poster

Můj strýček

  • Francie

    Mon oncle

  • Itálie

    Mio zio

  • anglický

    Mon Oncle

  • Slovensko

    Môj strýko

  • USA

    My Uncle

Komedie

Francie / Itálie, 1958, 110 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Iggy
    *****

    Po Tatiho Poštovském panáčkovi jsem se chtěl stát pošťákem v kterémsi francouzském městečku, po Mém strýčkovi bych se nejradši odstěhoval do Hulotovy idylické předměstské čtvrti, kde jsou ještě ti praví trhovci, povídaví popeláři, potyčky končí smířlivou sklenkou, kde hraje celý den harmonika, kluci se baví pouličními hrami (gag s hvízdáním a lampou mě fakt dostal) a domy jsou úžasně surrealisticky křivolaké. Smutné je, že nostalgický svět pana Hulota už je asi nenávratně ztracený, protože všichni prostě musíme mít to, co rodinka jeho sestry. PS Svým absolutním nerespektováním okolní reality a tvrdohlavým bojem s ní mi pan Hulot silně připomíná Keatonova Friga.(1.8.2011)

  • Hejtmy
    odpad!

    {337/1001} Komu se líbil první film o panu Hulotovi, tak bude spokojen i teď, protože se v podstatě jedná o ten samý film, jen zasazený do jiných kulis. Místo prázdninového letoviska u moře se tentokrát ocitneme ve městě, ale styl humoru i zpracování jsou stejné. Opět to pro mě byla v první řadě nuda, vtipné mi nepřišlo vůbec nic, a co bych obzvláště v negativním smyslu vyzdvihl, to je hudba, která hraje téměř pořád a je příšerná. 10 %(23.12.2013)

  • sportovec
    *****

    Čas pohodového království, které není tak docela pohodové a poklidné .... kontrast staré pařížské čtvrti, navozující dojem např. Monmartru, ještě nepropadlého turistům, s jeho bukinisty, studenty, bohémy a umělci nezřídka světových jmen, na jehož rozích můžeme potkat mladého, ještě neznámého Picassa, stále mimo sebe jsoucího Modiglianiho nebo o něco později Tristana Tzaru, ale také Vítězslava Nezvala, Alfonse Muchu, Františka Kupku,. Marii Čermínovou-Toyen .... a v protikladu k tomu vpád nového měšťáctví, dům, který chce být hypermoderní, ale je jen jen karikaturně neobyvatelný a vlastně nevkusný. Boj o dětskou duši, boj, na jehož jedné straně stojí pábení roztomilého, i když nepraktického ne zcela příčetného strýčka, na straně druhé vítězný industrialismus, ještě netušící, že směřuje k ropným šokům sedmdesátých let a energetické trýzni současnosti. Šedomodré ladění filmu přesně vystihuje dramatičnost této nedramatické konfrontace, tu nudu, která chce být životem, a romantismus, jehož hlavní slabinou je stupňující se neaktuálnost. Laskavý nadhled, nostalgie, kterou i dnes alespoň zčásti známe z některých starých přežívajících zákoutí, vlídnost přístupnosti a vzájemnosti, ulice, která je jedním velkým sousedstvím, uličnictví, z něhož se rodí skuteční mužové a ženy, pro něž mít rodinu je radostná samozřejmost a ne poutající nepohodlné břemeno. Tatiho dialog nemá a nechce mít vyústění a zcela postrádá ambice jít do nevyhratelné konfrontace se svou dobou. Její základní tendence, tendence bruselského EXPa, zkráceně řečeno, ovšem postihuje přesně. I ve své nadčasové nepomalé pomalosti.(7.7.2008)

  • Ghoulman
    ***

    Jacques Tati je věčným kritikem modernizace a automatizace, jež obé berou lidem spontánnost a zabíjí nepředvídatelnost. Scénář jeho filmů se zdá být v základní výstavbě vždy obdobný – do sterilního prostředí, nejčastěji lidí z vyšší vrstvy, lidí usedlých a fádních (a bez smyslu pro humor), se postupně „infiltruje“ jeho umělecké alterego, pan Hulot – postavička zmatkáře, dětinského „anarchisty“, který vše, aniž by si to uvědomil, vrací zpět do původní přirozenosti, do zmatku a čiře organického hemžení. Jeho vpád je návratem nenucenosti (v podstatě je takovým roztomilým ekvivalentem „ne-řáda“ Jokera v Temném rytíři). Konkrétně Můj strýček stojí na kontrastu dvou světů - světa žijícího „postaru“ a světa moderny. Tento kontrast je základní stavební skladbou filmu a je vyloženě do očí bijící (vlastně nás „bije“ i do uší – u Tatiho jsou vizuální a audio složka zcela rovnocenné – zvuky pouze nepodporují obraz, jako u většiny jiných tvůrců - jsou jeho plnohodnotným partnerem – proto jeho filmy mají vždy dvě a více harmonicky/disonantně jdoucích vrstev - jednu část akce/vtipu obstarává obraz a druhou (často vůbec neviděnou) zvuky). Ale zpět ke kontrastu – v tomto snímku máme dvě základní prostředí – prostředí bohaté rodinky, která má svůj dokonale automatizovaný domeček plný nejmodernější hraček – barvy jsou zde chladné, celé prostředí je vyvedeno v přímkách, úsečkách či pravých úhlech, divák je obklíčen esencí geometričnosti. Zvuky jsou zde rušivé, nepřirozené až nepříjemné – buď v podobě neustálého hučení spotřebičů, či pískotu bzučáků. Na rozdíl od toho je chudší, Hulotova čtvrť rájem chaosu a rejdění života – je plná barev, hudby, zvuků, hlasů, lidí, dětí, psů (a zeleniny) - jsou v ní teplejší tóny barev a halabala postavené baráčky. Ten film je prostě bezmála dokonale vystavěný - ve své celkové struktuře i v jednotlivostech. A to je právě ten největší paradox Tatiho, důvod proč ho osobně nemám moc v lásce – on svoji tezi o spontánnosti neustále vnitřně narušuje precizním, ba obsedantně přesným načasováním gagů, které kdyby se jen o vteřinu zpozdily, byly by k ničemu. Kulisy staví do řádů centimetrů, zvuky mají vždy přesné užití, etc. Chybí v tom všem vášnivost, intuice, instinkt - nedokonalost, jež svou pouhou přítomností dává vždy o to víc vyniknout okolní kráse. Jeho filmy jsou takové dokonale běžící mašinky, matematické vzorce, v nichž kdyby se jedna věc porouchala, zhroutí se celá struktura. Avšak - není právě podobný „chladně-technický“ přístup přesně tím, proti čemu se Tati vždy vymezoval?!(18.6.2017)

  • woody
    ****

    Sice to trošku nudí ale zatím jsem neviděl film, kam bych se chtěl přenést a dožít tam život.Samozřejmě myslím tu nádhernou pařížskou lidovou čtrvť.Tati vytvořil tak nádhernou atmosféru té ulice, že bych okamžitě pískal na lidi a vsázel se zda narazí do lampy, jedl tunou cukru posypané palačinky a žil v tom Hulotově domu.Při téhle představě francouzského stylu života se mi vždy rozhostí na tváři úsměv a za to přidám Strýčkovi hvězdičku navíc.A taky za hudbu, hned bych si pořídil OSTčko.(19.6.2005)

  • - Ceny: MFF Cannes 1958: Zvláštní cena poroty, Oscar 1959: Nejlepší neanglicky mluvený film. [LFŠ 2010] (Jeremy.jk)

  • - Jacques Tati byl kvůli vyznění filmu nařčen z odmítání moderní architektury. Vyvrátil to tím, že nekritizuje budovy, ale lidi v nich žijící. (Kamkon)

  • - Tati spolupracoval na anglickém překladu svého filmu, aby byl i v zámoří správně pochopen. (Snorlax)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace