Jede, jede poštovský panáček

Zlatý Lev - výběr (23.12.2005)

Jakoby se byl Lada vyřádil na francouzském venkově, okořenili ho americkou groteskou a podávali jej v dokonalé symbióze zvuku a obrazu, tak typickou pro kuchaře velikána ze země galského kohouta. Na místo přílohy si domyslete poetiku, která voní starými pohlednicemi a zcela nepokrytě sahá po neuchopitelné genialitě. A při dezertu se u kávy spokojte s konstatováním, že pan Bazin dobře věděl co má rozebírat... (01.06.2005)

Na grotesku příííííííliš rozvleklé. 65% (05.06.2005)

Prvních cca 45 minut, to je jen takovej seznamovací čajíček, ale v poslední čtvrthodince začne Tati dračit takovým způsobem, že proti němu i Red Bull se svejma křídlama vypadá jako chudej příbuznej. (26.12.2009)

Rozmarné léto s Vlastou Burianem? Ano, něco na ten způsob. V jádru je to němá groteska se zvukem, byť těch pár dialogů hraje roli pouze epizodní. Hlavním špílcem jsou brilantní situační gagy a také nádherně zaprášená atmosféra rozšafného francouzského venkova, která polaská po duši čtenáře Chevallierových Zvonokos. Veledůležitou roli hraje i stylová hudba... Tak nějak se na to poselství o poklidném životě, kam se třeštění z amerikánského žurnálu vůbec nehodí, sleduje s určitou "hořkosladkostí". Film starý na duši. Ale tak krásně starý, jako ta shrbená stařenka s kozou, co nás v něm provází. (30.05.2005)

Zvlastni film, na jednu stranu tu mame peknou francouzskou vesnicku, kde se kazdej zna, nikdo nikam nechvata a to cely natoceny s prijemnou hudbou a sice vyblitejma, ale zaroven docela peknejma barvama. A absolutne nic se tu nedeje, obcas nekdo s nekym pokeca, ale to je tak vse. Veskerou komedii tak obstarava Tati, kterej sem vzdycky vpadne jako postak na kole, aby nekam upad, o neco se prastil, pripadne aby se snazil o americky postacky vychytavky typu projeti ohnem, naskoceni na kolo a podobne. A Tati opravdu, jak kdyz vypad z nemy grotesky, jednak ty jeho fory grotesku fakt silne pripominaj, navic vypada jak naprosty hovadko a kdyz zacne mluvit, tak je to priserny. Je na nem proste videt, ze radsi nekde saskuje, nez aby ved nejaky velky dialogy. Takze takovej divnej mix mezi groteskou a filmem z venkova naprosto o nicem, ale docela prijemne se na to kouka a tech 77 minut utece jako nic. (02.01.2010)

První celovečerní film Jacquesa Tatiho je nejlepší v okamžicích, kdy oživuje gagy použité už v krátkometrážní Škole pošťáků. Ale je přece jen obsažnější a navíc má úplně specifický způsob vyprávění. Nikam nespěchá, je lyrický, ale zároveň plný akce. Vesnička, kde se odehrává, je jako mraveniště, každá malá bezejmenná figurka žije svým vlastním životem a potýká se s drobnými nedorozuměními a nesnázemi. Ze všeho nejvíc mi Tatiho filmy (úplně všechny) evokují kresby Alberta Dubouta. Jednoobrázkové grotesky, kde jedna drobnější nehoda (u Dubouta často třeba plnovous skřípnutý do něčeho) spouští celý řetězec dalších karambolů. V případě Poštovského panáčka jsem dokonce přesvědčen, že to není náhoda, ale vědomá a přiznaná inspirace. 70% (12.08.2005)

Kdyby před tím nepromítali Školu pošťáků, asi by se mi to líbilo víc. Takhle je to jen roztahaná verze brilantního kraťasu. S Tatim se ale ještě určitě uvidíme. LFŠ 2010 (26.07.2010)

Tati poprvé, hnedle dvojjediný! . . . Černobíle i (skoro)barevně natočená groteska, originální taškařice, v níž tenhle čahoun se >švihlou< chůzí (potažmo pak jízdou ;o) exceluje coby pošták, zde posel minulosti, každopádně pak mistr skvělých gagů a dobrých zpráv. Jasně, že ten filmek má jako každý debut své mouchy, nejmíň ty, co našeho pošťáka pořád někde obtěžují. Ale i z nich dovede Tati vytěžit skvělý forek, kterak dotěrný hmyz přelétne z uhánějícího ohánějícího se jezdce na jakéhosi venkovana, aby se následně jal opět obtěžovat našeho nervního hrdinu... ;o) . . . Tenhle film je vlastně předzvěstí všech dalších mistrových opusů a Tati je už zde úžasný, jak dokáže nacpat do každé minuty děje plejádu gagů, leckdy nesnadno postřehnutelných, nenápadných, leč vždy však perfektně promyšlených - v dokonalé >choreografii< sebe sama i všech zůčastněných, sladěných s hudbou a dějem, jak dokáže stvořit příběh plný dojemných momentů i pitoreskní řachandy, nostalgicky lidského pohledu na svět, který už v době vzniku filmu byl nenávratně tentam. Ale stačí jeden >panáček< se svým rozhrkaným vélocipedem, pár panáčků (ha! ... on to byl cognac! co... ;o), městečko i s celou řadou místních figurek, skvěle režírovaných k obrazu mistrovu... Stačí tak málo! A tak, jářku, jak říkám, není to dokonalé - ALE! Je to krásný, vřelý, veselý i dojemný film. Tatiho celovečerně první! A má všech 5P! Poctivý - Půvabný - Pitoreskní - Podmanivý - Pošťácký... ;-} . . . Protože pošťák, to byl vždycky symbol posla dobrých zpráv! Amerika neamerika, pokrok nepokrok... Čtyři hvězdičky tedy za film jako takový - a ta pátá - za těch MISTROVÝCH lehce patafyzických 5P... ;o))))) - - - - - (Poprvé viděno kdysi dávno pradávno až k zapomění /zcela jistě v černobílé verzi/, hodnoceno po znovuzhlédnutí rekonstruované barevné verze na dvd, komentář zde mezi komentáři i nekomentáři jako něco kolem dvacátého - 30.12.2009) (30.12.2009)

Jsem si vědoma všech předností Tatiho filmu, ale není to prostě můj šálek kávy. (22.07.2011)

Než Jacques Tati napsal základní pravidla gagů Francouzské komedie, natočil tuto oslavu Francouzského venkova a němých grotesek. Jeho pošťák je neodolatelně veselou i smutnou postavičkou s kolem, brašnou a sympatickým knírkem. Celá vesnička je takový malý Kocourkov a tamější lidé svérázní. Přestože se jedná o Tatiho prvotinu, již zde zakomponoval svou averzi vůči modernímu světu a moderním trendům (amerikanismus). Na grotesku trochu rozvleklá, na čistou komedii zase málo rozvinutá podívaná, ovšem s nepřehlédnutelným půvabem. Pohodička. 70%. (06.06.2008)

...no nádherný snímek.. (16.09.2007)

Tatiho satira na maloměstské poměry začíná velmi vlažným uspávacím tempem. Pak se místní pošťák rozhodne pod heslem dohnat a předehnat své americké kolegy. Od té chvíle gag střídá gag. Nejhorší na. Elém filmu je to, že vedení České pošty ho vzalo vážně a v jeho duchu pravidelně zavádí novinky do provozu. (25.10.2019)

Před lety to bylo mé první setkání s Jacquesem Tatim. A i když jsem film znovu viděl těsně po kraťasu Škola pošťáků, ze kterého některé scény přesně kopíruje, bavil jsem se opět dobře. Pokud neočekáváte klasickou komedii, ale spíš grotesku s občasnými jednoduchými dialogy (a monology), budete se nejspíš bavit také. (30.05.2005)

Ach, ty vybrané exkursy do francouzské komedie z "předčetníkovské" éry...:-) Opět možná trochu zestárlé, ale zároveň velice rozkošné! Jacques Tati – muž, který sice neprochází zdí (modří vědí, o čem mluvím ;)), ale zato brzy po válce zrežíruje nádhernou moderní grotesku v propracovaných barvách a s rovněž vymazleným zvukem, a současně si zahraje hlavní roli založenou ze značné části na fyzickém výkonu. Ale hlavně si pak "za kamerou" pohraje s neskutečným množstvem různých velkých i mini gagů, objevujících se na úrovni obrazu, mluvených replik, ale i bohaté hudební složky. Na první pohled pošťáček, který funkčně využívá kolo ke svému povolání. Ve skutečnosti hlavně cyklista, který využívá své pošťácké povolaní k projížďkám na kole či dosažení "zajímavých" sportovních výkonů. ;o) A ruka v ruce s tím i pokusy o zlehčující metody na co nejrychlejší vykonání povinností. Gagy jsou obvykle protavené i do neočekávaných souvislostí (např. dosedání s taškou na pracovní židli stejným způsobem jako na kolo) a často ještě k tomu se zajímavým stupňování... jednou bouchnutí v přírodní kavárně do bubnu (místo stolu) s hudebního ozvěnou, asi o dvě scény bouchnutí v hospodě do orchestrionu se spuštěním celé melodie. Bum! Jedna z mála groteskních komedií, u níž výhledově vidím příležitost k reprize, protože je doslova napráskaná spoustou detailů, které není možno napoprvé úplně postřehnout. Zabarvení noční scény do modra s mírně spomaleným tempem (v jakémsi opilém stavu hlavního hrdiny) má taky své kouzlo... a o té smršti frťanů v hospůdce před tím už ani nemluvím. Šľup! 90% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (22.10.2019)

Půvabná groteska a příjemná oddechovka k nedělní kávě. Geniální zvuky zvířat, husinu a mávání paží vyvolávající bzučení dotěrného hmyzu. Babka s kozou má všechno pod palcem. S ohledem na dobu vzniku váhám, zda v tom hledat politický podtext k Americe. (26.07.2008)

Poetika francúzskeho vidieka zasnúbená s americkou groteskou. (24.01.2010)

To, co fungovalo v osmnáctiminutové Škole poštáků (ze které byly použity skoro všechny scény), se zde strašně vleče a během filmu jsem se příšerně nudil. Příběh se občas naprosto vytratí a sledujeme spoustu variací na jedno a to samé. Remasterovaná kolorizovaná verze mě také moc neoslnila. (27.05.2008)

Panáčkův rozjezd byl poněkud pomalejší, zato závěrečná americká dvacetiminutovka, ta už humorem a nápaditostí jenom sviští. Když se pošťák, po pádu do potoka, zmáčený a bez čepice vynoří z vody, připomíná s tím knírkem a splihlým účesem Hitlera. (02.12.2019)

Po shlédnutí Tatiho filmu Jede, jede poštovský panáček mám neodbytné nutkání přestěhovat se do kteréhosi francouzského městečka a stát se tam pošťákem. (31.05.2008)