Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Pan Hulot se ocitne v modernistické části velkoměsta, uprostřed chladné architektury ze skla a chromované oceli. Ztratí se v labyrintu neosobních úřadů sídlících v těchto palácích a poté je stržen invazí amerických turistek, hekticky objíždějících evropské metropole. Film natáčený v kulisách nákladně vybudovaného městečka "Tativille" u Paříže (modely 1 : 5) předznamenal pozdější architektonický experiment - pařížskou čtvrť La Défense. Každý záběr je výsledkem dokonalé choreografie pohybů, gest a manýr, zachycuje i drobné reakce postav v odlidštěném prostředí mrakodrapů. Obrazy jsou doprovázeny kakofonií zvuků a jen zlomky dialogů. Tatiho tabló obsahuje nepřeberné množství komických detailů, které při jednom zhlédnutí nelze všechny postihnout. Ve své době nedoceněné arcidílo - komediální vize na pomezí halucinace a abstrakce - je dnes považováno za nejvýznamnější vizuální inovaci ve filmu 60. let. Film původně natočený na 70 mm byl později rekonstruován a převeden na 35 mm. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

Recenze (112)

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Jeden z nejodvážnějších filmů poválečného období. Odvážnost rovná se přirozeně propad u diváků a distributorů, nakonec Tatimu a jeho kariéře zlomil film vaz. Playtime na sebe vzal podobu industriálního makrokosmu, díla funkcionalistického spíš než hypnotického, unifikovaného mraveniště s vytěsněnou individualitou, v němž se hudba diegetická jeví jako nediegetická, klamající smysly, a v němž ústředí body scény nahradily významy poházené všude možně, v rozích a napříč v hloubce – protože Playtime je niterné pohroužení na bázi organické hmoty, převalující se pomalým tempem z jednoho okraje záběru na druhý. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Velká, všepohlcující obluda oděná v šedé. Město, jehož kdysi pohlednou tvář připomínají jenom odrazy v oknech. Davy lidiček pobíhají a předstírají, že vědí, co dělají. Před otevřenou komunikací s ostatními se schovávají do svých mikrokanceláří. V prosklených obchodech prodávají a nakupují tuze zbytečné, leč módní zboží do svých prosklených bytů. Večery tráví v čerstvě otevřených podnicích o jepičí životnosti. A mezi nimi svou chůzi à la alkoholik na ledě bezmocně bloumá pan Hulot. Nechává se unášet proudem, netuše, kde jej vyplivne. Jeho spontánní chování působí výstředně. Playtime je groteskou zasazenou do světa, kde pro grotesku není místo. Je smutnou satirou o zmechanizované společnosti, o tradicích pohřbených pod vrstvami skla, kovu a plastu. Nejspíš již v době svého vzniku nešlo o film vizionářský, nýbrž reflektující stávající trendy. Po čtyřiceti letech už ani ty momenty kdysi zábavné svou absurditou nebudí smích (protože „tak to je“). Tati dává distanc v mezilidských vztazích a osekávání individuality najevo také formálním pojetím snímku, žádnou tvář nikdy nevidíme v detailu, takže si třeba Hulota v některých scénách snadno spletete s jemu podobnými (muž v autobuse). Slova ztrácí svůj význam, prim mají všelijaké zvuky a ruchy okolního prostředí (ozvučení je mimochodem vynikající). Diváka nikdo nevede za ruku, nikdo mu nedodá manuál k použití, zvysoka se na něj kašle, mnozí tudíž v tom labyrintu ošklivé moderní architektury snadno zabloudí. Ti šťastnější potkají automat na sladkosti, z něhož po pár minutách možná vypáčí pár lahůdek. Ale nedoporučuji spoléhat výhradně na své štěstí. 85% Zajímavé komentáře: zputnik, Oskar, Eddard, anais ()

Reklama

Enšpígl 

všechny recenze uživatele

Tatiho satira na modernismus bohužel trošku vázne. Sice se dočkáme klasického obrazového humoru i geniálních detailů / odrazy pařížských památek ve skleněných dveřích, světlo z výtahu v oknech budovy ), ale například scéna v restauraci je tak zdlouhavá, že když ženy na jejím začátku přijdou do jinýho stavu, tak na konci této scény je odváží sanitka do porodnice k finálovému aktu těhotenství. ()

hirnlego 

všechny recenze uživatele

Po formální stránce možná opravdu téměř geniální, po té "myšlenkové" (technický pokrok, odcizení,..) pak pravdivě varující. Bohužel, styl humoru pana Hulota mě přivádí k nepříčetnosti přesně opačně, než by měl - po pár minutách mu vždycky přeju co možná nejbrutálnější způsob smrti, a tudíž v celkovém hodnocení musím tyhle dva extrémy nějak zprůměrovat. ()

Oskar 

všechny recenze uživatele

Vynikající film s matoucím názvem, protože jestli tady o něco nejde, tak o "čas her". Pan Hulot se ocitá v přetechnizovaném plechově neútulném světě, ještě nevyzpytatelnějším než je dům jeho příbuzných, který jsme viděli v Mém strýčkovi. Není vůbec důležité, co vlastně přišel do té obchodní monsterbudovy vyřizovat, ani nečekejte souvislou zápletku. Jde o detaily. O drobné mozaikovité postřehy něčeho, co třeba vídáte obden, ale pořádně si toho všimnete až Tatiho očima. Muži, stěhující velkou skleněnou tabuli, se pod tou tíhou pohupují v kolenou, takže zdálky vypadají jako přiopilé bajadéry, výklad lahůdkářství osvětluje zelený neon lékárny a všechny lákavé pochutiny tím mění v jedovatě zelené blafy, uklízeč, vyzbrojený lopatkou, podezřívavě nahlíží pod sedadla jako lovec, připravený vystřelit a tak dále a tak dále. Takových drobných gagů jsou ve filmu stovky, odehrávají se v několika plánech současně a chce to víc vidění. To se dá říct o každém Tatiho filmu, ale Playtime je podle mě obsahově nejbohatší a nejprecizněji natočený. Taky nebyl levný. Aby se mohlo točit, Tati prodal práva na Prázdniny pana Hulota a Mého strýčka. 100% ()

Galerie (47)

Zajímavosti (11)

  • Na dvou budovách městečka Tativille a bezpočtu dalších maličkostí pracovalo sto dělníků. K jeho postavení se spotřebovalo přes 148 000 m³ betonu, 11 800 m³ plastu, 9 600 m³ dřeva a 3 500 m³ skla. (Baxt)
  • Tati sa pohrával so zavádzaním diváka, keď lepí hudbu k neodpovedajúcim obrazom, viď scéna kráčajúcich turistov po schodoch nočného klubu za tónov dunivého jazzu. Chcel tým docieliť komického efektu a pripraviť diváka už vopred na prechod do novej scény. (Biopler)
  • Městečko Tativille bylo při natáčení filmu připojeno k elektrickému rozvodu, kterým byl poháněn i plně fungující výtah. (Baxt)

Reklama

Reklama