Reklama

Reklama

Obsahy(1)

A je tu zpět jedna z nejúspěšnějších českých filmových komedií od renomovaných tvůrců - režiséra J. Hřebejka a scenáristy P. Jarchovského s řadou skvělých herců. Vraťme se tedy s oblíbenými postavami k rodinným rituálům, láskám a trapasům odehrávajícím se na sklonku šedesátých let minulého století v jedné pražské čtvrti. Jemná poetika a humorná nadsázka jsou charakteristické pro vyprávění životních osudů tří generací mužů a žen ve zvláštním období našich dějin v roce 1968… V jedné dvoupatrové vile tu žijí dvě rodiny - Šebkovi a Krausovi. Otec Šebek (M. Donutil), prostoduchý, ale dobrácký důstojník z povolání, je zastáncem panujícího režimu a stejně vehementně obhajuje i vlastní neomylnost v roli hlavy rodiny. Elegantní otec Kraus (J. Kodet), bývalý odbojář s trpkou válečnou zkušeností, je naopak zarytým opozičníkem. Také on je přesvědčený o tom, že má za všech okolností pravdu - není proto divu, že se tihle dva nemají zrovna v lásce. Jejich děti - gymnazista Michal (M. Beran) a jeho spolužačka Jindřiška (K. Nováková) - spolu vycházejí docela dobře. I když Michal by byl rád, kdyby ho jeho sousedka brala trochu víc na vědomí. Ta má ale oči pro jiného. Nezbývá mu tedy nic jiného, než aby smutně přihlížel, jak mu jeho první milostné body krade spolužák Elien (O. Brousek). U Šebků a Krausů se zatím střídají rodinné návštěvy, ve vší obřadnosti se tu slaví Vánoce, svatba i nečekaný, bolestný pohřeb. Do zabydlených domácností vtrhnou i některé novodobé vymoženosti v podobě umělohmotných lžiček, nerozbitných sklenic i podivných her pro statečné pionýry. Mládež zatím pokukuje po lákadlech světa kapitalismu a snaží se žít svůj vlastní, na rodičovských autoritách a "velké" historii nezávislý život. V soukromí rodinných pelíšků se tak čas od času odehrají malá dramata názorů a vztahů, která se v paměti jejich účastníků otisknou už nejspíš navždy… (Česká televize)

(více)

Zajímavosti (120)

Chalupáři (1975) (seriál)

  • Překlad německého názvu seriálu je „Veselý dům“, polský název pak znamená „Pod jednou střechou“ (Pod jednym dachem). Pod názvem Pod jednym dachem byl v Polsku uváděn i film Pelíšky (1999). (Willy Kufalt)

Talentovaný pan Ripley (1999)

  • Film byl zásadní pro vzestup české trikařské společnosti Universal Production Partners (UPP), která před ním pracovala především na tuzemských snímcích jako Pelíšky (1999) nebo Z pekla štěstí (1999), ovšem po něm se na svém poli začala postupně stávat nepřehlédnutelnou a čím dál tím úspěšnější i mezinárodně. Její ředitel Vít Komrzý tehdy komentoval, že tato práce vlastně byla "shoda šťastných okolností i náhoda, která přála připraveným. Když v létě před dvěma lety začal Honza Svěrák připravovat Tmavomodrý svět, přivezl si z Londýna pana Dennise Lowea, což je supervizor vizuálních efektů. (...) Pak ale Jan Svěrák projekt na určitý čas přerušil a právě v té době Dennise Lowea oslovil Anthony Minghella, který chystal Ripleyho. A protože je v kompetenci supervizora vizuálních efektů navrhnout místo, kde je chce realizovat, a protože se Dennis během naší spolupráce přesvědčil, že UPP funguje, navrhl Prahu. Byl to pro produkci asi šok, ale Dennis se za nás zaručil, a tak jsme začali na Ripleym pracovat a udělali jsme v Praze víc než polovinu vizuálních efektů. (...) Minghella věřil Dennisovi. Řekl mu, jaké má požadavky, a už se nestaral o to, jak a kde je naplní. Když jsme začínali, řekl mi Dennis: 'Vítku, budu to dělat s vámi, ale musí to dopadnout, protože když ne, vám nikdo nic nevyčte, ale já budu mít problémy.' Proto jsme také cítili takovou odpovědnost a věděli jsme, že nemám právo něco pokazit." (NIRO)

Jan Hřebejk

  • V období vzniku filmu Horem Pádem (2004) mluvil na téma svého "vylaďování herců" - aby nebyli takříkajíc každý pes jiná ves: "Do značné míry je stačí jenom přivést k sobě a mluvit s nimi. Když jsou to velké osobnosti, sami se ti svěří se svými pochybnostmi a nejistotami ve vztahu k druhým nebo ke scénáři. Dovedou se ptát, polemizovat a pak najednou zjistíš, že třeba vypuštění jedné scény, nebo dokonce jen jedné věty skutečně dovede výrazně pročistit plynulost příběhu nebo naopak, že přidání nějaké scény skutečně dovede výrazně pročistit plynulost příběhu nebo naopak, že přidání nějaké scény dovede postavu víc ukotvit, zbarvit, zreálnit. To je ten věčný scenáristický svár - dělat všechny věci tak, aby tomu divák rozuměl, ale zároveň aby to nebylo polopatické. Snažím se vyvažovat nutnou polopatičnost jakousi rafinovaností. Ono to nakonec vypadá samozřejmě a jednoduše, ale ty věci zdaleka jednoduché a samozřejmé nejsou. Někdy ti zjevný průšvih projde. Třeba většina publika u Pelíšků pochopila, že Holubová se Stašovou jsou sestry, až když spolu kouřily v koupelně na vaně a vedly řeč. Přitom od začátku mluvíme příbuzenské vztahy znovu a znovu opakujeme, stejně to ale nakonec většině lidí dojde až v té koupelně, což je na počátku druhé hodiny filmu. V Pelíšcích se tenhle průšvih ještě dá snést, ale kdybychom stejnou chybu udělali ve scénáři typu Horem Pádem, byla by to vražda. Neříkám, že se takové chyby nakonec vyvaruju, dopouštějí se jich i mnohem zkušenější tvůrci, ale stát by se prostě neměla." (NIRO)

Jan Hřebejk

  • Svého času býval některými diváky "obviňován", že obsazuje stále tytéž herce. V čase vzniku filmu Kráska v nesnázích (2006) - a rok po premiéře Horem Pádem (2004) - k tomu řekl: "Tahle výtka se dala uplatnit na jediný film - na Pupendo. Ačkoliv jsme Pupendo pro nakonec obsazenou čtveřici nepsali a upřímně hledali někoho jiného než Polívku, Holubovou a Duška, které jsme už měli v Pelíškách, nakonec jsme si řekli, proč se takhle trápit, když oni nám to zahrají přesně tak, jak chceme. Proč nedat roli Márovy ženy Holubce, když ji mám rád a ona se na to hodí? Myslím, že všichni odvedli skvělou práci a o žádném z nich nemůžeš říct, že by opakoval něco z Pelíšků. V tomhle existuje určitý paradox. Část publika chce své oblíbené herce, část publika se cítí být stejnými tvářemi obtěžována. Nemyslím, že je dobře vyhýbat se dobrým hercům jenom proto, že už u mě hráli, vždyť Menzel taky pořád točil s lidma z Činoherního klubu. Já bych třeba moc rád dělal s Bolkem a mrzí mě, že v Horem Pádem ani v Krásce jsem pro něj žádnou roli neměl, a doufám, že to dalším filmem napravím. Já se za něj nechci schovávat, ale opravdu dobrých herců u nás zase tolik není, v některých kategoriích dokonce pociťuju jejich akutní nedostatek. Takových herců, kteří by dokázali být zároveň komiky a zároveň charakterními herci a zároveň fungovat ve filmu a zároveň dobře komunikovat se štábem, zase tolik není. I když špatnou komunikaci jsem občas schopen překousnout." (NIRO)

Zahradnictví: Nápadník (2017)

  • Anna Fialová (studentka Danuška) při rozhovoru se svou matkou Vilmou Rohnovou (Anna Geislerová) řekne, že její otec, invalidní důchodce Jindřich (Martin Finger), jednou řekl o jednom vztahu: „Dávám vašemu vztahu měsíc, maximálně dva.“ Později sám Jindřich řekne: „Bolševik sice ještě kope, ale už mu dochází dech. Dávám mu dva roky, maximálně tři.“ Jedná se o parafráze na Pelíšky (1999), kde otec Kraus (Jiří Kodet) říká: „My s bráchou dáváme bolševikovi rok, maximálně dva.“ (noelcoward73)

Vánoční Kameňák (2015)

  • Ve filmu zazní věta: „Tak tomu dávám rok, maximálně dva.“ Podobná hláška zazněla v českém filmu Pelíšky (1999): „Dávám Bolševikovi rok, maximálně dva roky.“ (SONY_)

Otec neznámý aneb Cesta do hlubin duše výstrojního náčelníka (2001) (TV film)

  • Karel Kachyňa chtěl do hlavní role obsadit Miroslava Donutila. V době, kdy o něm uvažoval, jej potkal v televizi na chodbě a řekl mu, že by s ním potřeboval mluvit a zamýšlel mu roli nabídnout. Donutil mu odvětil, že jestli nespěchá, tak on si odskočí natočit svůj díl televizního pořadu Věšák (od r. 1999), a pak se můžou sejít. Po natáčení se skutečně sešli a Kachyňa mu vysvětlil o čem by role měla být. Donutil však musel s lítostí odmítnout, neboť právě při natáčení Věšáku oznámil divákům, že s rolemi důstojínků končí, což stvrdil pověšením vojenské brigadýrky, ve které odehrál své tři vojenské role (Tankový prapor – 1991, Černí baroni – 1992 a Pelíšky – 1999), na symbolický televizní věšák. (cundak)

Ro(c)k podvraťáků (2006)

  • Michal Beran a Kristýna Nováková-Fuitová si spolu zahráli již jednou, a to v roce 1999 v úspěšném českém filmu Pelíšky (1999). Michal Beran hrál chlapce, rovněž Michala, který byl do role Kristýny Novákové-Fuitové, Jindřišky, nešťastně zamilován. (Terez_Vv)

Vratné lahve (2007)

  • S tržbami 124,6 milionů korun se v roce 2012 jednalo o nejvýdělečnější český film od roku 1992. Vydělal například dvakrát více než Pelíšky (1999) a pětkrát více než do té doby nejnavštěvovanější český porevoluční film Tankový prapor (1991). [Zdroj: týdeník Ekonom] (hippyman)

Související novinky

Na Anděla Páně 2 už přišel milion diváků

Na Anděla Páně 2 už přišel milion diváků

12.01.2017

Na prvního Anděla Páně vyrazilo do kin 188 138 diváků, takže Jiří Strach rozhodně nečekal, že jeho pokračování rychle zaútočí na milion. Právě tahle cifra ale padla v šestém týdnu promítání, čímž se… (více)

PF 2017

PF 2017

31.12.2016

Zažili jsme i lepší roky než 2016. Nejen co do počtu ztráty lidí, kteří přinesli světu něco hezké a hodnotné, či do počtu překvapivých a znejisťujících politických událostí. On ten rok s šestkou na… (více)

Kánon filmu 2011

Kánon filmu 2011

13.02.2012

V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí… (více)

Reklama

Reklama