poster

Můj strýček

  • Francie

    Mon oncle

  • Itálie

    Mio zio

  • anglický

    Mon Oncle

  • Slovensko

    Môj strýko

  • USA

    My Uncle

Komedie

Francie / Itálie, 1958, 110 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • anais
    ***

    Jakési demo k Playtimu. To co Hulot zažívá později ve městě (Tativilu), v Mém strýčkovi zakouší na rodinném domku, který není ani tak funkcionalistický (jak se lze dočíst v některých materiálech), jako spíš kýčovitý a samoúčelný - dvě kruhová okna sloužící coby oči domu, klikatící se přístupová pěšina, otřesný vodotrysk s modrou vodou, to vše navozuje spíš dojem nevkusnosti než touhy po funkčnosti. Tati se touto výraznou stavbou snaží poukázat na nefunkční vztahy v současné rodině, a prázdnost života v moderní společnosti vůbec. Klade vedle sebe dva světy. Krásně živelné městečko s prodavači zeleniny, metači….všichni jsou na ulici a komunikují spolu, a přetechnizovaný, umělý dům a továrnu na plastové trubky. Pan Hulot se tu pokouší pracovat, a jak už tomu v jeho případě bývá, kazí se vše, na co šáhne.(26.10.2006)

  • Ghoulman
    ***

    Jacques Tati je věčným kritikem modernizace a automatizace, jež obé berou lidem spontánnost a zabíjí nepředvídatelnost. Scénář jeho filmů se zdá být v základní výstavbě vždy obdobný – do sterilního prostředí, nejčastěji lidí z vyšší vrstvy, lidí usedlých a fádních (a bez smyslu pro humor), se postupně „infiltruje“ jeho umělecké alterego, pan Hulot – postavička zmatkáře, dětinského „anarchisty“, který vše, aniž by si to uvědomil, vrací zpět do původní přirozenosti, do zmatku a čiře organického hemžení. Jeho vpád je návratem nenucenosti (v podstatě je takovým roztomilým ekvivalentem „ne-řáda“ Jokera v Temném rytíři). Konkrétně Můj strýček stojí na kontrastu dvou světů - světa žijícího „postaru“ a světa moderny. Tento kontrast je základní stavební skladbou filmu a je vyloženě do očí bijící (vlastně nás „bije“ i do uší – u Tatiho jsou vizuální a audio složka zcela rovnocenné – zvuky pouze nepodporují obraz, jako u většiny jiných tvůrců - jsou jeho plnohodnotným partnerem – proto jeho filmy mají vždy dvě a více harmonicky/disonantně jdoucích vrstev - jednu část akce/vtipu obstarává obraz a druhou (často vůbec neviděnou) zvuky). Ale zpět ke kontrastu – v tomto snímku máme dvě základní prostředí – prostředí bohaté rodinky, která má svůj dokonale automatizovaný domeček plný nejmodernější hraček – barvy jsou zde chladné, celé prostředí je vyvedeno v přímkách, úsečkách či pravých úhlech, divák je obklíčen esencí geometričnosti. Zvuky jsou zde rušivé, nepřirozené až nepříjemné – buď v podobě neustálého hučení spotřebičů, či pískotu bzučáků. Na rozdíl od toho je chudší, Hulotova čtvrť rájem chaosu a rejdění života – je plná barev, hudby, zvuků, hlasů, lidí, dětí, psů (a zeleniny) - jsou v ní teplejší tóny barev a halabala postavené baráčky. Ten film je prostě bezmála dokonale vystavěný - ve své celkové struktuře i v jednotlivostech. A to je právě ten největší paradox Tatiho, důvod proč ho osobně nemám moc v lásce – on svoji tezi o spontánnosti neustále vnitřně narušuje precizním, ba obsedantně přesným načasováním gagů, které kdyby se jen o vteřinu zpozdily, byly by k ničemu. Kulisy staví do řádů centimetrů, zvuky mají vždy přesné užití, etc. Chybí v tom všem vášnivost, intuice, instinkt - nedokonalost, jež svou pouhou přítomností dává vždy o to víc vyniknout okolní kráse. Jeho filmy jsou takové dokonale běžící mašinky, matematické vzorce, v nichž kdyby se jedna věc porouchala, zhroutí se celá struktura. Avšak - není právě podobný „chladně-technický“ přístup přesně tím, proti čemu se Tati vždy vymezoval?!(18.6.2017)

  • B!shop
    ****

    Timhle me Tati drobet zklamal, od jeho nejlip hodnocenyho a oskarem ocenenyho kousku jsem cekal o dost vic. Jasne, je tu ukazanej skvelej kontrast mezi uspechanou moderni dobou, kdy rodice vnuka maj vsechno na fotobunku nebo na tlacitko a oproti tomu strycek bydli na nejakym okraji mesta, kde se jakoby zastavil cas, vsichni se znaj a zastavujou se na ulici aby pokecali, trhovci vyrvavaj se zbozim atd. No a to vse je opravdu moc pekne a prijemne natoceny s pohodovou hudbou, ktera hraje prakticky porad. Jenze ono je to cely tak trochu stereotypni, kazdej den se deje vicemene to samy, hudba se po case zacne opakovat a vtipu tu je minimum. Ty ocekavane obstarava sam Tati, kterej opet moc nemluvi, ale zaroven uz ani nema ty typicky groteskovy pohyby, spis je takovej roztrzitej, takze obcas do neceho vrazi, neco rozbije a podobne, ale moc si z toho nedela. No a navic je film silene dlouhej a klidne by se moh o pulhodinu zkratit a navic mi prislo, jak kdyby nektery dialogy Tati pridal pozdejc a obcas postavy vubec neotviraj hubu. Ale jak jsem psal na zacatku, je to natoceny prijemne a dobre se na to kouka, jen to proste neni zas takova pecka.(3.1.2010)

  • anniehall
    ****

    Pokud si zvyknete na Tatiho pomalý styl vyprávění, budete odměněni neuvěřitelnou podívanou. Do detailů vycizelované obrazy, naprosto dokonalé dekorace a exteriéry, které přesně podtrhují vyznění filmu. Takhle snoubit scénografii s hudbou a myšlenkou umí jen Tati. A to nás ještě čeká Playtime...prvotřídní satira na snobismus, konzum a lidské maloměšťáctví!(10.6.2008)

  • Webb
    ****

    Můj první snímek od Tatiho. Zaměřuje tu svůj satirický pohled proti posedlosti moderní technikou, která ohrožuje bezstarostný běh tradičního způsobu života. Zlomyslně se kochá ukazováním, jak automatizace, údajně určená k zlepšení kvality života, pracuje proti pohodlí, odpočinku a radosti. Jenže lidský faktor v podobě chodící katastrofy, kterou představuje pan Hulot, nelze nikdy vyloučit. Cítíme tu spodní proud melancholie - do závěrečných titulků se ozývá hrozivý řev pneumatických kladiv, ale i nostalgický optimismus. Tatiho humor je výhradně vizuální a zvukový (cvakání, bzučení, syčení a prskání nejrůznějších Arpelovic „udělátek" i strojů v továrně, v níž dá Arpel svému švagrovi neuváženě práci, často dosahuje úrovně řízeného šílenství). Další uspokojivou a neoddělitelnou součástí je hudba, která se do scén přirozeně hodí a nenarušuje její strukturu. [7/10] (Alter, Centauro, Gray, Specta) (Eastmancolor /// Produkce: Louis Dolivet, Alain Terouanne /// Scénář: Jacques Lagrange, Jean L´Hôte, Jacques Tati /// Kamera: Jean Bourgoin /// Hudba: Franck Barcellini, Alain Romans /// Oscar: Francie (nejlepší zahraniční film) /// MFF v Cannes: Jacques Tati (zvláštní cena poroty)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE](31.3.2010)

  • - V souvislosti s natáčením je známo, že si režisér Jacques Tati vypůjčil z útulku mnoho psů, které potřeboval do záběrů. Protože je nechtěl vracet zpátky do anonymní péče, všechny čtyřnožce pomocí inzerátu daroval lidem. (Epistemolog)

  • - Jacques Tati byl kvůli vyznění filmu nařčen z odmítání moderní architektury. Vyvrátil to tím, že nekritizuje budovy, ale lidi v nich žijící. (Kamkon)

  • - Ceny: MFF Cannes 1958: Zvláštní cena poroty, Oscar 1959: Nejlepší neanglicky mluvený film. [LFŠ 2010] (Jeremy.jk)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace