Hikari
Vers la lumière
Režie:
Naomi KawaseScénář:
Naomi KawaseHudba:
Ibrahim MaaloufHrají:
Masatoši Nagase, Ajame Misaki, Noémie Nakai, Tacuja Fudži, Kazuko Širakawa, Mantaró Koiči, Najuta FukuzakiObsahy(1)
Misako píše a namlouvá zvukové přepisy, které doprovází filmy při promítání pro diváky se zrakovým postižením. Je to náročná profese a Misako bere svou práci velmi zodpovědně. Každý z jejích popisných textů musí být ale nejdříve schválen komisí poradců. Většina poradců reaguje pouze mírně, ale Nakamori je naopak ve svých reakcích bouřlivý. Kritika uznávaného fotografa, přicházejícího o zrak, je živena kombinací zlosti z neschopnosti dále těžit ze svého nadání a netrpělivosti s každým, kdo nedokáže pochopit, jak odlišně teď vidí svět kolem sebe. Ale Misako je tvrdší, než by se mohlo zdát. A tak jak se ona, která obrazy popisuje, a Nakamori, jenž je naopak vytváří, postupně poznávají, začíná se mezi nimi budovat i vzájemná důvěra. (Cinemax)
(více)Recenze (9)
Poetické, naivní, letmo se dotkne, ale vyvane, pokud nejste 100% naladění na Kawase staromilskou lyriku a subtilní záření obrazů. Mimochodem krásných. ()
Poetické pohladenie po duši, ktoré s divákom komunikuje viacero tém s ľahkosťou čerstvého vánku občerstvujúce Vašu tvár, ktorá si hovie v posledných lúčoch zapadajúceho slnka. ()
Velmi mě zaujal samotný námět o umění vytvářet pro slepé lidi doprovodné popisné slovo k filmu tak, aby i přes absenci vizuálního prvku mohli vnímat nejen samotný děj, ale i emoce, estetiku a zdánlivé detaily, které film utváří. Je to hezká myšlenka a zde je nám hodně přiblížená s důrazem na to, že jde o pomoc a službu druhým, což v případě nevidomých lidí je o to složitější a místy ožehavější úkol. Kde je ta hranice, nakolik jim tu chybějící vizuální složku vynahradit, a kde naopak nechat prostor pro fantazii a svépomoc? O tom všem tenhle film je. V pozvolném tempu a s velkou dávkou lyriky se točí okolo prohlubujícího se vztahu mezi stárnoucím fotografem, který ztrácí zrak, a mladou ženou, která se věnuje právě tvorbě zvukových popisů pro nevidomé a postupně proniká stále víc do jejich světa a vnímání. Příjemně lidské a na konci plné naděje... Námět se dal pojmout různě, ale je fajn, že režisérka Naomi Kawase raději volí čistotu lidských citů a optimistické vyznění. Mně osobně tento náhled vyhovuje a líbil se mi už u jejího filmu "An". (Viděno v rámci Febiofestu 2018.) ~(4,2★)~ ()
Detailní a jednoduché záběry Naomi Kawase mají značné kouzlo intimnosti. Trailer https://m.youtube.com/watch?v=c3MRZLYu86w ()
Vyjímečná hudba a nádherně hravá kamera. Stylově výrazné a krásné dílo, ale k čemu to celé je, když naroubovaný příběh je jen plytké a přehnaně sentimentální melodrama, kterých jsou stovky. Ženy a citlivější chlapci budou slzet. Společně s postavami - nutno dodat. A já se od tak prvoplánového kýče odprostit nedokáži. Skutečnému umění slzy nesluší. ()
Opíš mi svet. Ku Kawase som si nevedel cez jej ranné filmy nájsť cestu. Hikari uzatvára tryptych jej nových filmov, ktoré ma pohladili na duši a ukázali mi ju, ako veľmi emočného, poetického a na charaktery bohátého tvorcu, ktorý vrství krásne myšlienky do jednoduchého príbehu. Zase je to pocitovo iné, ako jej predchádzajúce filmy Still the Water a An. Ale o to zaujímavejšie. Väčší dôraz je tu dávaný na postavy, ktorým sa vrstvia emócií prezentované neúprosnou zmenou času a stratou niečoho dôležitého. To do určitej miery definuje celú jej tvorbu. Som strašne rád, že keď už mám pocit, že ma nič nepohladí na duši, tak príde niekto z mojich stálic a dokáže mi prečo mám východnú kinematografiu tak rád. Koniec bol nádherne katarzný. ()
Doteraz som od Kawase videl len film Sweet Red Bean Paste a ten ma úplne nadchol. Takže s jej pomalým štýlom nemám problém, ale tentoraz ma vôbec nezaujal príbeh. Takže mi k spokojnosti nestačil vizuál na ktorý tentoraz kládla veľký dôraz. Tentoraz to je fakt skôr o poetickej atmosfére a pekných obrázkoch ako o deji. 6/10. ()
Nádherná scenérie s příjemným a snadným příběhem. Celý film bych přirovnala k pohlazení 😀 Potěšení pro oči i uši, hudba se velmi povedla. ()
Krásné záběry na krajinu a odporné záběry civilizace. Je to již v pořadí několikátý film, díky němuž jsem si potvrdila, že řada větších japonských měst by pro mě byla neslučitelná se životem (samý beton a nic než beton). Jinak další z křehkých, pomalu plynoucích příběhů o strachu z neznámého (v tomto případě přicházející slepota) a potřeby tuto bolest s někým sdílet. ()