Playtime

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem mohl zapomenout! Zapomenout na to, že jsem Playtime už jednou viděl a vypravil se na tento "klenot" francouzské kinematografie znovu, rovnou do kina a ještě k tomu někoho dalšího přemluvil! Nabízí se vysvětlení, že moje tělo jednoduše film nepřijalo a po shlédnutí vytěsnilo z paměti. Hned první scéna mi jí bohužel velmi rychle osvěžila. A aby toho nebylo málo, došel jsem při projekci k závěru, že postrádám špetku smyslu pro humor. V sále to neustále hýkalo, diváci málem padali ze sedaček a já netušil proč... Budu nejspíš za prosťáčka, ale genialita scén, kdy si pan Hulot dvacet minut prohlíží sedačku, která různě vrže a prohýbá se, přičemž někomu v jiné částí plátna upadne deštník, znovu někomu upadne deštník, někdo jiný a jinde klopýtne, nebo se snad baví s figurínou, mi bohužel nedochází . Ono nakonec, se to i sledovat dá a "děj" se tak nějak sám od sebe přece jenom ke konci dobere. Já si ho ovšem napodruhé s chutí odpustil. Abych to neprotahoval, je to obyčejná TRAPÁRNA a vy se třeba klidně umlaťte smíchy. Jen doufám, že já i tentokrát ZAPOMENU! ►10% ...o čem, že jsme to teď mluvili? Nevím, už si vážně nevzpomínám, je mi dobře, už je mi dobře, bída vodejde, vodejde všechno co má pavoučí nožičky, bzzzzzzzzzzzzz ... (06.11.2008)

PLAYTIME je více drama, než komedie. Na zasmání tam toho pro mě skutečně moc nebylo a není. Jako posmutnělé zamyšlení nad modernitou a racionalitou/iracionalitou moderní společnosti to však beru za vyšperkovaný opus. Nevadí mi minimalismus, nevadí mi strohost, nevadí mi repetetivnost, nevadí mi různé zvukové ruchy, šumy a zvuky (naopak, vítám je a jsem rád, že celý film jimi je přímo prosycen) - všechny tyto formální prostředky sekundují obsahové stránce či přímo obsah diktují. Modernita je zde ukázána v celé své síle a kráse (v tom nejlepším i horším smyslu slova) - přesně a exaktně navržené prostory, systémy, procesy, které však při detailnějším pohledu vykazují řadu nepřesností, chyb a diskrepancí (stačí si povšimnout řady různých "chyb v systému" - špatně navržený vstup do restaurace, nefunkční žárovky, omyly v nákupním středisku atd.) PLAYTIME se pak více než groteskou pro mě stává posmutnělou výpovědí o modernitě. Shrnuto a podtrženo: Na PLAYTIME je potřeba mít tu správnou náladu a najít ten správný time. Pokud se vám to však poštěstí, pak se k vám prostřednictvím tohoto Tatiho opusu dostává skvělé zamyšlení nad moderní společností, která v mnohém (byť nezamyšleně, ale zato vcelku přirozeně) vykazuje prvky iracionality a kvůli "chybám v systému" se projevuje jako tu více/tu méně zablokovanou a neudržitelnou. To, co popsal Michel Crozier a řada dalších sociologů na desítkách a stovkách stranách textu, to Jacques Tati shrnuje v bezmála dvou filmových hodinách. Zbývá jen: Modernita je mrtvá, ať žije postmodernita! Co příjde příště? (21.06.2005)

Milerův futuristický Krtek ve městě si o patnáct let později bude více všímat technické stránky, Tatiho aktuálnější (přestože starší) Hulot ve městě se zaměřuje spíš na řešení prostoru a masu lidí do tohoto prostoru zasazenou. Masu jako souhrn jednotlivců. Zásadní rozdíl mezi Krtkem a Playtimem je ale v tom, že vzhledem ke zcela nepravděpodbné nefunkčnosti systému obsluhy v Royal Garden musíme Tatiho dílo považovat (alespoň do jisté míry) za podobenství. Zásadně se pak oba filmy shodují v tom, že, ač je to zřejmě zcela proti jejich záměru, vyvolávají pocit jakési blahé pravzpomínky. A to přesto, že Krtek na Hulota navazuje spíše jen v tématu, než v metodě. Doufám nicméně, že i nějací metodičtí pokračovatelé se najdou. Playtime si v dějinách kinematografie zalouží přinejmenším tak význačné místo jako Krteček. Hvězdičku ubírám za takové zbytečné fraškoidní etudky, jako je např. záměna s člověkem hrabajícím se v šuplíku. Komentáře: Shadwell, A_FISH. (15.02.2015)

Film, který předběhl svou dobu. Pan Hulot se ocitá uprostřed chladného velkoměsta dlážděného chodníky a silnicemi narvanými autobusy plnými cestujících a všudypřítomnými auty, která jsou si k nerozeznání. Jacques Tati si úžasně pohrál s architekturou budov a vtipně se naváží do nudné a strojené úředničiny. Později dostaneme příležitost nahlédnout do jakési obdoby dnešního nákupního centra, kde obchodníci lákají na všemožná udělátka a vychytávky. Tati naplno využívá vizuální humor a dokonale kombinuje obraz se zvukem. Divák díky proskleným budovám hodněkrát ztrácí přehled o prostoru. Častokrát také sledujeme postavy bez dialogu, což ještě víc přidává na odtažitosti města. Tati rovněž dokáže překvapit zabíráním jedné scény z více úhlů a zcela bezpochyby natočil snímek, který byl na svou dobu (rok 1967!) něčím tak výjimečným, že jej lidé nepochopili a stal se propadákem. Tati nechal dokonce postavil kulisy a zadlužil se na mnoho let. (09.09.2021)

Playtime je smrtelníkem neuskutečnitelné veledílo, překonávající s lehkostí veškerenstvo kinematografie. Ale jak už to u Tatiho bývá, Hulotova dobrodružství nemají příbuzného, spolehlivě vybočují ze všech trendů, jaké byly v letech jejich vzniku nastoleny, tudíž v pohodlných divácích vyvolává údiv, často i odpor. ___ Dovádí se k dokonalosti Tatiho cyklus, díky němuž jsou jeho díla nesmrtelná. Film je to obsahově lidský, milý, vstřícný, ale nikdy plytký nebo kýčovitý, díky svému pokrokovému vybočování. Zároveň je formálně moderně pokrokový, a to beze stop chladu či odtažitosti. A tím se dostáváme zpět na začátek k lidskosti. ___ To už bylo v nemenší míře k vidění v Mém strýčkovi. Playtime navazuje i na roztomile divadelní choreografii v přesných interiérech. Vrcholem je zdravě megalomanská scéna v restauraci, kde Tati zkoncentruje všechny své režijní síly, jakožto i minulá, zdánlivě nepotřebná vypravěčská vodítka a odbočky, aby následně objal věčnost. (17.08.2012)