Finální ukrutnost

"You two are total dumbasses." (miluju, jak mlčící Takeshi Kitano vždycky neřekne nic a pak je vyprovokovaný a jediný dvě-tři věty, co pronese, je klení v naštvané japonštině na to, jakej je kdo idiot, motherfucker or dumbass (...) dalším povedeným prvkem je, jak si jeho postava, ostatně jako ve všech jeho filmech, kráčí s jakousi skrytou tajnou silou, coby autor a tvůrce všeho ví víc, je něco jako postava-bůh, dotknutelný, ale prohnaný lišák). (...) Otomo se v závěrečném díle nachází v Jižní Koreji, kde pracuje pro pana Changa, vlivnou osobu na pomezí Koreje a Japonska. Situace se samozřejmě rychle vyostří, když se jeden člen Hanabishi přepočítá a pana Changa urazí, vzniklou situaci začnou vyšší představení yakuzy po různu využívat pro vlastní zájmy (i proti sobě), v čele s předsedou Hanabishi klanu, který oldschoolovým členům yakuzy také příliš nevoní, nicméně každý si opravdu tahá svoje a je tu opravdu jen pár vzájemně loajálních postav. A tak se pomalu, událost za událostí, opět brzy nacházíme v bujícím konfliktu, kde každý má svůj zájem. Poté, co je Chang málem zastřelen se Otomo rozhodne vše vyřešit a tak sebere partičku svých hochů a zamíří do Tokya. Nemůžu tvrdit, že bych byl kdovíjak znalý japonské kinematografie, to ostatně nemůžu říct pomalu o žádné, ale tahle trilogie je opravdu něco zajímavého, možná pro Japonce, nebo Asiaty, je tohle více denní chleba, tohle politikaření a pikle, ale i tak to stojí za to, chytí vás to, celé to rozuzlení, budování, chladnokrevnost a zkratkovitost odpravování, jako ukázka tahanic, lidského faktoru, v hierarchickém prostředí organizovaného zločinu je to perfektní, protože spíše než na "styl" a "akci" to sází na skutečnost, a to jest, že velmi často je to nudná politika a vlastně "nic osobního", než pes žere psa a každý si chce přilepšit, ale když "ty jsi udělal tohle, čekej, že já udělám tohle" a v zemi jako je třeba Japonsko, je jedno, jestli vám je 35 nebo 75, chcete tam mít úctu a chcete mít respekt, ten je tím nejdůležitějším. Zajímavá je i vedlejší linka policisty, který jakoby ztrácí víru v hodnoty. Kitano, ve svých brýlích s pár slovy a úsměvem ve vlastních filmech, je už téměř ikonický, jakoby pořád hrál variace téže postavy. Konec, zakončení, finále, dokážu pochopit, není úplně z nejsilnějších, ale od prvního po posledního dílu si tahle trilogie tak nějak jede svoje. Jako celek mě to bavilo. (17.12.2023)

Takže, Takeshi nakonec dotáhl svou yakuzáckou trilogii do konce a dopadlo to podle očekávání. Jde o pomalou, hloubkovou a podrobnou sondu do struktur japonského podsvětí. Kitano v celkových cca šesti hodinách hledá romantickou ideu oldschoolového gangstera a konfrontuje ji se světem kde řád, tradice a čest svádí marný boj s mocenskými ambicemi a až dětinskou arogancí. Skoro se zdá, že se zde Kitano vlastně loučí s klasickými yakuzáckými gangsterkami v podobném duchu jako se kdysi C. Eastwood v Nesmiřitelných loučil s klasickým wesernem. Vše je jakoby ztraceno. Pro tichého gangstera s chladnou hlavou a smyslem pro povinnost už není místo. Jeho vnitřní integrita je všem spíš na překážku (včetně jeho samotného, protože se stává snadným cílem manipulace). Z “rodin“ jsou firmy. Zbraně nahrazují lejstra a když už náhodou na zbraně dojde (a ono dojde protože jsou tu ty mocenské ambice) je to, z pohledu oldschool gangstera, často spíše ostudná přehlídka diletantství... Filmy samotné (nebudu se soustředit jen na Codu, protože celá trilogie tvoří homogenní celek a jednotlivé díly se od sebe formálně příliš neliší) jsou jednou velkou a lehce zlomyslnou pastí na diváka. Především na diváka západního, který je nemilosrdně vržen do složitého světa s desítkami charakterů jenž se fluidně přelévají na jednu, druhou či třetí stranu mnohovrstevnatého konfliktu. Pokud jde navíc o diváka s necvičeným okem, kterému všechny ty obličeje připadají stejné, musí jít automaticky o neukoukatelný zážitek. Další rafinovanou pastí je Kitanův typický a černočerný humor. Kdo nemá nakoukanou japonskou filmařinu (s Kitanem v čele) a očekává gangsterku vážnou jako hovno (nebo aspoň jako Kmotr) ten musí být minimálně v rozpacích když vidí jak Takeshi, s metronomickou přesností, vkládá své suché (někdo by řekl trapné) situační vtípky i do smtrelně vážných scén. To je ale celej on. Věčně lavírující mezi polohou badass gangstera a infantilního šaška... Podtrženo sečteno, je to jako celek dílo sice těžké, ale pro filmový svět nakonec asi stejně důležité jako stará série Yakuza papers. V motivech je to pořád ten Kitano jak ho známe, jen ve formě poetiku nahradil soustředěný drobnohled a srdcervoucího Hisaishiho decentní trumpety. (14.10.2018)

Tak predsa sa mi podarilo bez výraznejšej ujmy na zdraví, absolvovať Kitanovu, naprosto frenetickú trilógiu Pobúrenie, aj s jej úplne záverečnou kapitolou, ktorá bola zo všetkých troch dielov, vari tou najslabšou, či povedzme zároveň i tou najrozpačitejšou, akú si vôbec dokážem predstaviť, skrátka, nevedel som sa dočkať toho, keď nastane definitívny koniec okolo protagonistu Otomoa v podaní Takešiho Kitana, z ktorého sa mimochodom, začala postupne vytvárať akási prehnaná 「karikatúra」, čo by som mohol rovnako prehlásiť aj o ďalších podivuhodných postavách, účinkujúcich v tejto mimoriadne『intrigovej ságe』, a so samými yakuzákmi na jej čele, pričom po dôkladnom uvážení, musím celkovo túto zložku podtrhnúť zrovna v tom zmysle, že by som sa jednoznačne bez nej celkovo『zaobišiel』, teda konkrétne v ponímaní ako celku, keďže na jednotlivých častiach som si začínal predovšetkým všímať ich klesajúcu tendenciu, čo napokon vyvrcholilo týmto scenáristickým (dejovým) gulášom, ktorý ma sprevádzal počas neuveriteľných 104 minút...! (15.05.2023)

Oproti predchádzajúcim dvom dielom je to značný krok späť. A je to v zásade logické. Hybné figurky, ktoré spôsobili domino efekt zrád a intríg boli zničení koncom druhého dielu. Toto bolo len akési vyprázdňovanie ľudí, ktorých sme nepoznali z toho komplexnejšieho hľadiska a ktorý v zásade držali spolu viac ako tomu bolo u postáv z predchádzajúcich dielov. Otomo je stále majster hoci na jeho rezanicu musíme zase raz čakať. Zostáva ale z toho taká zvláštna pachuť nenaplnenosti čo ma trochu mrzí, lebo predchádzajúce dva dieli považujem v rámci žánru za skvelý zárez. Možno sa nevyplatilo to čakanie. Boh vie. Každopádne sa to skončilo a som zvedavý čo Kitano naservíruje nabudúce. (01.11.2018)

Takeši je prostě rebel. Polovina filmu jsou výhradně dialogy a je to sranda i pecka zároveň. Rafinovanosti postav se střídají s komičností jejich sprostoty. Pořád si nejsem jistý, jestli jsou Kitanovi filmy kritikou nebo obdivem, ale ve výsledku je mi to jedno. Ve Finální ukrutnosti mi trochu vadilo, že se jako Kitanův hrdina chová a prezentuje několik dalších postav. Ale že jsem neviděl první dvě části trilogie, tak musím uznat, že bych jinak možná tento fakt dával jako pozitivum. (17.10.2018)