Hikari
Vers la lumière
Režie:
Naomi KawaseScénář:
Naomi KawaseHudba:
Ibrahim MaaloufHrají:
Masatoši Nagase, Ajame Misaki, Noémie Nakai, Tacuja Fudži, Kazuko Širakawa, Mantaró Koiči, Najuta FukuzakiObsahy(1)
Misako píše a namlouvá zvukové přepisy, které doprovází filmy při promítání pro diváky se zrakovým postižením. Je to náročná profese a Misako bere svou práci velmi zodpovědně. Každý z jejích popisných textů musí být ale nejdříve schválen komisí poradců. Většina poradců reaguje pouze mírně, ale Nakamori je naopak ve svých reakcích bouřlivý. Kritika uznávaného fotografa, přicházejícího o zrak, je živena kombinací zlosti z neschopnosti dále těžit ze svého nadání a netrpělivosti s každým, kdo nedokáže pochopit, jak odlišně teď vidí svět kolem sebe. Ale Misako je tvrdší, než by se mohlo zdát. A tak jak se ona, která obrazy popisuje, a Nakamori, jenž je naopak vytváří, postupně poznávají, začíná se mezi nimi budovat i vzájemná důvěra. (Cinemax)
(více)Videa (3)
Recenze (9)
Vyjímečná hudba a nádherně hravá kamera. Stylově výrazné a krásné dílo, ale k čemu to celé je, když naroubovaný příběh je jen plytké a přehnaně sentimentální melodrama, kterých jsou stovky. Ženy a citlivější chlapci budou slzet. Společně s postavami - nutno dodat. A já se od tak prvoplánového kýče odprostit nedokáži. Skutečnému umění slzy nesluší. ()
Krásné záběry na krajinu a odporné záběry civilizace. Je to již v pořadí několikátý film, díky němuž jsem si potvrdila, že řada větších japonských měst by pro mě byla neslučitelná se životem (samý beton a nic než beton). Jinak další z křehkých, pomalu plynoucích příběhů o strachu z neznámého (v tomto případě přicházející slepota) a potřeby tuto bolest s někým sdílet. ()
Doteraz som od Kawase videl len film Sweet Red Bean Paste a ten ma úplne nadchol. Takže s jej pomalým štýlom nemám problém, ale tentoraz ma vôbec nezaujal príbeh. Takže mi k spokojnosti nestačil vizuál na ktorý tentoraz kládla veľký dôraz. Tentoraz to je fakt skôr o poetickej atmosfére a pekných obrázkoch ako o deji. 6/10. ()
Opíš mi svet. Ku Kawase som si nevedel cez jej ranné filmy nájsť cestu. Hikari uzatvára tryptych jej nových filmov, ktoré ma pohladili na duši a ukázali mi ju, ako veľmi emočného, poetického a na charaktery bohátého tvorcu, ktorý vrství krásne myšlienky do jednoduchého príbehu. Zase je to pocitovo iné, ako jej predchádzajúce filmy Still the Water a An. Ale o to zaujímavejšie. Väčší dôraz je tu dávaný na postavy, ktorým sa vrstvia emócií prezentované neúprosnou zmenou času a stratou niečoho dôležitého. To do určitej miery definuje celú jej tvorbu. Som strašne rád, že keď už mám pocit, že ma nič nepohladí na duši, tak príde niekto z mojich stálic a dokáže mi prečo mám východnú kinematografiu tak rád. Koniec bol nádherne katarzný. ()
Velmi mě zaujal samotný námět o umění vytvářet pro slepé lidi doprovodné popisné slovo k filmu tak, aby i přes absenci vizuálního prvku mohli vnímat nejen samotný děj, ale i emoce, estetiku a zdánlivé detaily, které film utváří. Je to hezká myšlenka a zde je nám hodně přiblížená s důrazem na to, že jde o pomoc a službu druhým, což v případě nevidomých lidí je o to složitější a místy ožehavější úkol. Kde je ta hranice, nakolik jim tu chybějící vizuální složku vynahradit, a kde naopak nechat prostor pro fantazii a svépomoc? O tom všem tenhle film je. V pozvolném tempu a s velkou dávkou lyriky se točí okolo prohlubujícího se vztahu mezi stárnoucím fotografem, který ztrácí zrak, a mladou ženou, která se věnuje právě tvorbě zvukových popisů pro nevidomé a postupně proniká stále víc do jejich světa a vnímání. Příjemně lidské a na konci plné naděje... Námět se dal pojmout různě, ale je fajn, že režisérka Naomi Kawase raději volí čistotu lidských citů a optimistické vyznění. Mně osobně tento náhled vyhovuje a líbil se mi už u jejího filmu "An". (Viděno v rámci Febiofestu 2018.) ~(4,2★)~ ()
Reklama