Komunismus a síť
Communism and the Net or The End of Representative Democracy
Komunizmus a sieť alebo Koniec zastupiteľskej demokracie
Režie:
Karel VachekScénář:
Karel VachekKamera:
Karel SlachHrají:
Karel Vachek, Václav Havel (a.z.), Alexander Dubček (a.z.), Miloš Zeman (a.z.), Jan Palach (a.z.), Boris Hybner (a.z.), Pepa NosObsahy(2)
Poslední, téměř šestihodinový filmový román Karla Vachka hledá možnosti, jak učinit svět lepším místem k životu. Rozdělený do čtyř dílů prozkoumává současnou politiku, filozofii, náboženství i umění. Padesát let od Pražského jara a třicet od Sametové revoluce bilancuje společenský vývoj a vidí jedinou možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou podle něj umožní propojení lidstva počítačovou sítí. Středobodem dění je sborovna katedry dokumentu pražské FAMU, odkud autor pomyslně řídí svůj filmový vesmír a kam si po dvacet pět let své dosavadní pedagogické kariéry zval k disputacím a natáčel významné současníky i svoje studenty. Ti všichni procházejí filmem a společně upozorňují na mnohdy humorné paradoxy a rozpory doby. Zvláštní pozornost je věnována revolucím, počínaje cromwellovskou, které sice posunují lidstvo kupředu, ale za cenu násilí a zneužití ústředních myšlenek k mocenským ambicím jednotlivců. Tak je to i s komunismem, jenž Vachek osobně zažil a podává o tom svědectví. Vzpomíná na své mrtvé příbuzné a cituje své oblíbené knihy a filmy. Dojde i na ukázky z jeho minulých filmů, které dohromady tvoří nepřetržitý a navazující proud obrazů, ve kterém se napříč desetiletími a kontinenty mohou potkat reformní komunista Josef Smrkovský s americkým prezidentem Donaldem Trumpem nebo výtvarník Marcel Duchamp s premiérem Andrejem Babišem. Nic není nemožné a busta Václava Havla posetá houbami se tak znovu vrací na mykologickou výstavu, odkud ji chtějí pořadatelé za každou cenu odstranit. Filozof Milan Hauser, ekonomka Ilona Švihlíková, básník Andrej Stankovič a desítky dalších osobností přijímají Vachkovu výzvu k dialogu, coby nejlepšímu nástroji myšlení. (Background Films)
(více)Recenze (21)
Vlastně jsem si to dost užil. Má to chytrý střih plný vtipných juxtapozic a Karel Vachek je spíš postava nahlížená v er formě, než že by byl film monologem v ich formě, v důsledku čehož i když nesouhlasíte s Vachkovými názory (a neumím si představit člověka, který by souhlasil s všemi nebo i většinou Vachkových názorů), tak pořád nejste na ten film naštvaní za to, že by vám něco nutil - ten odstup dělá hodně. Rozhodně to stálo za strávený čas, což je obvykle chabá pochvala, ale tady mluvíme o šesti hodinách. Takže jo, vlastně jsem ani nedoufal, že to bude tak zábavné. ()
Vachek si ide svoje i vo finálnom Opus Magnum. Ťažko znesiteľnú dĺžku - po Tarrovom Satanskom Tangu ide o 2. najdlhší film, ktorý som dal v jednom kuse - vyrovnáva interesantný obsah a obrazovo - slovné prepojenia. Režisér sa kus posúva, nechá zaznieť i kritické vyjadrenia na jednu z jeho ikôn - Dubčeka. Nedotknuteľní ostávajú filozof Klíma, politik Beneš i s jeho závlačkami (v skutočnosti jeho zdržanlivosť a zdanlivá zbabelosť ozaj uchránili územie i životy ľudí v Č-SR) a Hašek. Prestrihy doterajších filmov, náhle vznikajúce významové odtiene, doplnenie hesiel do obrazu, miestami dĺžkou ponechania len ťažko čitateľné. Vnútorný smiech sa dostavuje. I pri paradoxných spojeniach, akým je napríklad prepojenie navzájom zdanlivo nespojiteľného. Príkladom je pantomíma pána Hybnera. Obraz je rozštvorcovaný, popri hre sa v štvrtine obrazu sem-tam objavia zábery ošetrovania druhej samo upálenej obete po roku 1968, kde sú aj detailne ukázané popáleniny a hrozivé pľuzgiere po celom tele, vrátane popálenín pohlavného údu. Ako varovanie pred podobným jednaním max účinné. Miestami je režisérova samovrava únavne repetitívna. Úvahy ekonómky Švihlíkovej majú niečo do seba, no jej tón majiteľky výlučnej pravdy prekáža. Pri pesničke Jima Čerta je uvedená lož, že bol eštébák, ale neudával. Čertovu tvorbu môžem, on ale preukázateľne pár ľudí za prachy potopil. Bol Vachkovi treba tento nezmyselne falošný bullshit, obhajujúci jeho hudobného favorita? Nie. Toľko k výhradám, preto 75%. Vachek verí zosieťovaniu spoločnosti. Poznámka: Americký anarchista Hakim Bey pred sieťami varuje (radí využívať sieťové diery). Cieľ majú zhodný: zbaviť sa dnešného systému falošnej reklamokracie - systému zastupiteľskej korporátno mafiánskej demokracie. V tomto zmysle som veľmi rád (ha-ha), že film podporili oficiálne vládne umelecké grantové schémy. Z Čiech aj Slovenska. Český Státní fond kinematografie a slovenský Audiovizuálny fond. ()
Co k tomu psát...? - Nejkratších pět hodin v mém životě (epilog pak je už trochu navíc). A těch patnáct, dvacet minut v poslední části, kde se prolíná Smrkovský, druhá pochodeň a úvahy o smrti... to je tak nečeské, tak nahé a upřímné, až se těžko věří, že je to součástí "českého filmu" a "české kultury". ()
Karel Vachek v nadživotní velikosti. Kinaři se filmu vyhýbali, takže musela stačit televize. Ta to dávala večer v den, kdy jsem vstával ráno ve 4:40 do práce. Každopádně se usínání nedostavilo a do ranních 1:55 jsem pozornost udržel (možná s výjimkou epilogu, kde už mi rozčtvrcená pantomima Borise Hybnera připadala dost nekonečná). Výborný kompilát Vachkovy tvorby, který by stálo za to vidět ještě několikrát opakovaně. Což bude nejspíš zase obtížné... ()
Vachek je prostě živel a střelec a má koule naservírovat divákovi pětiapůlhodinovou mozaiku o tom jak Vachek vidí svět a hluchých míst v tom je, že by je jeden napočítal na prstech jedné ruky. Je to dynamické, poutavé a vlastně vůbec nevadí že je to tentokrát místy recyklát (ony totiž dvě totožné scény zasazené do různých kontextů, mají rozdílný dopad.. Není recyklát jako recyklát).. Respekt, doporučuju a možná časem (až znovunačerpám sílu) tady dokopnu i pátou rudou stár. ()
Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie je kompaktním filosoficko-uměleckým dílem neustále lamentující s vystřikujícími Vachkovými myšlenkami, neustálým polemizováním nad hranou přímé demokracie jdoucí ruku v ruce s demokracií socialistickou a zastupitelskou (parlamentní) demokracií. S neustálými odkazy na Sokrata a Platóna, Kanta a Nietzscheho, umělecká díla, tvůrce samotné a nadmíru současných i (tehdejších) komunistických politiků. V rámci pět a půl hodinové stopáže se to může zdát jako divnozměť plná jmen a referencí, ovšem monstrózní délka jí pouze přikrmuje na kvalitě a počáteční marast se začíná chytat do souvislostí a začíná prohlubovat dnešním moderním dějinám jistý kontext, zajímá se o stav dnešního člověka, o národ, a v čem tkví jeho současná nálada, z čeho vůbec pramení. Vachek má jasnou vizi a manipuluje člověka do fáze, kam on sám chce. Stejně jako s loutkami ve svém bytě si i on sám zahrává s divákem. A zároveň se nám předurčuje se svým názorem a následně ho v dalších scénách zboří a nahlíží na sebe sama s velmi distancovaným kritickým okem. Revoluce v devětaosmdesátém je zde vnímána jako subjekt bez názoru a snaží se ji hodnotit za pomocí historiků i konspiračních teoretiků. A jak sám říká - revoluce byla v šestaosmdesátém, rok devětaosmdesátý byl důsledek. V rámci necelých šesti hodin se dílo neboří a po vzoru - pro Vachka toho blbého - Muchy vytváří enormní výtvarně-filmovou koláž, jakousi Novočeskou epopej. Protože svět, ve kterém žijeme, není jako dřív a všemu nyní musíme dávat přídomek nové, či moderní. Vachek je tím největším filmovým filosofem, který zde v Česku, či snad i v Evropě (nebo na světě) byl. ()
Tak jsem to videl od zacatku do konce. Spousta zaberu mi pripomnela vzpominky a opakovani si minulosti. Zajimava mozaika, skoda zbytecneho filozofovani na univerzite a katastrofalni grafiky. ()
Důstojný pětiapůlhodinový opus na závěr tvorby. Dokonce i po stránce srozumitelnosti se tu vychází divákovi vstříc víc než v předešlých dílech - i když tímhle tvrzením bych Karla Vachka nepotěšil, protože podle jeho názoru ve chvíli, kdy divák má pocit, že začíná chápat (tzn. vytváří si svoji vlastní interpretaci), film přestává fungovat, protože neplní to nejdůležitější, čímž je permanentní vyvolávání pocitu zneklidnění. Radost by měl naopak z Mirky Spáčilové, která film odzívla, aniž by se snažila něco pochopit :-) Karel Vachek tu bude se svým originálním přístupem k tvorbě chybět. -------- V titulcích filmu uvedeno: název (s chybou v interpunkci) Komunismus a síť, aneb konec zastupitelské demokracie; koprodukce Česko / Slovensko. ()
Dement Havel kdysi řekl: „Naše země nevzkvétá.“ Poctivost dnes musí říct: „Jsme nezdravá společnost, nezdravější, než jsme kdy byli a mohli myslet, že budeme.“ V továrnách jsem byl svědkem mistrovského zvládnutí práce. Opravdu mistrovského, protože zahrnovalo osvojení si procesů, často takřka všemi výrobními úseky napříč, během let, rostoucí osvojení, znamenající zpřesňující a zrychlující postup během opracování díla. V různých odvětvích, samozřejmě úměrně složitosti procesů, se dlouhodobí aktivní zaměstnanci natolik zdokonalují, že jejich růst lze bez nejmenšího přehánění přirovnat k roky pilovaným výkonům vrcholových sportovců. Analytičtěji řečeno, pracovník stejně snaživý neudělá svou práci se stejnou jistotou a aproximací ke stanoveným normám v rámci tolerancí při předepsané časové lhůtě, jestliže třeba i totéž vykonává už dva roky, jako jeho kolega, který totéž dělá deset let. Respektive se mu to na některém z kusů povede, ale plošně je mezi nimi rozdíl, který se samozřejmě vůbec nemusí a nejspíše nebude projevovat nad rámec přípustných odchylek. Tím pádem budou oba stejně produktivní, ale v jejich díle bude průměrný administrativně skrytý rozdíl, z něhož zaměstnavatel v konečném součtu bonusově prosperuje. Zaběhanější skladba zaměstnanců nutně zvyšuje nenadekretovaný standard. Kdybychom naklonovali personál nějaké pomyslné vzorové továrny a postavili zcela identické továrny, obsadili je těmito klony a spustili tyto naklonované provozy s ročním odstupem mezi nimi, pak bychom na jemných výstupních kontrolách po době potřebné k dosažení téhož procenta zmetkovitosti pozorovali vyšší přípustné odchylky u provozu spuštěného později. Nejspíše by u později spuštěného provozu i během výroby vládlo více nervozity a méně jistoty. Podobně je možné pozorovat, že pracovník vykonává své dílo s větší jistotou po dvou letech než po roce a po pěti letech než po dvou. V našich továrnách je to samý Hattori Hanzō, který by to do sebe nikdy neřekl. Je totiž vychovaný zanedbávat věci sebeúcty a vzhlížet k tomu, co mu jako umění naservíruje dobová komedie hodnot. Viděl jsem to a pokud by mi někdo namítnul tím typem pracovníků, kteří časem spíše zlaxní, okamžitě připomenu jednoduchou nemožnost zlaxnět v jakémkoli dostatečně složitém, citlivějším a na kontrolu náročnějším pracovním výkonu. Prostě to nedovolí jeho povaha. Nevadí mi, nikdy mi nevadilo, že na výrobu strojů, nábytku nebo stavebních prvků nestojí fronty diváků, samozřejmě se na to nedá koukat, jako na fotbal (a dosaďme si podle libosti). Je ale v mnoha ohledech hnilobným fakt, že tito lidé vydělávají tak akorát, aby si tisíckrát rozmysleli, jestli pracoviště změní, tak akorát, aby byli připoutáni k partnerům nebo rodičům, protože jsou se svými nezbytnými životními výdaji na hraně toho, co dovolují příjmy. Zatímco průměrná hrubá měsíční mzda v posledním loňském čtvrtletí (4.Q 2020) stoupla v Česku na 38 525 korun, není málo pracovišť, kde se při standardním pracovním fondu vydělává sotva do 22K hrubého, z čehož výsledných 17K čistého znamená závislost na partnerech, předcích nebo výhodách a v jiných případech, kdy tyto opory, na něž se zaměstnavatel a jeho milý stát spoléhají, chybí, nutně dochází k blokaci reprodukce. Nevyhnutelně, matematicky nutně za předpokladu, že se bavíme o zodpovědných lidech, kteří by na svět nepustili potomka bez perspektivy. Mnohem více než v socialistické minulosti se tu rozmáhá tato závislost a vedle ní ekonomická neschopnost reprodukce. Zároveň to, jak jsou lidé pod tlakem této mizérie, matematicky nevyhnutelně vede k tomu, že nedávají podnět trhu stran svých potřeb, takže jejich pozice je natolik ubohá, že nejsou s to pobízet trh tak, aby zastávali úlohu formujícího článku. Tím nutně selhává jádro tržního fundamentalismu, obhajovaného i jinak vadnými odkazy na jeho údajnou, fakticky ale přiidealizovanou sebeoptimalizující podstatu. Masy lidí, řádově desítky procent, jsou ze hry, jsou tu, aby fádně spotřebovávali a otrocky pracovali. Aby zaměstnavatelům ze sebe dávali to nejlepší, vraceli se unavení domů a tam žili, jako žijí prasata. Olymp a jeho prasata. Jedno bez druhého nemyslitelné. Nezdravá společnost. Vadná společnost. Havlistán. ()
Vůbec by mi nevadilo kdyby i jiní autoři na sklonku vydali podobný komplexní odlitek svého myšlení, odpověď na otázky "Co jste celej život dělal? Co je podle vás důležité?" Vachek se toho ujmul skvěle, dal nám neošizené nepřikrášlené žijící tablo všeho. Nejcennější na tom je že se nevyhýbá děravým místům, ukázkám konfrontací ze kterých u většiny publika vyjde jako protivný dědek lamentující o věcech, o kterých má často jen matné intuitivní porozumění, a do všeho tahá ten svůj mysticismus. Přesto i technokraticky uvažující divák často musí pokývat hlavou, protože ikdyž Vachek mluví zkratkovitě, no leckdy i dost zprdele, v jádru má vesměs pravdu, a nelze ho podezírat ze zlé vůle nebo slepé víry v převzatou ideologii. Každý si tak může vybrat jestli se Komunismem nechá otrávit nebo obohatit. ()
To hlavní, slovy autora, probíhá nikoliv na plátně, ale ve vašich hlavách. Tak si říkám - Karle Vachkoviči, není šest hodin málo? ()
Cituji, KV v jednom rozhovoru: "Nakonec se ale ukazuje, že pro pedagoga je nejdůležitější najít lidi s charakterem a sociálním cítěním a dát jich víc k sobě. To úplně stačí. Já opravdu neučím, oni se musí učit od sebe navzájem, už proto, že generačně sdílejí jazyk, který je úplně jiný než ten můj. Občas jim jen poradím, čím se ještě zabývat, jak k tomu přistoupit, kde co zkrátit, prodloužit, nebo ať si vezmou jiného kameramana. Ale i o řemesle jim musím vyprávět opatrně. Velcí autoři byli velcí právě proto, že dokázali řemeslná pravidla měnit, často proti odporu předchozích generací. Impresionistům lidi propichovali obrazy deštníky, protože takhle se přece nemaluje! Mimochodem totéž dneska dělají dramaturgové v televizi. Mají svou zajetou představu a vůbec nechápou, že se témata i jazyk neustále mění. Přitom umění začíná právě až s proměnou jazyka a tématu. Teprve pak diváka zasáhnete, protože on najednou nechápe, co se před ním odehrává, a aby to pochopil, musí zaktivizovat všechny své myšlenkové procesy. Jeho reakcí je samozřejmě často vztek, vždyť mu přestavujete myšlení! Z toho taky vyplývá, že čím je někdo lepší, tím méně je oblíbený. Oblíbení jsou ti, co točí sociální porno, protože ti vás dojmou k pláči, ale ve skutečnosti vás a váš život nijak nezmění." ()
Snad jsem byl pouze dobře naladěný, ale mám pocit, že tohle veledílo bude slavné. Jeho výživnost čistě řemeslná, ale i mnohovrstevnatě obsahová je nevyčerpatelná. Není to jenom o komunismu, není to jenom o Vachkovi, není to jenom o filmu. "Dobrý film se musí odehrávat ve vás." (Vachek) Je to filosoficko-politicko-historicko...-umělecký epos. ()
Vachkův "Komunismus" je vskutku nevšedním projektem, který při prvním letmém pohledu nezasvěceného pozorovatele připomíná přípravu dortu pejskem a kočičkou. Na velkou hromadu Vachek vysypal téměř veškerou dosavadní tvorbu, přidal nové záběry z prostředí FAMU, akcí a všemožných setkání, reportáže a práce svých žáků a poskládal nový více než 5-hodinový opus. Dílo, které se nebojí pokřivit nedotknutelné modly, rozmetat nekalé praktiky krvelačných politiků a rozložit dosavadní pevné názory a dogmata. Vše do sebe zapadá a Vachkem odstraněné pomyslné "zákolničky" staví toto veledílo na pevnou zem a vydává tak aktuální svědectví o dnešní době a možná i blízké budoucnosti. Český Nostradamus dovede bavit, nenuceně vysvětlovat a měnit pohled diváka na současný svět. Mnohdy až mrazí, lechtá a svírá. Plynule vede a nastřeluje slova, názory a výroky slavných i zatracených. Pomyslná bilanční výstava je důstojným vyvrcholením díla člověka, o jehož existenci nemá většina české populace ani tušení. ()
No já nevim, no... obsahově mi to přišlo (paradoxně oproti roztěkané formě) vlastně dost jednostranné. Všude samá korupce a znova korupce, jeden psychopat vedle druhého... ne, že bych s tím nesouhlasil, ale na to by myslím stačila daleko kratší stopáž... Přesto to bylo koukatelné, jelikož tvůrci na nás vychrlili skutečně opulentní panoptikální spektákl... P.S. Záběry s Palachem z nemocnice byly určitě ty nejsilnější, a taky možná i eticky nejspornější... P.P.S. Co se týče názvu, ten jenom jaksi samoúčelně rámuje (na začátku a na konci) celý opus, ale jinak je vlastně ten nervní galimatyáš o všem možném a o všem jiném. ()
Šostakovič píše ve svých pamětech o Prokofjevovi: "Prokofjev a já jsme nikdy nebyli skutečnými přáteli /.../. Měl dvě oblíbená slůvka. Jedním z nich bylo slovo "zábavný". Charakterizoval jím všechno kolem. Druhým slůvkem bylo "chápete?". Zajímalo ho, zda člověk chápe to, co on, Prokofjev, řekl." Po dvaceti Vachkových "rozumíte?" jsem přestal počítat a vypnul ten šestihodinový porouchaný orchestrion. ()
Zdánlivě chaotická dokumentární mozaika, na jejíž nepřehledný jazyk jsem si musel chvíli zvykat, než jsem ho dokázal akceptovat a vnímat. Posléze se ale přede mnou začal vynořovat stále kompaktnější obrázek současného světa v jeho historické podmíněnosti a zároveň i z nezbytného nadhledu. Snímek nastoluje řadu zásadních otázek a je jen na každém divákovi, jak si na ně odpoví. Každopádně velmi originální a také potřebný projekt. ()
1☆ za dobrý nápad, ale shodil to mix nesouvislých scen, většinou hloupých myšlenek nepříliš inteligentních lidi (nic proti). Zasloužilo by to kompletní přepracování. ()
Vachek točí o politice, přitom je ale politicky naivní, nesoudný. Poslouchat blábolení švihlé ekonomky Švihlíkové je čistý masochismus, ještě větší než blábolení samotného Vachka, který si hraje na mudrce, ale není jím. Nakonec to přitáhne póvl blijící na památku Havla (viz níže). Smutný. ()
Koukám na první díl a mám z toho mírně řečeno rozporuplné pocity. Do dnešního dne jsem autora scénáře a režiséra pana Vachka neznal. Snaží se nějak vyrovnat se svou i naší minulostí a současností, ale mne tento dokument tedy moc nebaví. Nevím jestli si pustím i další tři díly. Spíš ne ()