Reklama

Reklama

Můj strýček

  • Francie Mon oncle (více)
Trailer

VOD (1)

Obsahy(1)

Pan Hulot bydlí ve staré lidové čtvrti, kde po ulicích ještě pobíhají psi a lidé si najdou čas, aby se vedle pozdravu zastavili na kus řeči. Sestra pana Hulota naopak bydlí v moderní přepychové čtvrti, kde její manžel bohatý průmyslník postavil supermoderní vilu, po stránce techniky stejně jako odcizeného, vesměs nepraktického designu. Pan Hulot chodí navštěvovat svého devítiletého synovce Gérarda, pro kterého jsou jejich výlety na předměstí doslova rájem, může si hrát a vymýšlet nezbednosti s ostatními dětmi. Proto je třeba nezdárného synka po návratu domů ihned umýt a řádně vydezinfikovat. Přepychem spoutaným rodičům se však tato "výchova" vůbec nelíbí. Otec Gérarda zařídí panu Hulotovi práci. Ale ten do zmechanizovaného světa vnáší jen chaos a nepořádek a to v prostředí, kde je vše na tlačítka a na vnější efekt, rozhodně nesvědčí. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (104)

Enšpígl 

všechny recenze uživatele

Nádhera. Živě si představuji, jak Jacques Tati seděl někde u kávičky v nějaké staré lidové čtvrti a prostě jen pozoroval cvkrot, pak pozoroval snobáčky a jejich chování, všimal si těch sic moderních, ale zoufale chladných novostaveb a pak to všechno secvrkal dohormady a vznik Můj strýček, dokonalost obrazovýho humoru. Například ryba s vodotryskem pořádně protáhla mou ústní fasádu. Nostalgicky vtipná satira, která je až do nejmenších detailů příjemně geniální. ()

woody 

všechny recenze uživatele

Sice to trošku nudí ale zatím jsem neviděl film, kam bych se chtěl přenést a dožít tam život.Samozřejmě myslím tu nádhernou pařížskou lidovou čtrvť.Tati vytvořil tak nádhernou atmosféru té ulice, že bych okamžitě pískal na lidi a vsázel se zda narazí do lampy, jedl tunou cukru posypané palačinky a žil v tom Hulotově domu.Při téhle představě francouzského stylu života se mi vždy rozhostí na tváři úsměv a za to přidám Strýčkovi hvězdičku navíc.A taky za hudbu, hned bych si pořídil OSTčko. ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Termínem „Big Dumb Object“ se označuje záhadný objekt, který budí údiv už jen tím, že je. Natož když něco dělá. Tati je takovým objektem ve vlastních filmech, protože stejně jako jiní hrající režiséři – Kitano nebo Allen – do svých světů nezapadá. A to proto, že spíše než o světy jde o společenská rozvržení blízká antiutopii (přesně mezi utopií a distopií), které se na první pohled tváří jako dokonalá forma uspořádání společnosti, ovšem právě s osobou režiséra vyplouvá na povrch pravý stav věci. ____ Tati je mistr v práci s komikou v prostoru. V rámci „le corbusierovského“ urbanismu rozehrává spousty žertovných situací a nechává promlouvat konfigurace možného a reálného (už jen ta rozkošná cesta Hulota do bytu přes labyrint schodišť a venkovních teras). Tati jako by okénkuje prostor na nezávislé segmenty, přičemž některé z nich spolu nechává „komunikovat“, ale záběr samotný komiksově (ostře) nerozděluje, dělá to jen jako. Možná by bylo přesnější říci, že v jeho filmech jde předně o anamorfózu, nikoliv o metamorfózu: proměna a kritika probíhá spíše v zobrazení než v bytí. ____ Velice zajímavě se jeví psychologie postav, které neprocházejí jakýmkoliv vývojem, dokonce ani k Hulotovi téměř nemění postavy svá stanoviska, ale stěží v tom lze vidět pouhý odkaz na kritiku post-industriální veřejné sféry. Motivace tohoto přístupu vězí v porušení vazby mezi lineárním dějem (to platí, protože v Mém strýčku lze vysledovat srozumitelný, sic matný příběh) a lineárním vývojem postav (to neplatí, jak řečeno). Tím pádem může Tati dokola vršit všemožné kabaretní a komický výjevy, protože je neustále na začátku, jemně se posunuje pouze přeběhová linka, na niž navěšuje svoje nápady. Neméně osvěžující je přístup k dialogům, poněvadž postavy často mluví, třebaže nic konkrétního neříkají a nevidíme titulky (odkaz na grotesky), a jindy probíhá vše jako v normálních filmech. Stručně řečeno, universum pana Hulota představuje nadmíru originální deformaci reality, ačkoliv si všechny parametry reality trvale zachovává. ()

B!shop 

všechny recenze uživatele

Timhle me Tati drobet zklamal, od jeho nejlip hodnocenyho a oskarem ocenenyho kousku jsem cekal o dost vic. Jasne, je tu ukazanej skvelej kontrast mezi uspechanou moderni dobou, kdy rodice vnuka maj vsechno na fotobunku nebo na tlacitko a oproti tomu strycek bydli na nejakym okraji mesta, kde se jakoby zastavil cas, vsichni se znaj a zastavujou se na ulici aby pokecali, trhovci vyrvavaj se zbozim atd. No a to vse je opravdu moc pekne a prijemne natoceny s pohodovou hudbou, ktera hraje prakticky porad. Jenze ono je to cely tak trochu stereotypni, kazdej den se deje vicemene to samy, hudba se po case zacne opakovat a vtipu tu je minimum. Ty ocekavane obstarava sam Tati, kterej opet moc nemluvi, ale zaroven uz ani nema ty typicky groteskovy pohyby, spis je takovej roztrzitej, takze obcas do neceho vrazi, neco rozbije a podobne, ale moc si z toho nedela. No a navic je film silene dlouhej a klidne by se moh o pulhodinu zkratit a navic mi prislo, jak kdyby nektery dialogy Tati pridal pozdejc a obcas postavy vubec neotviraj hubu. Ale jak jsem psal na zacatku, je to natoceny prijemne a dobre se na to kouka, jen to proste neni zas takova pecka. ()

Oskar 

všechny recenze uživatele

G.K.Chesterton napsal: "Svět nikdy nezajde na nedostatek divů, pouze na nedostatek údivu." A o tom jsou Tatiho filmy. V každém z nich staví člověka s jeho přirozenými reakcemi a chováním (pana Hulota) proti něčemu uměle vytvořenému, co ho nutí do nějaké předem stanovené sociální role a zbavuje ho schopnosti sebereflexe. Jenže my to vidíme právě očima pana Hulota, který takového přerodu ani není schopen, takže se bavíme absurdním životem jeho příbuzných v módně přetechnizované vile. Ale nechtěl bych vyvolat mylný dojem, že je to zatrpklý pozérský film, odsuzující techniku. Jacques Tati se vždycky vyvaroval takových těch lacině extrémních soudů, jaké slýcháme třeba ve folkových písních, které nám doporučují, abychom všeho nechali, vrátili se ke kořenům a šli si ustlat do lesa. A třebaže film líčí šťastně bezstarostné dětství kluka, který o rodičovskou snahu zapůsobit na okolí vším módním nejeví zájem, není to ani obvyklé klišé "sedával jsem na stromě, měl jsem odřená kolena a byl jsem šťastný". Ani jeho rodiče nejsou pouhé karikatury z Dikobrazu, i pro ně má Tati pochopení. Chovají se tak, protože doba, systém, sousedé, média a spousta dalších vnějších vlivů to od nich očekává a oni si zkrátka myslí, že je to tak správné a přirozené. Nenávidím pojem "laskavý humor", nadměrným užíváním alibisty, pokrytci a televizními hlasatelkami už skoro ztratil smysl. Ale kdyby mě někdo natahoval na skřipec a nutil, abych alespoň v jednom komentáři tento výraz použil, bylo by to u Mého strýčka. 100% ()

RHK 

všechny recenze uživatele

Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Od Tatiho jsem viděl nádherné černobílé "Prázdniny pana Hulota", kde byl humor groteskních gagů všudypřítomný a vyvolával ve mně časté záchvaty smíchu. Bohužel však ve filmu "Můj strýček" se pan Hulot nějak vytratil do pozadí. Místo něj nastoupila všudypřítomná odcizená futuristická technika a kritika snobské smetánky. Už mi s tímto filmem přes osobitý styl a poetiku zdaleka nebylo tak dobře a místo zábavy se postupně dostavila nuda. Jak tohle mohlo dostat Oskara za nejlepší zahraniční film, netuším. Ukázky: http://www.youtube.com/watch?v=gkvtE1AS6Qo a http://www.youtube.com/watch?v=podx8Zt7Sck&NR=1 nebo http://www.youtube.com/watch?v=nmTnJFLZJtA&NR=1 či http://www.youtube.com/watch?v=LE9t98Gox60&NR=1 ()

xxmartinxx 

všechny recenze uživatele

Tati není pro mě. Čistě na osobní úrovni mi nesedí to idealizování venkova a odsuzování města - působí to na mě upřímně řečeno až nesnesitelně pokrytecky, jako nějaká propaganda. Nevěřím pak těm karikaturám, nevěřím jeho obrazu světa, Tatiho filmy jsou pro mě jen chladně převedené neživotné koncepty. A nakonec jak džungle velkoměsta a rozmazlenost buržoazie, tak i krása vesnice a upřímnost malých lidí jsou stejně úzkostlivě aranžovány a vyvolávají u mě odstup. Jediné, co vím, je, že bych nechtěl žít ani v tom, co Tati odsuzuje, ale ni v tom, co vyzdvihuje. Protože v obou případech by to znamenalo žít v jeho hlavě, kde bych musel žít podle jím odsouhlaseného životního stylu a uznávat jeho hodnoty. ()

igi B. 

všechny recenze uživatele

Tati poprvé (nu dobře - podruhé, leč poprvé doopravdy napoprvé - viz jeho celovečerní prvotina...) barevný, tentokráte více satirický, škodolibě společenskokritický, lehce dokonce i sci-fi... ;-) . . . Méně je zde sice pana Hulota, který uměřeně ustupuje dalším více či méně angažovaným postavám a pár pejskům, stále ovšem jde o nadprůměrné dílko, naplněné nenápadnými, leč skvělými gagy (mezi nejlepšími např. hvízdání na chodce, parkování >ameriky< za pomocí šouravého dědečka atd... etc... :o) a navíc obdařené i jakýmsi morálním poselstvím, hluboce lidským náhledem s nadhledem na ty věci rodinné, kdy nakonec i chladný a odměřený švagr páně Hulota pochopí, že všechna ta hypermoderní technika a snobizmus jeho blízkého okolí nevyrovnají se láskyplně a bezprostředně podané ruce vlastního syna... - - - - - (Poprvé viděno 10.6.2008 na ČT2, komentář zde jako třináctý - 10.6.2008) ()

Morien 

všechny recenze uživatele

(1001) Některé jednotliviny mě bavily a zajímaly velmi, ale z jakéhosi podivného důvodu mě film jako celek nebavil. Nakonec jsem dospěla k názoru, že pro mě Můj strýček prostě už zestárl. Je to dost divné, vzhledem k tématu, ale co nadělám. Pro mě už cesta tudy nevede. ()

ORIN 

všechny recenze uživatele

Můj strýček je z mého pohledu nejlépe vystihnut a charakterizován dvěma záběry: 1) zbořená zíďka oddělující dva světy: ten starý, prosluněný a upřímný, který se pomalu stává minulostí a ten nový, odtažitě moderní, chladně vyprázdněný; 2) při cestě pana Hulota na nádraží, kdy si snaží připálit dýmku sirkou, ale podaří se mu to až poté, co mu švagr podá (moderní) zapalovač, který jako ostatní sirky skončí odhozením z okýnka auta. P.S. Těch srovnání je tam samozřejmě bezpočet, ale tyhle dva příklady mi nejvíce utkvěly v paměti. ()

Lynn 

všechny recenze uživatele

Od Jacquese Tatiho jsem měla možnost vidět tři filmy a tento se mi líbil rozhodně nejvíce. Tatiho komičnost je nostalgická, roztomilá a díky všem postavám velmi vtipná. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Čas pohodového království, které není tak docela pohodové a poklidné .... kontrast staré pařížské čtvrti, navozující dojem např. Monmartru, ještě nepropadlého turistům, s jeho bukinisty, studenty, bohémy a umělci nezřídka světových jmen, na jehož rozích můžeme potkat mladého, ještě neznámého Picassa, stále mimo sebe jsoucího Modiglianiho nebo o něco později Tristana Tzaru, ale také Vítězslava Nezvala, Alfonse Muchu, Františka Kupku,. Marii Čermínovou-Toyen .... a v protikladu k tomu vpád nového měšťáctví, dům, který chce být hypermoderní, ale je jen jen karikaturně neobyvatelný a vlastně nevkusný. Boj o dětskou duši, boj, na jehož jedné straně stojí pábení roztomilého, i když nepraktického ne zcela příčetného strýčka, na straně druhé vítězný industrialismus, ještě netušící, že směřuje k ropným šokům sedmdesátých let a energetické trýzni současnosti. Šedomodré ladění filmu přesně vystihuje dramatičnost této nedramatické konfrontace, tu nudu, která chce být životem, a romantismus, jehož hlavní slabinou je stupňující se neaktuálnost. Laskavý nadhled, nostalgie, kterou i dnes alespoň zčásti známe z některých starých přežívajících zákoutí, vlídnost přístupnosti a vzájemnosti, ulice, která je jedním velkým sousedstvím, uličnictví, z něhož se rodí skuteční mužové a ženy, pro něž mít rodinu je radostná samozřejmost a ne poutající nepohodlné břemeno. Tatiho dialog nemá a nechce mít vyústění a zcela postrádá ambice jít do nevyhratelné konfrontace se svou dobou. Její základní tendence, tendence bruselského EXPa, zkráceně řečeno, ovšem postihuje přesně. I ve své nadčasové nepomalé pomalosti. ()

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Svérázný mistr v natáčení s dětmi a psy.. Zvlášť psům tu je třeba věnovat pozornost, neboť jsou nejen aktéry celé plejády rafinovaných skečů, ale bez nich by se ani neposouval děj, jsou v něm nenápadnými přídavnými motůrky a katalyzátory, a zároveň i svým pohybem rámují a prošpikovávají jednotlivé scény i celý film, takže fungují jako originální grafické členění i dynamické frázování díla. *** Tati je virtuóz klauniád a gagů, které nikdy nejsou samoúčelné, neboť jako dobrotivý bůh a svrchovaný šprýmař neztrácí pojem o celku svého světa a tkanině příběhu. *** I přes to všechno a vzdor hypnotickému výtvarnému kouzlu snímku (v obou kontrastních polohách, vyprázdněného, samoúčelného moderního designu i na smysl i nesmysly bohatého, starosvětského života) jsem byla po Prázdninách pana Hulota trochu zklamaná, že se v tak velkomyslně vybudovaném světě vlastně divák jen prochází, jako by byl na exkurzi a příběh byl pouze názorný, nikoli skutečný... Po dvaceti minutách je kolečko oběhnuté a je zřejmo, o čem se tu vypovídá... škoda pak, že už se až do konce filmu vlastně nic jiného než dourčujího neodehraje. ()

Lavran 

všechny recenze uživatele

Jedním z ústředních témat Tatiho „kinematografu“, jehož kouzlo je z větší části založeno na ostrých kontrastech, je rozpor mezi klasickým a moderním. Mezi přirozeností, původností a organičností na straně jedné a mechaničností, chladem a neosobností na straně druhé. Konflikt mezi těmito rozdílnými světy se uskutečňuje ve dvou rovinách: atributy „starého a nového“ jsou spojeny buďto s lidmi a zvířaty nebo s prostředím. Ze srážek jednotlivých protikladů plyne nejvíce komických situací. Zároveň představují umírněnou kritiku poměrů v technokratické společnosti; její pomýlené cesty do prázdna, kterou charakterizuje zavrhnutí tradic a přirozeného, upřímného života a příklon k diktátu technologie, automatizace a potlačování emocí. Katalyzátorem, který tyto třenice obvykle uvádí do chodu, je postava prkenného pana Hulota, člověka pevně spjatého s pozicí původního a spontánního. Právě on je úběžníkem vyprávění i fikčního světa, třebaže mnohdy na dlouhou dobu mizí ze scény, stojí v pozadí či je odsunut na okraj pozornosti. Věkem sice spadá mezi dospělé, ale duší je blíže dětem. A právě s těmi si (podobně jako se zvířaty) rozumí mnohem lépe než se svými vrstevníky. Proto ztroskotávají všechny pokusy ze strany manželů Arpelových „uvést“ jej do světa dospělých – ať už jde o snahu dát jej dohromady s jejich sousedkou či zaměstnat v továrně na plasty. Kolem Hulota, který je více karikaturou a symbolem než živoucí osobou, se neustále vznáší aura hravosti, která dokáže prosvětlit i místa nejtužší civilizační absurdity. Z interakcí mezi ním (jeho neohrabaností) a komplikovanými přístroji v továrně či poloautomatickém domě Arpelových vyvstává nejvíce komických situací, neboť k technologiím přistupuje s dětskou naivitou a rozjíveností, která popírá účel, k němuž byly vytvořeny. Pro Henri Bergsona bylo vtipné především to, co je mechanické, pro Jacquese Tatiho je to všechno, co může být pro svou mechaničnost zesměšněno. ()

Arbiter 

všechny recenze uživatele

Zpočátku jsem se zamiloval do grotesky mile naivního kontrastu srdečného, prostého, lidového života na jedné straně a přetechnizovaného, odtažitého, neautentického a v důsledku krajně nepohodlného high class života na straně druhé. Zhruba od půlky, kdykoliv se znovu a znovu rozezněl ten samý hudební ale i humorný motiv, jsem ale stále zoufaleji doufal, že to všechno brzy skončí. A že film trval asi tak milion hodin. ()

Související novinky

Zlín Film Festival s vůní  Francie

Zlín Film Festival s vůní Francie

04.05.2016

Filmové cestování po Evropě pokračuje letos výletem do provoněné Francie a Zlín Film Festival odtud přiveze návštěvníkům více než 40 archivních i nejnovějších filmových počinů. Sekce Dny francouzské… (více)

Reklama

Reklama