Playtime

Vynechajúc Tatiho filmársku genialitu, ktorú už opísal Kristusazapad, najviac ma na PLAYTIME okúzlili analógie s trilógiou Roya Andersona, ktorá bola zakončená minuloročným sedením a premýšľaním holuba na strome. ___ Pri pohybovaní sa v imaginácii a hutnej autorskosti Tatiho alebo Andersona, v podstate nás ohromia rovnaké veci. Obaja autori vytvárajú svoje vlastné svety konštruované vo viacplánových obrazoch, ktoré napriek svojej jasnej artificiálnosti prenikavo reflektujú náš každodenný svet (Anderson absurditu, Tati skôr chaotickosť). Tiež sa zbiehajú v zachytávaniu svojich vízií do celkov a epizodického rozprávania, ktoré je prepojené niťou ústrednej postavy, taktiež je tu spoločná výnimočnosť zmyslu pre humor. ___ Či už sledujeme PLAYTIME (Pan Hulot je taktiež postavou trilógie) alebo ktorýkoľvek z Andersonových posledných troch filmov, oslovia nás aj ako filmové diela na nesmiernej technickej a osobitej úrovni, aj ako komentáre k našej banálnej, absurdnej, chaotickej existencii. Rozdielom však môže byť hlavne konečné vyznenie. Anderson nás naviac hypnotizuje v pomalom tempe, ktorého mŕtvolnosť je podporená sivým tónovaním farieb a líčenímpostáv pripomínajúcim corpsepainting. Po skončení Tatiho máme naopak chuť vybehnúť do ulíc a užívať si všetok mestský chaos . (11.05.2016)

Přiznám se, že pana Hulota mám raději o prázdninách nežli ve městě. Ale vezměme to pěkně popořádku. Od úvodní scény je patrné s jakou prezizností byly jednotlivé obrazy promyšleny a zrealizováný. V těch prvních chvílích se mi vybavil Pavel Juráček a postava k podpírání. Všechno pěkně ladí do taktu, gegy jdou za sebou pěkně v rytmu, který se v průběhu mění. Pan Hulot se nám občas ztrácí, aby se jinde vynořil. Trochu ho podezírám, že byl v mládí číšníkem ... Bylo to celkem příjemné putovaní, ale stejně si při závěrečné scéně přeji, aby mě ten barevný autobus s prosklenými okny dovezl zpátky k moři. (22.02.2018)

Film, který předběhl svou dobu. Pan Hulot se ocitá uprostřed chladného velkoměsta dlážděného chodníky a silnicemi narvanými autobusy plnými cestujících a všudypřítomnými auty, která jsou si k nerozeznání. Jacques Tati si úžasně pohrál s architekturou budov a vtipně se naváží do nudné a strojené úředničiny. Později dostaneme příležitost nahlédnout do jakési obdoby dnešního nákupního centra, kde obchodníci lákají na všemožná udělátka a vychytávky. Tati naplno využívá vizuální humor a dokonale kombinuje obraz se zvukem. Divák díky proskleným budovám hodněkrát ztrácí přehled o prostoru. Častokrát také sledujeme postavy bez dialogu, což ještě víc přidává na odtažitosti města. Tati rovněž dokáže překvapit zabíráním jedné scény z více úhlů a zcela bezpochyby natočil snímek, který byl na svou dobu (rok 1967!) něčím tak výjimečným, že jej lidé nepochopili a stal se propadákem. Tati nechal dokonce postavil kulisy a zadlužil se na mnoho let. (09.09.2021)

Vítejte v Tativille... 8-] . . . Těžko zařadit tenhle >velkofilm< do nějaké škatulky či kategorie. Nejspíše by se d.m.s.n. snad dalo mluvit o jakési postmoderně patafyzické alegorii se satirickým nadhledem... :-) No, ještě, že igi B. není nějaký inťák, že... ;-) . . . Takže lze jen konstatovat: těžko srovnatelná, leč úchvatná a neobvyklá podívaná, plná bizarního šarmu a neutuchající fantazie, doslova >GAGSTERKA< (;-) pro fajnšmekry a pokročilé, náročné milovníky netradičních filmů... - - - P.S. Nikdy jsem nebyl nějakým velkým fanouškem J. Tatiho, ale přesto jeho filmy svým způsobem miluju a uznávám. Jde totiž každopádně o vynikající a nadčasové dílo! Nakonec, možná i díky Tatimu a jemu podobným není dnes svět naštěstí zcela jen takový, jak jej on sám se sarkasmem a nadsázkou sobě vlastní líčil... ;-) - - - P.S. Nu a ještě nakonec - jakže se to řekne francouzsky "Drugstore"? No přece DRUGSTORE... ;o))) . . . Fin. (05.02.2006)

Tatiho Technopolis; opus magnum, které předznamenalo konec jeho autorské dráhy. Svět v době uvedení díla pravděpopobně nebyl na jeho nadčasovost připraven. Dnes, po téměř pěti desetiletích, si mnozí význam Playtime pro dějiny kinematografie již uvědomují. Nemá cenu zacházet příliš do detailů, tak jen v krátkosti, čím je film (i většina Tatiho ostatních) výjimečný - propracovanost mizanscény a celkové pojetí scény, distanční rámování (absence detailů), výtvarné řešení filmu, revoluční práce se zvukem, množství (skrytých) významů ad. Mimochodem pro lepší pochopení technologické revoluce, modernity a postmoderny doporučuji knihy Zygmunta Baumana Úvahy o postmoderní době a Tekutá modernita. [==] Tati toho sice nenatočil moc, ale podobně jako Andrej Tarkovskij (oba po 7 filmech, pokud jsem počítal správně) svým dílem ovlivnil velké množství mladších tvůrců a začínajících filmařů. (29.10.2014)