Mrtvý muž

Výjimečný až unikátní film Jima Jarmusche. Zejména je potřeba vyzdvihnout jeho novátorství, vizuální uhrančivost, stylovou čistotu a myšlenkovou hloubku. Jarmusch tímhle filmem vlastně vytvořil zcela nový žánr - mýtický (i mystický) western s psychologickým přesahem. V něm vyniká zejména magický realismus narativního světa postavy indiána Nobodyho, který jakoby vypadl z knih Marquézových či některých jiných latinskoamerických spisovatelů. Přičteme-li k tomu geniální hudbu Neila Younga, jehož úsporný minimalistický kytarový rif přesně sedí k existenciálnímu zmítání hlavních hrdinů a samotná hudba dost dobře obstojí i bez spojení s obrazem filmového plátna, v kombinaci s ním však vytváří zcela novou kognitivní kvalitu, skrze ní totiž může vnímavý divák dojít směrem k smyslu samého filmu; plus dokonalá kamera - černobílý, jakoby statický, tolik typický obraz pro filmy Jima Jarmusche, kde film vzniká sledem, řetězením téměř statických ,,živých obrazů", s velmi pozvolnou dynamikou (i když vůči předchozím Jarmuschovým filmům s ,,výrazným" nárůstem střihu), v níž je čas na mnohé odkazy k éře klasického filmu (zatmívačky, roztmívačky ...) a na sémantické významy filmu samotného... Western o předem mrtvém hrdinovi jako nadčasová metafora o smrtelnosti každého z nás, o smrti zakódované v samotném prazákladu bytí, western o fatálním míjení agresivního evolujícího hmotného světa naší nejen moderní doby s duchovním světem lidí s tak návodným ,,intelektuálním" jménem jako je William Blake, western o mýtickém obraze naší do sebe uzavřené, neempatické, zaslepené a přesto misionářské západní kultury, western o předem mrtvém indiánském lidu jakož o lidstvu samotném, v jehož genomu je zakódována rovněž jeho omezenost, konečnost a ohraničenost jeho existence... western o nás... Naprostý film... (23.11.2006)

Jim Jarmusch coby filmový průkopník objevil nový žánr. Psychologický western. Zároveň v tomto žánru nastavil tímhle svým filmem laťku tak vysoko, aby se přes ni případným dalším pokusem dostal jen skutečný mistr, nebo podobný nezávislý pošuk, jako je on sám. Zatím se to nikomu nepodařilo, ale do konce soutěže je ještě daleko. Tak se snažte amatéři. (30.07.2002)

"Jste William Blake?" "Ano, jsem. Znáte moje básně?" Jarmuschova filmová báseň, spojující dohromady westernovou neučesanost, černobílou obrazovou estetiku, poutavý trip s elektrickou kytarou a bizarní dějové momenty, je tak trochu přelud... nemám jasno v tom, zda mohu Mrtvého muže okamžitě katapultovat do top 10, či ho nechat plavat v kolonce zatraceně dobrých filmů, jež ve své přízračnosti praští diváka přes čumák přespříliš silně. O čem to bylo? Lyrická cesta za osudem i hezky vylíčená snadnost, kterak se shodit ze skály, ztratit a nechat zapomenout, nebo jen poutavě podané nic? Případně jakýsi hybrid obojího? Je jisté, že Jarmusch natočil western bez westernu, jehož hlavní hrdina nečekaně sešel z cesty a jen tak mimochodem vrostl do role hardcore psance, a že na jakákoliv žánrová pravidla zde nemá smysl hledět. William Blake přijel nikam, potkal Nikoho a stal se ničím. Nádhera. Nádhera s tunou hlášek i momentek, fetišisticky se vyžívajících ve své náhlé absurdnosti. A nemohu nezmínit fatální uhrančivost, místy rostoucí do hodnot, při kterých by se dalo kastrovat bez anestetik. (06.03.2009)

Možno to trošku preženiem, no tento kvázi-western by z môjho pohľadu kľudne strčil do vrecka všetky leonovky. To, akým pokojným, lahučkým štýlom Jarmusch spracoval danú tému je naozaj majstrovská robota. Asi najserióznejší a najuveriteľnejší pohľad na prechod od zakoplexovaného loosera k chladnokrvnému zabijakovi. Skvelo zvolený čierno-biely filter a mrazivá hudba len podtrhujú pocity z filmu. Čo tam po pár nedotiahnutých a hluchých miestach. 90%. (04.07.2007)

Jim Jarmusch se mi pokusil vyprávět "westernový" příběh, ale použil přitom takové vyjadřovací prostředky, na které mé ubohé vnímací schopnosti nestačí. Statečně jsem se s snímkem bojoval a dokonce jsem si vracel scény, u kterých jsem předtím usnul. Tímto způsobem jsem s dvouhodinovým filmem ztratil přibližně dva dny života. Vždy toho budu litovat. (06.12.2008)