Louisa na pobřeží

Nesmírně poetický film s kongeniální meditativní hudbou. Působí až terapeuticky uklidňujícím dojmem, zvlášť v kontrastu k šílenému shonu moderní doby, který je v něm pro srovnání také naznačen. Nenápadně podaná laskavá moudrost stáří ve smířlivém ohlédnutí za postupně se uzavírajícím životem. Možná i k hlubšímu pochopení tohoto snímku je také třeba životně dozrát. (23.10.2020)

Krásně melancholické vyprávění o tom, jak smířlivý a svým způsobem kouzelný může být podzim života. Poetiku příběhu podtrhují jemné pastelové tóny barev, vkusná animace a duši lahodící hudba. Takhle v poklidu zestárnout za svitu hřejivých slunečních paprsků a ševelení mořských vln by vůbec nemuselo být špatné, obzvlášť když by stál po mém boku věrný psí parťák. (95%) (09.02.2021)

Z ryze animovaných filmů jsem dosud viděl jen ty pro děti. Tímto snímkem jsem to alespoň částečně napravil. V první řadě zmíním fantasticky dobrou kresbu, která je v souladu s duchem příběhu. Jinak je to zajímavé zamyšlení se nad životem svým, bilancování, ale i nad stářím obecně. Myslím, že senioři by film měli vidět především. (01.10.2020)

Paní Louisa u moře, nedobrovolně odsouzena k roční samotě, prožívá melancholicky smutné i poeticky příjemné chvilky na pobřeží. Příhody z jejího života se starým věkem v novém prostředí se prolínají zároveň s rekapitulací životného příběhu, vzpomínkovými útržky či snovými sekvenci (scéna z fiktivního soudního procesu na mě obzvlášť zapůsobila). Moc se mi líbily pestrobarevné animace, natolik, až se mi skoro nechce psát tohle cizí slovo. (Říkejme tomu namalované pohyblivé obrázky, jo? :)) Některé obrázky svými prchavými dojmy a nádhernou poetičností nezapřou francouzský původ a často i samy o sobě upoutávají pozornost, samotný děj střídá pestré nálady a nabízí různé příhody, takže dokáže být zajímavý po celou dobu, aniž by jeho poetika za 75 minut omrzela. Příjemná zkušenost se současným animovaným filmem pro dospělé. 75% (viděno v rámci "Challenge Tour 2021" – 30 dní se světovou kinematografií) (02.03.2021)

Popravdě, ačkoliv se to snažilo jako že o radost ze života, stejně mi to přišlo celé až moc nihilistické. Jsou tam různé odkazy protikřesťanské (příjezd k babičce, zahrádka u kostela na hřbitově), které mi přišly zbytečné, pak je tam sice kritika moderního kultu mládí, ale podaná až moc zjednodušeně přes ty fotky v časopisech, a vlastně ani nevím, jestli pan nebyla lesba, jak je to tam tak divně podané. Četl jsem knížku od Mary Westmacotte (alias Agathy Christie) s názvem Já nebyl u tebe, když začínalo jaro, jež je také o ženě, která ztvrdne na jednom místě a musí se nad sebou zamýšlet. Jenže tam to skutečně jde do nějaké hloubky, tady jsme se jen dozvěděli, jak je fajn zapomenout na manžela a své děti (!). Což mi přišlo už za hranou a hodně sobecké. A pokud mne tvůrce jako diváka zásobuje takto povrchně, nevěřím mu ani ty hezké kulisy přímořského letoviska v zimě (v reálu je to depka a okna jsou přebitá prkny, aby tam nikdo nelezl) a nevěřím mu ani tu výpověď, protože mi toho o Louise nic neřekl. Btw, co jedla, než odešla bydlet na pláž, ty tři dny bouře? A kde brala vodu? (28.12.2022)