Sedím na konári a je mi dobre

Jakubiskovým sebenalezením (či spíše odvážným přiznáním se k jinakosti) ve Zbězích a poutnících začíná i jeho problematická (spíše než problematizující) reflexe dějin a role jednotlivce v nich. Laciná panoptikálnost, hrubé (fotografické) zrno, které skryje mnohou nedbalost a neschopnost, hereckou, režisérskou, kameramanskou i hudební, umožňuje velkoryse znázornit dějinné vlny, nezávislé na jednotlivci, mletému zrnu, z něhož se nic nového nezrodí, ale jehož vznícením se nasytí čas, ale také brání vhledu k vlastnímu semeni, z něhož lidský život vyrůstá. Jakýsi strach z psychologizace, psychologie jako toho „čehosi“ nehmotného, nezemského (a pro některé, snad i pro Jakubiska samého, mimozemského) a tedy i tabuizovaného, zde vystavuje lidskou duši výlučně ve chvílích krajního zvýznamnění se - jako by nebyla přítomná jindy, než ve okamžicích krajního subjektivismu, v momentech, kdy se zažité navrací tak nezastavitelně, že z jeho trosek vytryskne ten skutečně pravý obraz, nezávislý na konvenčním postřehování dat. Svět, který Jakubisko buduje, se tak podobá mučírně, která poměřuje odolnost individuí době a přitom svým lhostejným, zdánlivě objektivním, hlediskem pomíjí diváka, jenž se snadno ztotožní s vyprávějícím zbožštěným historikem a může svrchovaně – a neoduševněn i beztrestně – soudit. Čím jsou dílčí zobrazení niterných v/ý/stupů, vždy sporadické, jakoby nahodilé, přesvědčivější a silnější, tím hlouběji ode dna nabírá dějinná vlna, aby se rozlila i řečišti těch nejnepatrnějších vlásečnic. A to je snad ještě surovější postup, než jakým byl útok na city diváků „novovlnným“ (!) bezradným, ba níže než hovadským, zabíjením zvířat a estétskou simulací krutostí v prvním zmíněném nepodarku, ve Zbězích a poutnících. Plachý „okamih“ komunistického násilí při zatýkání obou „otckov“ se v dané optice jeví být jen okázalou maskou dějinné slepoty, ospravedlněním jediné, jedinečné viny, kterou nikdo krom režiséra nezná a kterou přitom znají všichni. Jakubisko ex machina. podvod (s malým p). (24.02.2017)

V létě '89 pro nás tehdejší dvacátníky jeden z nadějných signálů, že ledy tají, že se zase může o nedávných dějinách říkat o něco víc pravdy, kterou jsme tušili za tou oficiální a takto vyslovenou nadšeně hltali. Plus emocionální zásah na komoru. Jakubisko projednou dal celou svou poetiku a filmařskou rafinovanost plně do služeb neelitního, všelidsky sdělného vyprávění, ba i ten Bolek je tu tak báječný hlavně proto, že je přes všechno bolkovské řádění neobvykle herecky pokorný, neuzurpuje si víc prostoru, než kolik jeho postavě patří. Vznikl film dýchající jak dějinami, tak i člověčí potřebou najít si v jejich neúprosném toku prostor pro žití vlastního jedinečného života, film sladký i hořký, vzdorný i smířlivý, jakých se v těch našich československých končinách za celou historii urodilo jenom pár. (16.11.2013)

Poselství filmu je jasné. Dobré je i jeho zpracování, myšleno zachycení mění se poválečné doby. Jenom je to dost rozvleklé. Navíc něco mi místy nedávalo smysl. Nemluvě o tom, že Polívku jako herce moc nemusím. A on v kombinaci se slovenštinou, to z mého pohledu není moc šťastné. A nebo už mi ujel vlak a moc z toho nechápu protože Jakubisko a doba, kdy film vznikal. V ní to asi muselo působit trochu jako zjevení. (22.05.2020)

uzasne zachytenie zivota dvoch tragikomickych postav, poplatne jakubiskovmu stylu z konca sesdesiatych rokov.... v porovnani s vtacikmi, sirotami a blaznami tu najdeme mnoho podobnosti, iba celkove vyznenie nie je az tak dezolatne a beznadejne, ba naopak - vykuzli usmev na tvari a pohladi po dusi.Skvela mizanscena, nezna a nenutena komika, prirodzene herecke vykony a skvele zuctovanie s jakubiskovou komunistickou minulostou sa tiez pocita.... keby juraj neostal pri zopar fantastickych filmoch a cele jeho dielo by bolo vyrovnanejsie, mohli sme sa radovat ze tu zije jedna z velkych osobnosti svetoveho filmu. I tak vsak mozeme byt pysny, i ked uz to akosi nie je to co to byvalo... (11.10.2011)

úžasné zachycení doby s grácií lehkosti, hravosti, ale i trpkou příchutí poznání tehdejší reality; přislazeno hereckými výkony ústřední dvojice, přednostmi markéty hrubešové a dochuceno dobrou hudbou... emoce, vyvolané některými momenty a především závěrečnou čtvrthodinou, se dají těžko popsat... ale seděl jsem v křesle a bylo mi dobre... 80% (14.02.2011)