Reklama

Reklama

Playtime

Trailer 2

Obsahy(1)

Pan Hulot se ocitne v modernistické části velkoměsta, uprostřed chladné architektury ze skla a chromované oceli. Ztratí se v labyrintu neosobních úřadů sídlících v těchto palácích a poté je stržen invazí amerických turistek, hekticky objíždějících evropské metropole. Film natáčený v kulisách nákladně vybudovaného městečka "Tativille" u Paříže (modely 1 : 5) předznamenal pozdější architektonický experiment - pařížskou čtvrť La Défense. Každý záběr je výsledkem dokonalé choreografie pohybů, gest a manýr, zachycuje i drobné reakce postav v odlidštěném prostředí mrakodrapů. Obrazy jsou doprovázeny kakofonií zvuků a jen zlomky dialogů. Tatiho tabló obsahuje nepřeberné množství komických detailů, které při jednom zhlédnutí nelze všechny postihnout. Ve své době nedoceněné arcidílo - komediální vize na pomezí halucinace a abstrakce - je dnes považováno za nejvýznamnější vizuální inovaci ve filmu 60. let. Film původně natočený na 70 mm byl později rekonstruován a převeden na 35 mm. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

Trailer 2

Recenze (121)

Enšpígl 

všechny recenze uživatele

Tatiho satira na modernismus bohužel trošku vázne. Sice se dočkáme klasického obrazového humoru i geniálních detailů / odrazy pařížských památek ve skleněných dveřích, světlo z výtahu v oknech budovy ), ale například scéna v restauraci je tak zdlouhavá, že když ženy na jejím začátku přijdou do jinýho stavu, tak na konci této scény je odváží sanitka do porodnice k finálovému aktu těhotenství. ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Jeden z nejodvážnějších filmů poválečného období. Odvážnost rovná se přirozeně propad u diváků a distributorů, nakonec Tatimu a jeho kariéře zlomil film vaz. Playtime na sebe vzal podobu industriálního makrokosmu, díla funkcionalistického spíš než hypnotického, unifikovaného mraveniště s vytěsněnou individualitou, v němž se hudba diegetická jeví jako nediegetická, klamající smysly, a v němž ústředí body scény nahradily významy poházené všude možně, v rozích a napříč v hloubce – protože Playtime je niterné pohroužení na bázi organické hmoty, převalující se pomalým tempem z jednoho okraje záběru na druhý. ()

Reklama

Matty 

všechny recenze uživatele

Velká, všepohlcující obluda oděná v šedé. Město, jehož kdysi pohlednou tvář připomínají jenom odrazy v oknech. Davy lidiček pobíhají a předstírají, že vědí, co dělají. Před otevřenou komunikací s ostatními se schovávají do svých mikrokanceláří. V prosklených obchodech prodávají a nakupují tuze zbytečné, leč módní zboží do svých prosklených bytů. Večery tráví v čerstvě otevřených podnicích o jepičí životnosti. A mezi nimi svou chůzi à la alkoholik na ledě bezmocně bloumá pan Hulot. Nechává se unášet proudem, netuše, kde jej vyplivne. Jeho spontánní chování působí výstředně. Playtime je groteskou zasazenou do světa, kde pro grotesku není místo. Je smutnou satirou o zmechanizované společnosti, o tradicích pohřbených pod vrstvami skla, kovu a plastu. Nejspíš již v době svého vzniku nešlo o film vizionářský, nýbrž reflektující stávající trendy. Po čtyřiceti letech už ani ty momenty kdysi zábavné svou absurditou nebudí smích (protože „tak to je“). Tati dává distanc v mezilidských vztazích a osekávání individuality najevo také formálním pojetím snímku, žádnou tvář nikdy nevidíme v detailu, takže si třeba Hulota v některých scénách snadno spletete s jemu podobnými (muž v autobuse). Slova ztrácí svůj význam, prim mají všelijaké zvuky a ruchy okolního prostředí (ozvučení je mimochodem vynikající). Diváka nikdo nevede za ruku, nikdo mu nedodá manuál k použití, zvysoka se na něj kašle, mnozí tudíž v tom labyrintu ošklivé moderní architektury snadno zabloudí. Ti šťastnější potkají automat na sladkosti, z něhož po pár minutách možná vypáčí pár lahůdek. Ale nedoporučuji spoléhat výhradně na své štěstí. 85% Zajímavé komentáře: zputnik, Oskar, Eddard, anais ()

hirnlego 

všechny recenze uživatele

Po formální stránce možná opravdu téměř geniální, po té "myšlenkové" (technický pokrok, odcizení,..) pak pravdivě varující. Bohužel, styl humoru pana Hulota mě přivádí k nepříčetnosti přesně opačně, než by měl - po pár minutách mu vždycky přeju co možná nejbrutálnější způsob smrti, a tudíž v celkovém hodnocení musím tyhle dva extrémy nějak zprůměrovat. ()

B!shop 

všechny recenze uživatele

Nemuzu si pomoct, ale pro me nejslabsi Tati. Zase to je klasicka tatiovka, kde ukazuje uspechany moderni svet, kde je vetsina napisu anglicky, vsude jsou davy lidi, nekdo neustale nekam pospicha, vsude samozrejme co mozna nejmodernejsi veci a vynalezy, ktery ale spis otravujou a to zasazeny do kulis mesta z zeleza a skla. Film se vicemene odehrava na dvouch mistech, na letisti kombinovanym s vystavistem a v nobl restauraci, pricemz Tatiho postava tu neni zadnej hybatel deje, obcas se proste objevi a zapadne mezi ostatni, takze tu vlastne ani neni nejak zvlast potreba. Film je sice ocekavane o nicem, kdyz si skocite na pulhodinky na hajzl, tak bude film porad na stejnym miste, jen pridete o par ne vylozene vtipnejch, ale spis usmevnejch momentu. Proste cely je to natoceny spis tak trochu poeticky, kdy vsechno pusobi jak v choreografii. Zasadni problemy jsou tu dva, film ma desne premrsteny dve hodiny a kdyz mi prislo, ze uz to sleduju minimalne ty dve hodiny, film byl pritom ani ne v polovine. Netvrdim, ze nudi, jen se to dost tahne. S cimz souvisi druhej problem, Tatiho filmy skvele ozivuje hudba, coz tady bohuzel neplati, ta totiz hraje jen obcas a neni buhvijaka. No a navic uz to proste nema tu atmosferu jeho starsich kousku. Lepsi 3*. ()

Galerie (47)

Zajímavosti (19)

  • Tati sa pohrával so zavádzaním diváka, keď lepí hudbu k neodpovedajúcim obrazom, viď scéna kráčajúcich turistov po schodoch nočného klubu za tónov dunivého jazzu. Chcel tým docieliť komického efektu a pripraviť diváka už vopred na prechod do novej scény. (Biopler)
  • Jacques Tati uvedl, že natáčení Playtime proběhlo přesně podle jeho představ, zatímco při produkci ostatních filmů musel měnit nebo natáčet scény proti své vůli. (HellFire)
  • Natáčení sekvence v restauraci (která svou 45minutovou délkou tvoří značnou část filmu) zabralo sedm týdnů, protože režisér Jacques Tati musel nejprve zinscenovat jednotlivé scény. Ze všeho nejdříve zkoordinoval pohyby herců na pozadí a následně dohlížel na plynulost scének odehrávajících se přímo před kamerou. (HellFire)

Reklama

Reklama