepoznal vlastního otce. Ale i tato dějová linka je podána tak nějak nezáživně. Mohlo to být napínavé drama ála Pátrání po Sugar Manovi, ale toho se s pomocí powerpointově nevkusných rudých nápisů „A pak jsme fotku poslali do Ameriky a tohle nám odpověděli!!“ nedocílí. Navíc kvůli špatnému timingu (pravdu o otci se dozvíme už někdy v půlce filmu) přijde veškeré potenciální napětí vniveč. Vladimír Mišík je k tomu všemu takový obyčejný pán, co má rád svůj klid, měl nějaké ženy a děti, rád pil, hrál v nějakých kapelách... Při vší úctě k jeho tvorbě mi připadá, že to není strhující osobnost typu třeba Filipa Topola - abych zůstal u českých rockerů - která by "utáhla" celovečerní dokument. Je takový... normální. Při svých výpovědích působí nepřirozeně, často si pomáhá vycpávkovými slovy "jako" a "žejo". Dokonce i na těch zajímavých okamžicích v jeho životě jako by vlastně nebylo nic moc zajímavého. ,,Jak jsem se dostal do první kapely s Radimem Hladíkem? No, normálně napsali inzerát, já jim odepsal žejo, přišel na konkurs a bylo to.." ,,Jak vznikají moje skladby? Tak různě jako. Třeba jsem psal holce, aby za mnou večer přišla domu a ona nepřišla, tak jsem o tom napsal písničku." Jako kdyby režisérka tušila, že z toho zas tak velké emoce nevytříská, pokusila se klasický formát mluvících hlav ozvláštnit, což z mého pohledu dopadlo katastrofálně. Hrané scény kvůli angažování neherců a zvláštní stylizaci působí jak z béčkového filmu z 90. let. Animované pasáže, v nichž třeba Žižkovská věž nastartuje a odletí jako raketa do vesmíru, jsou takové nějaké laciné a podivné... A to celkové rámování, kdy Mišík sedí před ledničkou, jeho kamarádi kolem něj létají a on své nejniternější výpovědi vypráví kálející slepici, to mi připadá už úplně bizarní. Celkově byl pro mě tedy tento dokument zklamáním. Nic moc jsem se z něj nedozvěděl, přišel mi bez konceptu, gradace a pointy. Vrcholem jsou bezesporu Mišíkovy skladby. Ty by ovšem vyzněly i bez obrázků autora, jak létá mezi slepicemi vesmírem. (26.04.2018)

Celkem pěkný a zajímavý dokument. Ale nelíbilo se mi aranžmá se slepicí a plnou piva lednicí..... (20.06.2021)

Nejsem skalním příznivcem pana Mišíka, ale možná se to po tomto dokumetu změní. Ten se mi totiž opravdu líbil. Povedenné rekapitulování jeho kariéry vhodné i pro milovníky drůbeže. (11.03.2017)

Mišík, Flamengo, ETC..., Blue Effect patří k mému dospívání, ta muzika na mne stále funguje, hraji si ji dost často dodnes. Ale tato forma dokumentu s hranými "vtipnými" vložkami mi nepřipadá šťastná. Ocenil bych více dobových záběrů, více hudby, třeba na úkor těch úmorných rodopisných informací. (12.03.2017)

Řemeslně dovedné, ale nepříliš působivé. Dotáčky se mi moc nelíbily, spíše bych uvítal více dobových materiálů. (31.05.2017)

Myslím, že je tu třeba zásadně odlišit Mišíka jako osobu a Mišíka jako dokument. Jetliže je osoba OK, potom je dokument NOK, a navíc se domnívám, že je to jeden z příkladů špatně natočeného dokumentu. Nevadil mi pohled na slepice a povídání o nemocích, které by logicky mělo ústit do ptačí chřipky, ale nepřítomnost nějaké jednotící myšlenky (pokud tam vůbec nějaká byla) začleněné do nějakého nosného kontextu. Zpočátku jsem si myslel, že to bude právě ono "Nechte zpívat Mišíka", ale to se nestalo, naopak tu nastala spousta hrubých spojení a vtahů (např. když při Kainarově lyrické písni "Stříhali dohola malého chlapečka" ukázala Němcová oportunisticky hlavu malého kluka u holiče, a nikoli třeba "růžovou bandasku stavěnou na vincka chcípáčka"). Pozn. 1: S Mišíkem jsem se sešel třikrát, vždycky o koncertních přestávkách v žďárské sokolovně (Matadors, George and Beatovens - po koncertním turné s Karlem Dubou, Blue Effekt - to byla velká akce, v hlavním sále hrála kapela k tanci a poslechu, o patro výš jsem měl diskotéku, dole se promítaly filmy a hrálo se divadlo). Vláďa Mišík byl vždy skromný, upřímný a sdílný, mluvilo se o hudbě a jeho místu v ní. Nikdy jsem mu nedal kolíček na prst... Pozn. 2: Hned druhý den jsem viděl dokument o Luc Bessonovi, ke kterému (narozdíl od Mišíka) žádné sympatie necítím. Nicméně (opět na rozdíl od něj) Besson "vypadal" jako živý člověk, kdežto Mišík jako němcová archiválie (němec = němý, člověk nemluvící naším jazykem). Dále viz Matty. (12.03.2017)

Celou cestu z kina jsem šla domů s úsměvem na tváři. Paní Němcová i pan Mišík mohou být opravdu spokojení, a myslím si, že lepší dárek ke kulatinám asi ani nebyl možný. Takhle pestrý filmový dokument už jsem dlouho neviděla. Samozřejmě skvělá muzika, historie, nostalgie, humor i fantazie. Americké souvislosti dodaly snímku koření a trochu i napětí. Mrzí mě, že se dokončení filmu nedočkal pan Hladík, ale třeba se sem z toho vesmírného nekonečna občas mrkne. Zkrátka balzám na duši a moc všem tvůrcům gratuluji! (08.03.2017)

Kdyby nechala Němcová víc zpívat Mišíka a na minimum omezila své bizarní autorské vklady, mohl z toho být divácky mnohem snesitelnější film. (06.01.2019)

Šikovně vizuálně vyskládaný polohraný dokument o tom, proč si někdo může po právu zpívat: "Bejval sem dobrej... Fakt dobrej..." (13.01.2023)

Nádherný dokument, hodně silných momentů, zajímavých novinek a rozhovorů... (11.03.2017)

Já su spokojen a těším se na další celeovečeráky o Mertovi,Nohavicovi a etc... :-) Silné scény v pátrání po otci... (13.03.2017)

Netušil jsem, že existoval nějaký Mišík, kvůli němuž se třásli komunističtí papaláši na Malostranském náměstí. Když opomenu repertoár Mišíka a soustředím se na slepice a vejce, tak jednoznačně musím ocenit, že někdo nechá pobíhat slepice po stole a současně si jde do chladničky pro lahváče plzeňského. 42 % (31.12.2019)