Obsahy(2)
Večer před odjezdem do základní vojenské služby uspořádají rekruti mejdan na rozloučenou. Vojtovi rodiče odjeli na chatu a tak mají celý byt k dispozici. Popíjejí, diskutují, tancují, a čekají na posledního kamaráda. K jejich společnosti patří také dívky. Mezi nimi je i Helena, kterou má rád Petr... Film Studia FAMU. (oficiální text distributora)
Recenze (12)
Jakubisko na mě působí většinou chaoticky, nejinak je tomu i zde. Skoro bych řekla, že invence je tolik, až z toho přechází zrak. Ale ve své době velice zajímavá aplikace klasické předlohy. ()
po celovečernom debute Jakubiska "Kristove roky" asi jeho druhý najlepší film - táto jeho poloha sa mi páči viac: realita narúšaná bizarnými prvkami - a nie tá jeho klasická neskoršia: bizarný svet narúšaný prvkami reality. Prirodzený "herci", vtipné momentky a veľmi ľahko a spontánne rozpovedaný príbeh, ktorý má s Beckettovou hrou spoločný existenciálny nádych a tému absurdného čakania - pritom v skutočných (až krutých) reáliách (rukovanie na vojnu). na absolventský (študentský) film veľmi výborné ()
Film ma zaujal dvoma spôsobmi. Za prvé prechádzkami Prahou 60. rokov a za druhé Jakubiskovým prístupom. Ono totiž Čakanie na Godota je taký mix jeho vizionárstva a vplyvu jeho slávnych profesorov. Ešte je to samozrejme iba študentský film, ktorý vždy môže viac menej iba ukazovať potenciál tvorcu a plnohodnotným dielom je málokedy. Mám dojem, že pre mnohých, ktorí film uvidia, bude tento film príjemnejším zážitkom, ako Jakubiskove bezprostredné celovečerné experimenty. ()
Existenciální, hravý, poetický, absurdní, prostě přes černobílý obraz velmi barevný středometrážní film. A branci dobře vědí, že ten, na koho čekají, nepřijde. Ale Beckett, to prostě není pro mne to pravé. ()
„On stejně nepřijde, jste blbci, že tu čekáte. Nic nepřijde …“ Lehce chaotický, ale mile bezprostřední filmeček o loučení se se svobodou před odchodem na vojnu. Chaotický přesně do té míry, kolik zmatku je v hlavách mladých. Jejich lásky, touhy, obavy z toho, co přijde, to vše v třiceti minutkách. „Tak nic, pánové. Odzbrojení nepřišlo. Můžeme se sbalit a jít. … Byli jsme pitomci, že jsme na to čekali. Mohli jsme se radši vychrápat …“ ()
Právě jen řemeslně mistrné, umělecky však zcela liché vystižení beznadějné bezmocnosti na prahu dvouleté vojenské služby. Jakubisko mistrně tmelí vyprázdněné novovlnné formy v jednu křečovitou asambláž, v níž nechybí zhola nic. I na mrtvá zvířata nakonec dojde. Přitom se celé líčení pohybuje vytrvale jen na povrchu. Obrazy se naivně přiřazují, vytvářejí se jednoznačné paralely – a vše se soustředěně, školácky rýmuje – od úvodní chůze na mejdan po odjezd vlaku. Veškeré kouzlo snímku spočívá v přirozenosti neherců, ale ani ta není do celku náležitě integrována – už proto, že není s čím ji jednotit. I tato Jakubiskova tříšť klišé poznovu demaskuje hnutí nové vlny jen jako matné lpění na naučené avantgardě, nemající již nic společného s experimentem (souběžně smysluplně kralujícím v literatuře, potažmo ve výtvarném umění) ani se životem. Živoření. ()
Film není vůbec adaptací Beckettovy hry Čekání na Godota, název na ni pouze naráží, protože se zabývá podobnými existenciálními tématy. To jen pro přesnost. ()
To se panu Jakubiskovi povedlo. Ta nálada zmaru a marných nadějí před odchodem na dvouletou základní vojenskou službu (alias nejčestnější občanskou povinnost) vypadá zde zachycena velmi autenticky (až mi připomněla vlastní pocity ve stejné situaci). A k tomu ten souběžný příběh Petra a Heleny, kde se zdánlivě nic neděje, ale je tam mnohé. To je něco, co mnoha tvůrcům v šedesátých letech šlo velmi dobře. ()
Ať už to je či není skvělá adaptace hry Samuela Becketta Čekání na Godota. Na tom v celku až tak nezáleží. Tato povídka o čekání několika branců, kteří si chtějí svoje čekání trochu zpeprnit, mne přes svoji kratičkost okouzlila. ()
Studentské... ()
Bezmála 5 let jsem čekal než se tenhle film dostane z archivu NFA, kde byl, zdálo se že navěky, uzavřen. Juraj Jakubisko, hvězda která se dokázala prosadit i po okupaci, a dokonce i po sametové revoluci. Přestože Tisícročná včela je nádherná, navzdory výbornému Sedím na konári je mi dobre, Juraj už své šedesátky (tak jako většina režisérů nové vlny) nikdy nepřekonal. Důvod je prostý: Jakubiskova nespoutaná imaginace je esencí mládí hlásícího se o slovo. A hravost potřebuje dramaturgickou svobodu, kterou měl právě jen v šedesátkách. V roce 1989 mu potom bylo 51, což sice není mnoho, ale Jakubisko byl v šedesátkách tvůrce plný nespoutané mladické energie a sršící sexuality (jeho filmy byly na svou dobu poměrně explicitní), těžko tedy někdo mohl očekávat, že v padesáti a po zkušenostech s normalizací bude točit stejně hravě. „Sedím na konári (1989)“ i „Nejasná zpráva(1998) “ jsou dobré filmy, ale autor tu příliš čerpá z podobných motivů ze svých dřívějších filmů, které byly o chloupek lepší. Ale teď už k Jakubiskově absolventskému debutu o stopáži 29 minut. Režisér se lehce inspiroval Beckettem a snažil se vystihnout hořkou náladu čekání na vojnu. Poslední večer, všichni by se měli bavit a svádět holky, ale ortel předlouhé vojny (tehdy tuším rok a půl!!!) je tam, je přítomen a nelze se ho zbavit ani chlastem, ani chlapáckýma kecama, natož holkama, které navíc z chudých mladíků mířících na vojnu nejsou nijak odvařené. Hlavní hrdina, který se večírku vyhnul, a má tu příležitost strávit poslední večer s dívkou svého srdce, se má sice o něco lépe, ale ani jemu vše nevychází podle plánu. Atmosféra poslední (a vlastně jediné) noci páru, který se teprve seznámil, připomene daleko pozdější americký film Před úsvitem. Jakubisko je ale výtvarník, a proto nesází jen na dialogy jako Linklater. Tak jako v pozdějších filmech (Kristové roky, „Vtáčkovia“), i zde je nepřekonatelný ve scénách radostného bláznění mladého páru. To jsou scény, které Jakubisko nemusí vymýšlet a aranžovat, takové příběhy tehdy žil (viz jeho životopisná kniha Živé stříbro) a „pouze“ je geniálně převedl na plátno. Tak jako u jeho dalších filmů ze šedesátých let, ani zde nemá smysl vyčítat Jakubiskovi absenci semknutějšího příběhu. Jakubisko je felliniovský typ tvůrce a pokud přistoupíte na jeho hru, nezklame vás. ()
Jak silná může být lidská naděje, když chceme uniknout před osudem nám nepříznivým. Partička kluků, kteří zítra rukují, se sejde na mejdanu v bytě jednoho z nich, a zatímco zapíjejí svobodu, čekají, že ještě někdo přijde - někdo, kdo je vysvobodí. Naléhavost a význam tohoto okamžiku vyburcuje jednoho z nich, Petra, aby místo pouhého pasivního čekání jednal a vyhledal dívku, se kterou si byli blízcí v tanečních... kombinace existenciálních témat, alkoholového otupení, a sem tam vtipných hlášek. Dobré, bylo mi to v mnohém blízké. ()