Laissez bronzer les cadavres
Laissez bronzer les cadavres
Nechajte mŕtvoly slniť sa
Let the Corpses Tan
Let the Corpses Tan
Obsahy(1)
Jednoduchý příběh vypráví o bankovních lupičích s autem plným zlatých cihel, kterým se situace hodně vymkne z rukou u odlehlého stavení, kde žije párek avantgardních umělců. Děj by se dal zpracovat jako komorní konverzační drama, ale Cattet a Forzani z něj udělali neobyčejně opojný audiovizuální zážitek, který si bere ty nejvíc cool prvky evropské žánrové kinematografie sedmdesátých let a dělá z nich extravagantní kaleidoskop plný krve, špíny, střelných zbraní, nahých těl a roztaveného zlata. (Festival otrlého diváka)
(více)Recenze (32)
Artový western připomene nejen Tentkrát na západě jak hudbou E. Morriconeho (mj. Faccia a Faccia či Severamente), tak i smyslem pro detail a některými delšími záběry, kterých ale není mnoho. Ač snímek stojí na kameře, přesto nelze říci, že by forma přebíjela obsah. Jen tu máme další vizuální počin dua C+F, jež ví, že film jsou především obrazy. Surrealistická vybíjená, kdy není jednoduché si tipnout, kdo nezemře. Snové scény mají blízko k hudebním videoklipům - zlacení těla, odstřelování šatů až na nahou kůži či halucinogenní milování. Nechybí piss, bdsm na kříži, krev, vystřelené oko ani hořící zlato. Barvy. Rudá, zlatá, modrá, zelená, černá. Oheň. Blankytná obloha, azurové moře, bělostné hřebínky vln. Smrt na každém kroku. Alegorie s mravenci je výstižná. Lidské pinožení často postrádá vyšší cíl. Pro okrajové publikum, které se nebojí u filmu snít. ()
Tak tomuhle jsem naprosto podlehl. Kamera s třih tady rozehrávají vizuální genialitu, nevídaných rozměrů a prakticky odsunujou herce a děj na druhé místo. Vytváří napětí, dusnou atmosféru, krutost, zcela odsunují jednotlivé postavy na druhé místo. Tolik kreativity, nápadů a obrazový dokonalosti jsem snad nikde jinde neviděl. Určitě to chce co největší obraz a dobrý zvuk, protože tady i kožená uniforma policajta má co říct. Škoda že v závěrečné fázi se nám trošku znepřehlednil děj, ale jinak druhý takový film nanajdeš ()
Forzani/Cattet ve spojení s Dacossem je vizuálním orgasmem na stříbrném plátně. Kamerou, zvukem zachytávají experimentální dotyk, až propojený s divákovým podvědomí. Odkloňující od běžné optiky, pod kůži avantgardy a experimentálního pásu. Snové, až hypnotické scény s ženou v černém je naprostá dokonalost. [MFF Cinematik, 2017] ()
16.53 Púšťam film. Umenie v ruinách prastarej stavby. Radosť z pohľadu na more. Cikajúca žena v rokoch. Prvé kadávery (= mŕtvoly). Prsia. 17.30 Lúpež zlatých tehličiek obohatia černošky. Stále artovo, avantgardne. 17.32 Nezvyčajných obrazov pribúda. Emočné zaujatie rovná sa nula celá nič. 17.35 Prerušujem pozeranie. Idem sa prejsť na hrad. 22.05 Viem, že to bude až do konca rovnaké, ale keď Horatius povedal, že "Začaté je z polovice urobené", tak pokračujem. 6.30 Uff. Pif a Paf. Som z toho paf. Výnimočný a vysoko nadštandardný umelecký zásmrtok (opak zážitku). ()
Po AMER a vrcholném L´ÉTRANGE COULEUR DES LARMES DE TON CORPS se předmětem experimentu opět stává brakový žánr. Od gialla tentokrát spíše k policejnímu thrilleru. LAISSEZ BRONZER LES CADAVRES! je oproti předchozímu klasičtěji narativní (také jde o adaptaci stejnojmenné knižní předlohy); vzhledem k výraznému rukopisu a bujnosti experimentálních formálních postupů tvůrčí belgické dvojice lze snadno prohlásit, že se autoři opakují a neposunují se k ničemu novému. Já si to nemyslím, jelikož tenhle způsob žánrové interpretace ještě zdaleka nedosáhl veškerých plodů – a není nic snadnějšího, než si chvíli počíhat a pak s uspokojením novátorský postup prohlásit za vyčerpaný, a to jen proto, že se dvě novátorská díla od sebe neodlišují tolik, jako se liší od všeho předchozího. Záměrně čistě povrchové zkoumání fascinace mezi estetizovaným násilím a perverzní sexualitou skrze formální (barevné odstíny a kontrasty, střih, zvuk, hudba, detaily, a jejich proměnlivý rytmus) i obsahové prvky, které jsou zdůrazněné takovým způsobem, že na jednu stranu diváka nenechají ani na sekundu únikově ponořit do zobrazovaného světa a zapomenout na jeho principy zobrazení, na druhou stranu jsou tak pevně spojené s určitými navyklými nebo archetypálními reakcemi, že mají přes svůj zcizující efekt silně emocionální odezvu. ()
Hélène Cattet a Bruno Forzani dozreli. Už to nie len fetišistický zhluk záberov. Toto má už dej, dokonale doplnený svojím trademarkom, ktorý si nikde ako v kine neužijete. Opäť drsné, snové až hororové, no tentokát majú hlavné slovo strelné zbrane, ktoré vás rozstrieľajú. ()
Vizuálně opět oslnivé, obsahově neuspokojivé. Za mě je tohle zatím nejslabší kousek od trojice Cattet, Forzani, Dacosse. ()
Snové výjevy s "La femme dorée" čili "Zlatou ženou" (Aline Stevens) byly naplněny zvrácenou a lascivní atmosférou smrti, kterou jsem chlemtal plnými doušky a opět jsem se ocitl v hlubinách svého freudovského podvědomí. Postupné prolínání zdánlivé reality se skutečným sněním vybuchující v závěrečném splynutí obou světů. La femme dorée přichází... Jen pro zvané! ()
Vzhledem k tomu, jak mě první minuty tohoto experimentálního zpracování akčního thrilleru naprosto ohromily, je pro mě výsledný zážitek dost zklamáním. Pokud jde o formu a kameru, tvůrci připravili pro diváka celou sérii neskutečně vytříbených detailů a svébytných vizuálních kompozic. Je to přímo omamná hra se smysly diváka, zvláště jeho zrakem a částečně i sluchem, jaká aspoň krátce uchvátí většinu vnímavých diváků. Problém mám v tom, že moje uchvácení po 10ti minutách začalo již mírně upadat, dalších 10 minut fungovalo už jen zčásti a čím déle film trval, tím moje pohlcení z vybraných scén s nadšením z vizuálních nápadů ubývalo a vracelo se stále výjimečněji. Často pociťuji cinefilní radost, když film ozvlášťňují takto fascinující formální nápady, jenže Nechte mrtvoly chytat bronz! je případ filmu, který po většinu času obsahuje jen ty nekonvenční vizuální nápady, jeden experimentální záběr zde záhy vystřídává druhý, zřídkavé konvenčnější záběry zapadnou v hromadě střihů, šance pohlcení do obsahu se stává obtížnější a pouze se dívat na experimentální výtvarné umění na pozadí celovečerního kolotoče násilí, honiček a přestřelek na jedné pevnosti uprostřed vylidněné pláže mě časem přestávalo uspokojovat. Obsah totiž navzdory artové formě zůstává až povrchně brakový a s částečně vyčerpávějící se formou dojde před koncem až do stádia, kde všechny postavy vzájemně na sebe střílejí bez toho, aby bylo jasné kdo a hlavně proč. Asi je skvělé, že si tento film a jeho tvůrci s evidentně podobně koncipovanou celou tvorbou našli své fanoušky, pro mě je to spíše lítostiplný důkaz toho, že jeden mimořádný umělecký aspekt ještě nemusí znamenat mimořádný film. [50%] ()
Extravagantní podivnost, která jakoby se občas snažila o Tarantita, ale jinak se marně snaží být co nejpodivnějším filmem, který aby si divák vyložil po svém. ()
" I've never orgasmed so hard in my life. This should never stop. Tonight should last forever " ()
Laissez bronzer les cadavres! spĺňa vysoké štandardy autorskej dvojice, no nikam ich neposúva – čo je pri tvorcoch označkovaných prívlastkom “experimentálny” vážny nedostatok. Preskúmanie nového žánru neprinieslo do tvorby filmárov žiadne nové postupy. Viac na: http://25fps.cz/2017/nenechajme-autorov-slnit-sa/ ()
Po předchozích autorských audiovizuálních orgasmech, jimž byla prvotina Amer a druhý celovečerní zásek Podivná barva slz tvého těla, přichází třetí v pořadí thriller Nechte mrtvoly chytat bronz! od tohoto svébytného dua Forzani/Cattet. Tak jak je zvykem, osobitost podání optiky je zcela na úrovni, čemuž opět výborně sekunduje zvuková složka. Ale to je pro mě bohužel vše vážení. I když předchozí dílka byly příběhově velmi prosté, nechaly vás aspoň opájet se vším, co dolehlo na vaše oči a uši. Imaginace v hlavě bouřlivě rostla a nedala vydechnout, natož pustit. Scénaře sice nikdy nebyly silnou stránkou, ale alespoň se k té mozaice obrazů a zvuků hodily. U Mrtvolek jakoby stále něco chybělo a audiovizuální bombardování nic nezachraňuje. Spíš naopak, utváří naprostý chaos v orientaci příběhu, dialogů (co nemají vlastně žádný význam) a postav, kterých je vám v příběhu putna. Dohromady je vám tak servírován nesoudržný a nezajímavý celek u kterého jsem se tolik nebavil jako u předchozích počinech a kraťasů. Tvorbu Forzaniho a Cattet mám rád a těšil jsem se na novinku, ale místo toho jsem z kina odcházel bez hlubšího zážitku. Slabší tři. ()
„l'art pour l'art čili koukání pro koukání. Obecně je mi lhostejné, zda film chápu či ne, zda má nějaký smysl nebo ne, ale zda-li se mě nějak dotkne či ne, to je už jiná otázka. Je mi jedno, zda Petr nebo Pavel, ale oddělit Helenu od Bruna by mohlo být zajmavé. Mně připadá, že Bruno zde jen přicmrndoval. Okatá analogie s hmyzem a střílení, které dělá jenom kravál. Okatá analogie s masem, při které létají oči. Avantgarda s využitím všech možných známých avatgardních postupů nesměřuje k svému cíli. Tak tedy spíš parodie, ale na co? Najspíš na podivínství v konci světa, jehož režiséři a jejich obdivovatelé se již účastní. Nebo na virtualitu počítačových a mobilových her, ale po těch mi nic není? ()
Tak jsem se teď podíval na profil režisérů a vida, oni za tím stojí ti dva, co snad celou kariéru točí experimentální verze braků... No, aspoň mi to mnohé vysvětluje. Já s tímhle duem už jednou zkušenost měl, v první Abecedě smrti, a z jejich segmentu jsem pociťoval cokoli, jen ne horor nebo motiv smrti, který jako jediný měl všechny povídky spojovat. Protože to ale bylo těžce artové, střídaly se tam barvičky a celé to bylo složené jen z detailních záběrů na oči nebo pusu, tak to některým bohatě ke spokojenosti stačilo a obávám se, že tenhle film je úplně stejný případ. Zajímavá filmařská stránka, vytříbené záběry na všechno možné, ale tím tak všechny klady končí. Jo, a taky to má nějakou drobnou myšlenku za tím vším, aby se neřeklo, ale k tomu se vrátím až na konci komentáře. Ono je to totiž přesně takové, jak se od začátku zdá - experiment zaměřený jen na formu. Obsah je samozřejmě brakový a i přes neustálou akci a nekončící zabíjení postav nic jiného za celou dobu nenabídne. Stačí ale takový "akčňák" na pořádný zážitek? Podle mě ne. Všechno se tu totiž rychle vyčerpá, obsahově to začne časem být monotónní a i forma se s originálními úhly kamery někde v půlce vyčerpá a pak jen sebe sama recykluje, takže ani jako experiment to moc nefunguje. A přitom to hlavně má být experiment, takže to už asi nemá smysl víc rozpitvávat. Na Amer se někdy určitě kouknu, v plánu už ho mám dlouho, ale po tomhle zklamání mi to asi bude ještě nějakou dobu trvat. Jo, a žádný mindfuck to opravdu není a ten film si na to ani nehraje (naštěstí). A co se týče toho přesahu - celé je to o tom, že násilí nikdy neplodí nic jiného než násilí a k ničemu jinému to opravdu nebude. Což je sice fajn, ale s úplně stejnou myšlenkou a dost podobným nápadem nonstop akce a neustálého zabíjení přišel i videoklip od skupiny Vitalic, který se jmenuje Fade Away. Trvá cca 5 minut a je mnohem zajímavější, záživnější a obsahově i formou propracovanější, než tohle. Takže je asi jasná volba, co si z toho budu chtít někdy pustit znova. 2* ()
Přestože jsou Hélène Cattet a Bruno Forzani kontroverními režiséry, dokázali si mě získat snímkem Amer, který v mém zhlédnutém filmovém repertoáru neměl obdoby. Jejich druhý snímek byl sice slabší, ale to, co přišlo s třetím snímkem mě už spíše mrzí. Bůh ví proč se tihle dva rozhodli dát velkou váhu příběhu a upustit od jejich nenapodobitelného stylu a lyrických sekvencí, kde jste mohli všechno cítit díky pouhému audiu a videu aniž byste potřebovali slyšet mluvené slovo. Všechno pomluvit sice nemůžu, byly tu scény, které byly odzbrojující, hudba taky skvěle zvolená, ale to "vypravování" příběhu mi zkrátka kazilo trochu zážitek a vlastně to působilo dost obyčejně, protože jsem byla prostě zvyklá na něco jiného. ()
Šamanská halucinogenní střílečka plná detailních záběrů, šílených prostřihů, barev, prsou a samozřejmě kulek. Forma zvítězila nad obsahem, film se utopil v uměleckosti, kdy v poslední třetině i opadne pozornost. Ale unikát. ()
Pohlcující vizuál, kterým režisérská dvojice Hélène Cattet a Bruno Forzani hravě strčí do kapsy Tarantinovy obsesivní schopnosti čerpání z kinematografické historie. Špagety westerny, staré italské kriminálky, experimentální filmy let sedmdesátých a snad i nějaký ten film pro dospělé, ve kterém je spousta fetiše pro milovníky vrzání koženého oblečení. Z těchto ingrediencí Cattet a Forzani vaří jejich první film podle knižní předlohy a je to hned znát, protože se tentokrát dočkáme i nějakého toho příběhu. No jak se to vezme, je to spíš příběh nepříběh, který je odvyprávěn těžce neforemně, je ale naštěstí natolik banální, že ani v té záplavě abstraktních záběrů, kamerových kreací a experimentálního bláznění, ho není zase tak těžké pochopit. Nechte mrtvoly chytat bronz si vás buď naplno získá a zhypnotizuje svojí vizuální stránkou, která je tak staromilsky stylová, že do teď nevěřím, že film někde nevyhrabali v archivu, nezrestaurovali a teď ho vydávají za svůj. Na stranu druhou je vizuál filmu jeho hlavní a jediná zbraň, která když mine svůj cíl nemá čím dalším oslnit. Nechte mrtvoly chytat bronz by se příběhově dali připodobnit ke Křížové Palbě Bena Wheatleyho, ovšem v prostředí slunného Corsického ostrova. Catter a Forzani ovšem, jak je jejich zvykem, nehodlají divákovy dát nic zadarmo, je tak potřeba hledat v mezi-řádcích. Film rozhodně stojí za vidění už jen díky zatraceně stylové režii, která se jen tak nevidí, fanoušci starých westernů si rozhodně přijdou na své, ale je potřeba se obrnit i velkou dávkou trpělivosti, protože jestli máte rádi jasný a přehledný děj, tady ho rozhodně nedostanete. ()
Jak už tady někteří psali, forma vyhrává nad obsahem a je to nakonec na škodu. Tak, jak jsem si na začátku říkal "hmm, hodně zajímavý a precizně natočený", ke konci už to bylo jen "ty vole, ať už tam žádnej další střih, detailní záběr nebo barevnej filtr není!". On ten příběh je na jednu stranu jednoduchej, na druhou stranu s těma všema kamerovýma kudrlinkama je to čím dál víc nepřehledný, chvilkama už jsem moc ani nevěděl, kdo po kom střílí nebo kdo s kým vlastně je. A nejhorší na tom je, že mně to i bylo jedno, nevytvořil jsem si absolutně žádnej vztah k postavám. Tam, kde např. Tarantino tuhle techniku mistrně využívá, aby podtrhl jednu scénu, detail atd., tady je to na každým kroku. A čeho je moc, toho je příliš. ()
Filmařsky geniální, obsahově sporné, i když oproti kdysi viděnému AMER poměrně srozumitelnější. ()