Fidlovačka

Josef Kajetán Tyl zaslouženě patří mezi divadelnické osobnosti české divadelní historie. Díky době jeho života jsou jeho hry přirozeně vlastenecké. Nejsou vyhraněné ke germánské rase, jsou kritické k vlastnímu českému obyvatelstvu, které často a velmi ochotně zapomínalo na vlastní české kořeny a poněmčovalo se v dobré víře v lepší budoucnost výsostného postavení majetnější měšťanské vrstvy. A česká intimnost byla zapovězena do bídy nejchudší vrstvy. Nemám problémy přijmout kladně tuto filmovou adaptaci. A to i přes skutečnost, že zejména představitel hlavní mužské role působí na svém místě nevhodně. Kočka se tahá za ocas a uši z toho bolí. Ta komická fraškovitost baví svým nadšením a škádlivým nadhledem a několikerým hereckým koncertem. Hlavní ženskou postavou je mladá Lidunka (Slávka Tauberová), která dosáhla vhodného věku ke vdavkám. Je milována, je haněna, je naháněna, je přesvědčována, je zastrašována a je uctívána. Vítěz tohoto dostihu není dopředu znám, když jsou povoleny téměř všechny údery. Hlavní mužskou postavou je Jeník Kroutil (Jiří Sedláček), ševcův synek, který se vrátil ze své pouti po světě a ihned započne v přerušených námluvách. Strany obou milenců stojí zarytě a nepřátelsky proti sobě. Největší zápletku dodává faktor náhody pouhého nedorozumění a záměrné manipulace se skutečností. Výraznou postavou je teta Lidunky a máselnice a syrečkářka Mastílková (dobrá Antonie Nedošinská). Ta chce svojí neteř především provdat do urozenějších kruhů měšťanských zbohatlíků, kteří ostentativně kašlali na svůj český původ. A jak si svoji roli dokáže povýšenecky užívat! Rozkošnou postavou je Matěj Dudek alias pan von Dudek (skvělý Čeněk Šlégl), který prospěchářsky pase po Lidunce. Jeho zjevný odpor k češství je správně afektovaný a výsměšný. Kdyby nebylo toho zatracovaného původu! Z dalších rolí: prchlivý vlastenec, Jeníkův otec a český živnostník v oboru ševcovském Kroutil (příjemný Josef Rovenský), laskavý Lidunčin učitel hudby Jammerweil (solidní Jindřich Plachta), vypočítavý a manipulující dohazovač Kozelka (Jan Marek), bezprostřední a bezstarostný ševcovský tovaryš Pepíček (sympatický Eman Fiala), škodolibá Lidunčina kamarádka s nenadálou příležitostí a zpěvačka Cibulková (Marie Grossová), Matějův velmi překvapený otec a rázný švec Dudek (Otto Zahrádka), laskavá hospodyně u pedantské máselnice Markyta (Růžena Šlemrová), či slepý hudebník s procítěným zpěvem té tolik známé písničky Mareš (Otakar Mařák). Pro mě je to stále milé dílo. S humorem, patetickou hymnou a se závěrečnou a spásnou shodou na českém národním uvědomění. Národní hrdost? Lze o ní mluvit v časech globalizace? Na druhou stranu zdravý pohled na vlastenectví je prospěšný, pokud může být člověk hrdý na vlastní národ. A zdraví rozum zvítězí. (19.08.2016)

Na tomto filmu je vidět, jak jde čas. Nelze zde hodnotit jednoduchý příběh, herecké výkony, výpravu ani hudbu, či spíše zvuk. Je to opravdu jen zajímavost pro filmové fanoušky, dokumentující, jaký skok za předchozích 80 let udělal filmový průmysl. Věřím, že všichni tito filmoví průkopnící dělali co uměli a mohli, což je třeba ocenit. Vlastně i mě přiměla ke shlédnutí tohoto snímku spíše zvědavost, než očekávání hlubšího zážitku a troufám si tvrdit, že moji vnuci by po deseti minutách film zastavili. (15.10.2011)

Fidlovačka byl druhým českým zvukovým filmem. Musela to být pro diváka bomba, když slyšel nejen mluvit, ale i zpívat. První léta zvukové kinematografie zastupovala pro venkovského diváka nejen divadlo, ale i zpěvohru a další druhy dramatického umění, proto se za 1. republiky tolik zpívalo. A Fidlovačka je ovšem zpěvohra. Jak asi bylo těm drobným lidem, když slyšeli zpívat známé lidové popěvky! Jistě, film trpí počátečními filmovými křečemi, hlavně představitelé hlavních postav Slávka Tauberová a Jiří Sedláček hrají toporně. Ale vedle nich se tu objevují herci, kteří si okamžitě umějí se zvukem poradit. Především je to Josef Rovenský, jehož miluji (vzpomeňme na trestance v Tonce Šibenici či Hnipírda z Funebráku, ale on uměl role komické i tragické, škoda jeho brzkého odchodu...). Ale i Čeněk Šlégl, božská Antonie Nedošinská či velmi dobrý a zapomenutý komik Jan Marek. Mihla se tam i Betty Kysilková - ronící krásně slzy v jediném jejím záběru... A pak portrét operního pěvce mezinárodního významu Otakara Mařáka a jeho Kde domov můj... Je vyvrcholením celé hry a filmu s předchozí a stále bohužel platnou řečí starého Kroutila o naší holubičí povaze a klanění se cizákům... (29.09.2014)

Je vcelku pochopitelné, že Fidlovačka s nejslavnější českou písní, totiž státní hymnou, padla za oběť prvním domácím pokusům se zvukovým filmem. Charakter Tylovy (zpěvo)hry je jasně čitelný, silná dávka antigermanismu sklízela zaručený úspěch, podpořený navíc komickými postavami Mastílkové a Herr von Dudka, jejichž falešné "němčení" je náležitě zesměšněno. Innemann svůj film vybavil vedle soudobých hvězdiček z pražských operetních scén i plejádou vynikajících hereckých osobností v čele s Antonií Nedošinskou, Plachtou, Šléglem, Šlemrovou, Rovenským a také významným operním pěvcem Otakarem Mařákem, který v závěru zazpíval Škroupovu píseň. Spokojenost zavládla na všech stranách, filmové premiéře tleskal i prezident Masaryk a nebyl tedy důvod se jakkoliv znepokojovat. Ať žije panslavismus! (24.11.2009)

Povedené dílo, závěrečná vlastenecká desetiminutovka patří k tomu nejsilnějšímu v českém filmu třicátých let. Divadelní hra byla poprvé uvedena v prosinci 1834 ve Stavovském divadle. Bohužel jsem ji neviděl, dle obsahu na internetu se ale zdá, že film se od ní přece jen v něčem liší. Co bych ocenil na Innemannově snímku - posměch vůči Čechům, kteří si hráli na Němce, aby vypadali jako něco lepšího. Jak nadčasové a stále aktuální, dnes nám zase piráti radí, ať se místo k české hlásíme k národnosti evropské, zkrátka kdo se nepoučí z historie, je odsouzen ji neustále opakovat. A ještě jednou chci pochválit závěrečnou scénu z fidlovačky, ten projev ševce Kroutila bych nechal vytesat do kamene. Najděte si jej na YouTube a pouštějte svým dětem či vnukům. (21.07.2022)