Vtáčkovia, siroty a blázni

„Šťastie je železničiar a dve biele kozičky.“ Poprvé jsem viděl film Vtáčkovia, siroty a blázni asi před dvěma lety a od té doby ještě aspoň čtyřikrát. Za celou tu dobu jsem ale nebyl schopen napsat k němu žádný uspokojivý komentář. Tak alespoň pár slov samotného režiséra: „V určité životní situaci, zvláště když si lidé uvědomují, že stárnou, hledají pocit štěstí. Třeba v nějaké hře, říkejme jí bláznovství. Jak jinak by člověk vydržel tlak světa, celé situace, jak jinak by mohl řešit pracovní i osobní problémy… Najdou na chvíli pocit štěstí v bláznovství a najdou svou osobnost, mají pocit svobody… ale člověk nemůže sám sebe dlouho klamat. Pak zaplatí daň za relativní štěstí.“ Jdou totiž za štěstím „tak vehementně, že pošlapou i to, co bylo hezké a čisté.“ Všichni, kdo jste dali filmu Post Coitum odpad! a co ohrnujete nos nad Bathory, které ještě ani nevstoupilo do kin, věnujte laskavě těch 80 minut filmu Vtáčkovia, siroty a blázni, který byl u nás 20 let zakázán. Tady totiž teprve uvidíte, jak originální filmař je Juraj Jakubisko, proč je jedním z našich vůbec nejlepších režisérů a proč převezme v Karlových Varech křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. A to natočil podle mě ještě o fous lepší film Zbehovia a pútnici! (24.04.2006)

Křehcí a zranitelní jsou vtáčkovia, siroty a blázni. A také jsou nevinní a svobodní, jsou nezatížení „normalitou“, které je ve svém důsledku šílená, protože v běžném světě je „normální“ závidět a žárlit. Jejich bláznovství je jejich jediným způsobem, jak žít a nezešílet. Vezmete-li „bláznovi“ jeho bláznovství, donutíte-li ho žít normálně podle šablon, stává se z krásného neškodného blázna ošklivý nebezpečný „normální“ šílenec. Viděno znovu, všechno je jinak... Siroty a blázni by chtěli být nevinní, ale to špatné v sobě nepřeperou... (25.03.2008)

Jakubisko taškarisko! Poetický, patetický, politický. Každopádně pak vizuálně úžasný, surreálně alegorický, rozmařile opojný, výsostně svébytný, v nejlepším smyslu slova artistní... S okouzlující hrou těl, mezi nimiž jako ptáček vyniká nádherná Magda Vašáryová... S opět geniální hudbou Zdeňka Lišky... Bezčasně nadčasové, krásné... - - - P.S. Škoda pak jen značně nepovedeného zvuku (dobově řemeslně zkrátka mizerně provedených a namixovaných postsynchronů - například dialogy a hlasy vůbec, nepřirozeně a naprosto přehlušující ostatní ruchy), který dosti kazí celkový zážitek z filmu. Ten zvuk by si d.m.s.n. snad zasloužil v dnešní době pokročilých technologií napravit a s mistrem k obrazu jeho a slávě díla přemixovat. (Totéž když už tak pak snad i u toho Havetty a jeho Slávnosti v botanickej záhrade, možná i dalších >artových< kousků z oněch dob... ) - - - - - (Poprvé viděno kdysi dávno ve FK, znovu podruhé po letech 25.6.2008, komentář zde jako devátý - 25.62008) (25.06.2008)

Napoprvé jsem to nevydýchal, viz komentář rozhněvaného mladého muže níže. A pořád je mi ten film hluboce nesympatický tím samým, čím jeho jediná skutečná postava Yorick (všichni ostatní jsou v jeho světě jen živé kulisy): povrchovou suverenitou, pod jejíž kouřovou clonou přenáší své vnitřní zmatky (to skutečně není obraz politické situace, ale v prvé řadě obraz čehosi těžce nevyřešeného v duši autorově) na okolí (Yorick na filmovou realitu kolem sebe, Jakubisko na diváka). Citlivými bytostmi manipuluje charismatický duševní mrzák, hrající si na život a emoce, kterým sám nemůže přijít na kloub, ale jakousi podivnou ironií přírody či pánaboha je jejich zdrojem pro ostatní, do jejichž kůže se není schopen vžít, plně zaměstnán sám sebou. Dokud své hračky nepoláme. — Takže proč teď najednou místo jedné rovnou čtyři? Protože to ten syčák umí. Protože mě naštval jako snad ještě filmem nikdy nikdo a zároveň se mi zavrtal pod kůži tak, že mě ten biják od té doby přitahuje jak můru plamen. Protože v sobě cítím kus Yoricka i kus jeho oběti, a skoro bych řekl, že to tak nějak podobně bude mít každý z nás, a filmů, které takto silně postihnou něco těžko definovatelného všelidského, je třeba si vážit, i když jednoho naštvou. (14. 11. 2013) — Původní jednohvězdičkový komentář: Svet je hnusné zlé miesto, áno. Pán Jakubisko je taký malý slovenský Fellini a nová vlna je, keď sa naciká na hromadu celuloidu, áno, áno. Ani kontext doby vzniku u mě nemůže omluvit tu záplavu negativismu, nevkusného rýpání se v číchsi pubertálních obsesích (děkuji, nechci, stačily mi mé vlastní) a povrchní hry na provokaci. Co si s tím má divák počít? Může leda tak uznale pokyvovat hlavou nad tím, kolik má pan režisér originálních nápadů, jak je dokáže pěkně protlačit až na plátno a jak mu v tom ti hezcí herci hezky hrají. To u mě vystačí tak akorát na jednu hvězdičku. (09.02.2010)

(84/2017) / Jakubisko je majster scény a záberu a to čo dokázal v tomto filme spolu s kameramanom Lutherom je výnimočné. Nemyslím si, že existuje slovenský film, ktorý by bol vizuálne porovnatelný, či už originalitou alebo kvalitou. K dokonalosti filmu dopomohol aj dobový kontext a tiež herci, ktorí nezabudnutelne stvorili tri klasicky bizarné a bláznivé Jakubiskove postavy. Je možné, že toto bude jeho najlepší film. (9/10) (13.04.2017)