Reklama

Reklama

Marlene

  • Česko Marlene Dietrichová (více)
všechny plakáty

Víc než dalším z portrétů bohyně stříbrného plátna je Marlene portrétem jednoho století, melancholickým zamyšlením nad vztahem mezi německou vinou a pohledem světa na „jiné“ Německo, jak ho pro celý svět ztělesnila Marlene Dietrichová jako žádná jiná tvář, žádný jiný hlas. (NFA)

Recenze (8)

Pohrobek 

všechny recenze uživatele

Dokument o jednom z největších mýtů. Krásná, svůdná Marlene. Film o ní, film bez ní. Film, který je přesto její osobou zcela prostoupen. Tvrdohlavá, svéhlavá, inteligentní a nepopsatelně charismatická. Maximilian Schell se marně pokouší dát filmu nějaký směr - Marlene si dělá, co chce, a velmi nám znesnadňuje orientaci v celém snímku. Umělecky se však jedná o velmi zvláštní kousek, jenž zcela nečekaně střídá němčinu s angličtinou či francouzšinou i všemožné vyprávěcí metody. ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Vždycky je mnohem lepší a prospěšnější, vznikne-li dokument o slavném člověku ještě za jeho života, protože pokud se tak nestane, jsme svědky pomníkaření a obludné idealizace v duchu latinského úsloví o mrtvých jen dobře. Schellův dokument spadá naštěstí do první kategorie, neboť Marlene se na něm aktivně a živě podílela, čímž posunula dokument žánrově z biografie do autobiografie. Takže máme všechno z první ruky a bez zkreslení. V tom mimochodem spočívá výjimečnost dá se říct kultovní knihy Rozhovory Hitchcock – Truffaut, kde nečteme, co si myslí nějaká třetí osoba (filmový kritik, badatel, novinář atd.), ale oba pánové osobně. Filmoví kritici a další jsou jako krystal, který tím, že vstoupí mezi diváka a film, zlomí jeho paprsky do úplně jiné polohy a všelijak film přetvoří. Možná se tu u příležitosti toho, jestli je vhodnější postavit mrtvému obrovský pomník nebo jen decentně zabilancovat, nabízí vzpomenout také filmového pedagoga a kritika Jiřího Cieslara, jehož smrt doprovodil časopis Cinepur kritickým a dnes už rovněž kultovním nekrologem, který vyvolal spousty pohoršení. Kdo chce, může si tu peprnou diskusi pod článkem stále vyhledat. Co si ovšem odpůrci tohoto nekrologu a zastánci Cieslara zjevně nikdy neuvědomili, je fakt, že právě Cieslar se ve svých textech často stavěl za to, abychom uchopili člověka vždy komplexně a nesnažili se smést všechno špatné ze stolu. Tudíž je dost dobře možné, byť notně paradoxní, že právě tento nekrolog z Cinepuru by se mu zamlouval nejvíce. ____ Co do Marlene bych řekl, že byla dokonalým ženským protějškem (a jmenovcem) Marlona Branda – cynická, distancovaná, uzavřená, velice inteligentní (ale těžko říct, nakolik moudrá). Stejně jako on pohrdala Hollywoodem, ve všem viděla kýč, ale současně byla jeho součástí. Charisma dostatečně nevyjadřuje její enigmatičnost, spíše bych řekl, že pro jedince jako je ona jazyk žádné slovo zatím nevynalezl. Ta žena byla každopádně úplně prázdná, nebo doslova překypující. Popravdě nejsem s to rozhodnout, kam se v tomto přiklonit. A také dost osamělá, v dokumentu to přímo zazní. S Brandem, který se stavěl za minority, ji spojoval zájem o etické otázky, byť dlužno dodat, že rozejít se s nacismem, když bydlíte v Americe, je přece jen snadnější, než když žijete v Německu. Takže bych z ní nedělal zas takovou samaritánku, ostatně Brando, se kterým ji srovnávám, se zase několikrát opřel do židů, kteří podle něj nemilosrdně vládnou Hollywoodu. Ale to jenom tak na okraj. ____ Marlene si podobně jako Greta Garbo, která odmítala spolupracovat s jiným kameramanem než se svým oblíbencem Williamem H. Danielsem, velice brzy uvědomila, že jen málo záleží na tom, co ve filmech říkáte, podstatné je, jak na plátně vypadáte. Obě si tuto skutečnost nesly ještě z němého filmu, jímž byly odkojeny. Marlene údajně peskovala osvětlovače – stáhni zadní světlo a zesil boční atd. – a oni ji byli nuceni dávat za pravdu. Zakládala si také na tom, aby bylo světlo umístěno ve výšce 45 stupňů, což dávalo vzniknout charakteristickému stínu pod jejím nosem – když si vyjedete některé její fotografie, snadno to rozpoznáte. Nevyplývá mimochodem právě odsud, proč je každé psaní posudků na scénáře tak ošemetné, jelikož slova na papíře se tak diametrálně liší od jejich audiovizuálního převedení na plátně? Kdyby tomu tak nebylo, nepotřebovali bychom režiséry, mohli bychom ironicky poznamenat. ____ Marlene několikrát v dokumentu zdůrazní, že se zásadní nedívá na své filmy, a i když by se mohlo zdát, že je takový postoj opakem narcismu, ve skutečnosti tomu tak není, protože tyto filmy uchovávají její ideál. Je to naopak věrná ilustrace narcismu: narcista si pořizuje milované objekty k tomu, aby byly jeho zrcadlem, jeho „portrétem“. Stav narcismus ho činí nehybným, bezčasovým, mimo-vývojovým, ale jím vyhledané objekty musí nakonec zradit. Marlene byla akorát mnohem chytřejší než Dorian Gray, protože se na své filmy dívat odmítá. Ačkoliv by se mohlo zdát, že tu o nic moc nejde, v určité době se o Marlene svět přestal zajímat a jediné, co proti ní svědčilo, byly její filmy. Kdyby se s nimi chtěla nějak vypořádat, podobně jako Dorian Gray, který si na svůj obraz, tohoto němého svědka, vzal nůž a probodl plátno, nedopadlo by to s ní jistě o nic lépe než s ním. Ostatně ani nemohlo, vždyť obrazy snad lze zabít, ale filmy jsou všude kolem nás… někteří filozofové si dokonce stěžují na to, že svět dnes nevykládají oni, ale filmy. I když je tedy Marlene chytřejší než Dorian Gray, neměla to na sklonku života zjevně lehké, neboť už nikoho nezajímala a musela bojovat akorát se sebou. Ženě po 50ce zbývají vlastně už jen vnoučata (proto je správné zavést děti i pro ne-heterosexuální skupiny), kočka v klíně a štrikování. Pokud se jí dostává lichotek, udržuje se v kondici a dbá o sebe, pokud ne, vynucuje si je například vařením (starší ženy vaří hlavně proto, aby byly nepřímo pochváleny, třebaže se chvála dostává jídlu, ne jim). Abych se přiznal, fascinuje mě otázka, co prožívá herečka v době přechodu z krásky do staré babizny. Musí se tam odehrát něco temného, něco zničujícího. A takových dam je tisíce a tisíce a my o nich ani nevíme. O tom přesně je, o této odvrácené straně Hollywoodu, Wilderův snímek Sunset Blvd. Byť Marlene jistě nebyla taková naivka jako tamní postava, bývalá hvězda němého filmu, ba naopak. () (méně) (více)

Bebacek 

všechny recenze uživatele

Tohle prostě musíte vidět - Marlene jako zapšklá, diktátorská babka neustále se ohánějící 55 knížkama, co o ní byly napsány, pohrdající téměř vším a všemi, kritizující Langa, neustále zesměšňující Schella a neschopna odpovědět na položené otázky. Ptám se sama sebe: mám ji ještě pořád ráda? ()

NinadeL 

všechny recenze uživatele

Nedůstojný dokument, který sice fanoušek Jejího mýtu vstřebá a analyzuje, ale pobaví se jen do pláče. Ach ty banální otázky páně Schellově! ()

Flaxik 

všechny recenze uživatele

Zajímavý dokument o studené vypočítavé čubce, která se s tím vlastně ani nijak netajila. Pro fanoušky Marlene určitě bomba, pro ostatní zajímavé "interview" s prostřihy do jejích vystoupení. Vždycky mi připadalo, že zatáhnout jí po představení do šmajlchkabinetu, nahmatám pod spodničkou pinďoura, takže nemohu v souvislosti s ní použít slova svůdná nebo krásná. Also ich gebe drei Blumen. ()

Reklama

Reklama