La prigioniera
La Prisonnière
La Prisonnière
Režie:
Henri-Georges ClouzotKamera:
Andréas WindingHrají:
Laurent Terzieff, Elisabeth Wiener, Dany Carrel, Bernard Fresson, Noëlle Adam, Claude Piéplu, Pierre Richard, Michel Piccoli, Charles Vanel, Henri Garcin (více)Obsahy(2)
José, citlivá žena ambiciózního malíře, se zamiluje do výstředního majitele galerie Hašlera. Sexuálními komplexy sužovanému Hašlerovi se podaří José plně ovládnout, takže žena nepozná pravou lásku, kterou hledala, a stává se pouhým objektem jeho kruté vášně... (Karlos80)
Recenze (6)
Psychologický pastiš na téma rozštěpu jedince mezi jeho vytěsňovanými tužbami a vnější maskou sám trpí rozštěpem mezi rádoby Giallo klišémi a uměleckými záchvěvy. Silné momenty formalistických sekvencí, při nichž zvláštně v závěrečné "snové" pasáží zasvitne rozklížení falešného lidského ega skrze zběsilý filmový střih a op-artový útok na lidskou tvář zároveň ukazuje limit tohoto snímku - v tradici konvenční kinematografie je tato 3.5 minutová skvostná sekvence rámována jako pouhá jasně odlišená diegetická vsuvka: delirium fikční postavy... A nikoliv - jak dokázal například především jeden z nejznámějších přiznaných fetišistů sadistů francouzské umělecké scény 2. pol. 20. stol. Alain Robbe-Grillet - přenést sado-masochistické pudy z těl postav přímo do těla filmu jako takového - generalizovaný depersonalizující střih a přeměna postav v pouhé loutky v sadistických rukou umělce jsou v silném kontrastu ke Clouzeauove couvnutí zpět k pouhému zobrazení tradičních psychologizujících dilemat postav, jimž máme tradičním "efektem reálna" konvenčních uměleckých kódů uvěřit jejich důvěryhodnost. Částečně originální artovka v nejlepším smyslu slova tak trpí občasnými závany stereotypů jak z lepší evropské sexploitace a po konci zbývá na patře diváka spíš pachuť z až červenoknižního realismu. ()
Jak kdyby režisér dokonale věděl jak, ale už ne tak úplně co. Forma je chvílemi virtuózní, montáže jsou neuvěřitelné - je to vlastně Vertov v barvě a druhé generace k tomu. Úvahy mi šly i tím směrem, proč je to na svou dobu tak starobní - opart i Xenakis je velmi up to date. Možná, že Clouzot tak nějak překračuje fázi nouvelle vague - mířilo to chvílemi tak nějak k Mazací hlavě, tématem tedy až někam k Modrému sametu, ale to už jen náznakem - tíží to bída buržoazie - tolik se tu o ní namluví! A nakonec je to vlastně spíš svět Peeping Toma - technologicky dokonalá mělkost. Trier v Nymfomance si z toho určitě bral a taky mu to nevyšlo - ono mindfuck je těžké zachytit a rozhodně se k tomu nehodí žádné dekórum. ()
Henri-Georges Clouzot je prostě jeden z nejlepších francouzských režisérů. Hlavně forma je místy úchvatná. ()
Šarmantní Stan, pohybující se v prostředí moderního kinetického a op-artového umění, je zužován sexuální poruchou, která ho strhává na jedné straně k voyerismu a na druhé k sebevraždě. Jeho těžce stavenou rovnováhu naruší až manželka jiného umělce, José, která se do něj bezvýhradně zamiluje. Clouzot nazval svůj film "Zajatkyně či uvězněná", avšak posoudit, kdo je tu vězeň a kdo uvězněný, je mimořádně obtížné. ()
Hodne plane, skor len taka spolocenska konzervacka v ktorej o nic nejde : 20 % ()
Popis filmu znel zaujimavejsie ako samotny film. Cely cas som mala pocit, ze sceny nie su dotiahnute do konca a postavam bol z psychologickeho hladiska venovany minimalny priestor, aj ked o to vo filme v podstate ide. ()