Ecce homo!

Když nejdete spolu s davem, když mu přestáváte stačit, máte pocit, že se žene proti vám. John Sims (zapomeňme na dav i americký sen), je člověk everybody: dobrý společník nejen jako komik, do určité míry spolehlivý, především však milující manžel a otec. Rutinní práce ho sice nebavila, ale vydžel by u ní možná celý život, kdyby neztratil důvod proč ji dělat. John čeká, až připluje jeho loď (Dylan později zpívá: "And the sun will respect / Every face on the deck / The hour that the ship comes in"). Ale i když loď nepřipluje (a nikdo to už ani nečeká), nemusí to ještě končit katastrofou. (01.10.2020)

Na němý film se podívám jednou za čas, tentokrát přišel na řadu film Ecce Homo! a byl jsem potěšen. Tento snímek obsahuje výjevy jako vystřižené ze života, jinými slovy, to byl realismus jako prase. A o to je hodnotnější, že není založen na požadavku jednostranného diváckého vidění, citovém vydírání a sociálních myšlenkách. (14.02.2008)

Dav, to je tá masa, ktorá sa s vami neustále smeje, ale keď smútite, plače s vami iba jedeň deň. Dav je nevýrazný, iba pokiaľ sme jeho súčasťou, akonáhle z neho vypadneme, uvedomíme si, aký je obrovský a ako ťažko je sa do neho vrátiť späť. Cieľom hlavného hrdinu sa zdá byť túžba byť výnimočný, ukáže sa však, že jediným možným riešením je splynutie s davom a že nie je na tom nič zlé. Určité zúfalstvo v tom ale cítiť. Podstatné je si ale uvedomiť, že skutočným šťastím a životným cieľom je rodina a akákoľvek strata v tejto oblasti je absolútne zásadná a až vtedy si jej dôležitosť človek uvedomí (na začiatku som hrdinovi závidel rýchle získanie zamestnania a životnej partnerky, bodaj by to bolo tak jednoduché dnes). Vidor rozpráva príbeh človeka z davu (čiže aj diváka) prostredníctvom klasických životných situácií, aj tých, ktoré nikomu neprajeme, ale stávajú sa. Používa k tomu silnú metaforu jedinca v dave (neustále pripomínanú panoramatickými zábermi plných ulíc NY), ktorý je jeho súčasťou a zároveň exemplárnou vzorkou, akoby vybranou náhodou a zaujímavú filmovú reč. Vidor ale určite človek z davu už len vďaka svojmu krstnému menu a tomu, čo dokázal, nebol. Aj vďaka tomuto strhujúcemu a nie až tak prekvapivo nadčasovému filmu. (27.03.2013)

Vystihnout ve 100 minutách všemožné emocionální stavy v soužití dvou mladých lidí není jednoduché a občas to taky lehce skřípe, ale velikost a úroveň téhle filmařiny to nijak neshazuje. Tempo je v první polovině úžasné a s postavami je nám dobře, aby se v druhé části výrazně zpomalilo a na diváka doléhaly objemné sociální a rodinné myšlenky. A přestože ona druhá půlka nedokázala držet mou pozornost soustavně, výsledné pocity jsou dostatečně silné a pozitivní. Ve dvacátých letech rozhodně nejlepší motivace do života, jakou si mohli Američané na filmovém plátně představit... (06.05.2018)

Proč se tento snímek objevuje na předních místech těch nejlepších filmů němé éry je mi popravdě trochu záhadou. Film jehož příběh je naprosto obyčejný a vpravdě nedokázal jsem se příliš vcítit do osudů mladého páru natolik aby mě jejich osudy nenechávali vcelku chladným. Závěrečných slušných deset minut už sympatie k tomuto snímku příliš nezvednou. Existuje veliké množství mnohem lepších filmů z této doby. 65%. (08.11.2010)