Touha

Zlatá Palma - výběr (24.08.2006)

Jasného útěk před schematismem doby k poetice, lyrice a symbolismu... Oslava venkova, venkovského života a s ním spojených tradičních hodnot. Bezpráví 50. let je ovšem ještě zatlačeno někam mimo Jasného film (a skrytě čeká na Všechny dobré rodáky). Touha je skromný snímek o skromnosti a opravdu zajímavém uměleckém konceptu popírajícím schematickou dobovou tvorbu. Vynikající herci a nádherná Jana Brejchová... (24.11.2014)

Jasného povídkový film je značně symbolický. Začíná jarem a narozením člověka, končí zimou a smrtí ... a po ní narozením nového člověka. Jaro je nádherné, všechno kvete, všude spousta mláďat, bezstarostné dětství. Podzim života a čekání na smrt je rozhodně neveselé. Málem bych zapomněl ... krásná Brejchová! (09.06.2011)

4,3,5,5. Jasný je fakt osobnost. V 82 letech se postavit před publikum v kině a říct: "Jo, tehdy když chtěl člověk točit, musel se kurvit... " (poznámka k tomu, jak točili s Kachyňou propagandistické dokumenty) by dokázal asi málokdo. (03.06.2008)

1. Docela úsměvné, min. ten sen, ale na druhou stranu nic, co by diváka svoji roztomilostí nějak víc odzbrojilo; 3* 2. Příjemná romance, typická pro léto, které však také musí jednou skončit… „Pro jedno kvítí slunce nesvítí…a copak, když svítí?“; 4*. 3. Asi vůbec nejlepší povídka Touhy, s kritikou JZD a trochu hůře pochopitelnou vzdorovostí hlavní hrdinky, tím samozřejmě myslím proti nabídnuté upřímné lásce; 4*. 4. Smutné, s mírným generačním střetem, uzavírající životní koloběh; 4*. Všechny povídky se myslím podařilo dobře svázat do jednoho celku a vytvořit tak vyprávění o změně ročních obdobích a fázích života. Celkově mi Touha vychází na slušné 4*. (16.12.2012)

Vojtěch Jasný patří k těm jménům, která jsou symbolem postupného procitání společnosti z budovatelského oblouzení padesátých let, jímž se brodila velmi podstatná část společnosti. TOUHA je prvním dílem trilogie kroniky tohoto složitého procesu, jehož vrcholným - byť ne dokonalým - bodem se stalo Pražské jaro; patří sem ještě dále AŽ PŘIJDE KOCOUR a VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI. Snaha o civilní výraz, úsilí o zpodobení všedního dne (silně evokuje působení dobové revue KVĚTEN), absence fráze a první klíčící náznaky kritické reflexe stále ještě uprostřed systému, to všechno naznačuje budoucí ideovou i estetickou dekomunizaci komunisticky cítícího režiséra té doby. Zaznamenáníhodné jsou i pozorovatelné vlivy italského neorealismu. TOUHA a síla původního uměleckého výrazu, která do ní byla vložena, neztrácejí své nežné kouzlo ani po letech. (27.08.2011)

Vejce - Janka - Hlína - Děvčátko (26.02.2009)

Poetika valašské vesnice, kde platí lidská moudrost a dětská bezelstnost. Oko potěší pohled na malá česká políčka nežli se z nich staly velké širé rodné lány. Staříček jako z pohádky s ochočenou vránou na koleně rozpráví s malými ogárky. A na spirální mlhovinu v souhvězdí andromedy se balila děvčata už v roce 1958! :o) "Dřív to nemělo ani čím prdel utřít a teď má rozumu za tři!" Filmový debit 38leté Věry Tichánkové. "Jenom ty vršíčky kdyby nebyly!" to by se i stařenkám lépe běhalo. Vojtěcha Jasného si každý vybaví především z Rodáků. I v Touze jsou natrčtnuté lidské osudy od dětství, až po stáří promítnuté do ročních období. Narození dítete a pohled na svět dětskýma očima na jaře přes mladou letní lásku, střední věk zatížený starostmi a zimním stonáním až k podzimu života a dovršení. Pohled Rekových očí najednou dojímá víc než návštěva synů u lůžka nemocné maminky. Celý koloběh se uzavírá opět narozením dítěte snad jako předzvěstí lepších zítřků. I když nejvýraznější zůstává bez pochyb Anděla, nejvíc mne oslovil malý Joska, hledající konec světa. (25.11.2014)

Určitě zajímavá poema na pozadí čtyř ročních období, mírně naivní hledání smyslu života. Přesto každá povídka je prosycená lyrickým kouzlem. Nejvíce se mi líbila povídka, LIDÉ NA ZEMI A HVĚZDY NA NEBI a potom závěrečná MAMINKA. (23.03.2008)

Jaro, léto, podzim, zima... a jaro - Jasný si vybral jedno z nejbanálnějších a zároveň nejvděčnějších témat, která se dají umělecky zpracovat. Umožnilo mu vyřádit se ve venkovské romantice i obyčejnosti a lidovosti. Je to zvláštní film, ve kterém neustále poletuje množství nejrůznějších ptáků, krajem se řítí kolektivizace zemědělství a nic tu nijak nedopadne. (03.05.2007)

Milé, obrazové, citlivé, o vnímání světa malým dětským pohledem a také hledání jeho konce, o láskách v každém věku kvetoucích a hlavně o té největší lásce, té mateřské k mamince.!!! Poslední čtvrtá minipovídka je nejmilejší i nejsmutnější, ale zobrazuje život, nic víc. (27.06.2009)

Krásná věc. Odzbrojující svojí jednoduchostí a přímostí. Témata banální. Zrození, zrání, zmoudření, smrt. Jaro, léto, podzim, zima... Krásné 4 povídky rozprostřené po valašských kopcích do nichž se tisknou stařičké chaloupky pamatující leckdy ještě rakousko - uherské mocnářství. Jak moc jsem litoval, že film nebyl v barvě. Ta zeleň luk, zlato klasů a blankyt oblohy s těmi obrovskými hrady bílých oblaků by film rozehrály kouzelnými barvami, které divák mohl jen tušit. A to nemluvím o vlasech mladičké Jany Brejchové... :-). Některé obrazy byly fantastické a lecos mi bylo povědomé. V jednu chvilku jsem měl pocit že sleduji nebarevnou verzi filmu Až přijde kocour a také že ano... Samozřejmě bylo to Jaroslavem Kučerou a jeho neskutečnou kamerou. Ačkoliv konec filmu byl velmi smutný nemusíte se bát. Film je oslavou života. Života, který jede tiše od věků, jak čarodějné hodiny, jak neskutečný čarodějův orloj... Dávám za 4 bílá prostěradla vlající ve větru... * * * * (05.11.2020)

Nádherný dětský svět plný fantazie, krásná romance s mladou Janičkou, ojedinělá příležitost pro Věru Tichánkovou ukázat svůj skvělý dramatický potenciál, v postavě morálně i fyzicky zdatné Anděli, a nakonec opět takový návrat do dětských let. Celkově výborně podchycená atmosféra doby minulé i nastávající, kterou režisér později doladil do dokonalosti ve svém vrcholném snímku. (29.12.2012)

První dva krátké filmy jsou bez pointy, u toho druhého alespoň čiší romantická pohoda. Anděla se nese v duchu "klidně chcípnu, jen když mám majetek". Tento nepochopitelný životní postoj je však velmi dobře zahraný, jedná se zřejmě o životní roli Věry Tichánkové. Poslední povídka byla nejcitlivěji a nejcivilněji natočena. Možná jí prospěla absence známých hereckých tváří, Racek měl jen štěk. (22.12.2012)

Ako séria impresionistických obrázkov je Touha výnimočná, ako poviedkový film mi pripadá dnes už trochu naivná. Jasný natočil film o zrode a zániku života a cykloch a vybral si na to 4 poviedky. Tej prvej sa potešia deti, tej druhej všetci muži, pretože je tu mladá Brejchová a tie dve posledné sú už viac filmovejšie. Najviac toho prináša tá tretia, Anděla. Ale žiaden myšlienkový zázrak sa myslím nekoná. Symbolicky možno pripomenie Dovženkovu Zem, najmä však nepôsobí vtieravo budovateľsky. (29.11.2014)

Moc pěkná pocta venkovu a jeho lidem, i když bohužel v padesátých letech... I přesto je Touha skromnej film o životě, skromnosti, dobrým srdci a rodině. A takovej by snad ani jinde než právě na takovýmhle venkově nebyl k uvěření. Sem i ta naivita patří bez výhrad. (01.02.2007)

V českém filmu existuje řádka poetických filmů a většinu pokládám za onanistické hovadiny. Touha na mě ale působila upřímně a bez nějaké nastavované umělosti. Povídky bych hodnotila - 5,5,3,4. První a druhá povídka jsou vážně nádherné s naprosto dechberoucí kamerou. Anděla je podle mě nedotažená a úplně nevím, o co Jasnému šlo. Maminka je pak dojemná a vyloženě ze života. Suma sumárum 4*. (17.05.2012)

Poviedkové filmy vo všeobecnosti trpia na nevyváženosť úrovne jednotlivých fragmentov. V Jasného filme je už problémom aj nájsť časti, ktoré sú zaujímavé pre súčasného diváka. Mne na minimálny dobrý pocit postačovali dedinské reálie z päťdesiatych rokov, začínajúci herci a dobová odvaha v tretej poviedke. Ono tam pravdupovediac ani oveľa viac nebolo. (27.11.2014)

Čtvero ročních období a fází života.  Čtyři příběhy plné fantazie (dětství), naděje a ideálů (mládí) , zralosti a nepoddajnosti (dospělost) a smíření (stáří). První jarní povídka je svěží, hravá a okouzlující, příjemnému pocitu dodává i zasazení někam na moravskou vesnici, Probuzené vzpomínky.  Pět hvězd.   Druhá povídka o lásce a ideálech jen tak prošumí jako krátký letní prázdninový románek, pro jedno kvítí, slunce nesvítí.  Tři hvězdy, možná i kvůli Valovi, jemuž jsem milovníky nikdy nevěřil.  Třetí povídka nejdrsnější a možná i  s trochou  negativní, ovšem režimně konstruktivní satiry, byť balancuje na hraně kritiky kolektivizace, nakonec je obětí sebe sama a své touhy po soukromém majetku zarputilá sedlačka. Lohniský v netradiční roli dobráka a téměř romantického milovníka a přesná Věra Tichánková, jejíž potlačovaná touha je přímo hmatatelná.  Čtyři a půl hvězdy.  Poslední povídka o stáří a smíření se smrtí je vlastně svým způsobem nejhezčí, smrt  totiž patří k životu a vzpomínky na naše drahé nám vždycky zůstanou. Pět hvězd. (07.11.2022)

Čtyři roční období, čtyři doby lidského života. Probuzení a jakési znovuzrození československé kinematografie po těžkých letech zmanipulované a manipulující diktatury se odehrálo ještě před vznikem prvních uměleckých proudů nové vlny šedesátých let. Generace Jasného neměla v sobě už onu mladickou rozvášněnost a zároveň nevyzrálost osobní i profesní, ale naopak sama prošla nelehkým procesem uvědomování. Touha jakoby předznamenala pozdější Jasného režijní profil; nalezneme zde především hluboké vnitřní zakořenění v civilizací neponičeném moravském venkově i specifický charakter rozmanitých lidských typů, bravurně odpozorovaných v bezprostřední blízkosti Jasného rodiště a okolí. Výběr a forma jednotlivých povídek vytváří poetickou metaforu k úvodnímu vpisku a v žádném případě nelze dělit jednotlivé příběhy na lepší či horší. Každý má svůj smysl a svou významovou rovinu, od nádherně modelované dětské alegorie s vejcem, přes první milostné okouzlení mladé dvojice a vytrvalost osudem těžce zkoušené Anděly, až po smutkem zahalené očekávání definitivního konce života, se před námi rozkrývá jedinečnost lidské duše, měnící se věkem i prostředím, v němž vyrůstá a tvoří své pevné základy. Mimořádně cenným přínosem tohoto neobyčejně empatického filmu je výběr kameramana a hudebního skladatele, kteří tu oba - každý ve svém žánru - vytvořili skutečná mistrovská díla, sahající v kontextu doby k naprostým špičkám uměleckého ledovce. Toho se zatím zlehka dotýkají i herecké výkony mladinké, tehdy teprve osmnáctileté Jany Brejchové a Jiřího Valy, vynikající a troufám si tvrdit, že možná životní příležitosti tu beze zbytku vyplňují Václav Babka, Věra Tichánková, Václav Lohniský i Anna Melíšková, umělci, jejichž velikost byla později rozmělněna tak trochu macešsky v epizodních standardech. Touha odemkla bránu k novému chápání a uchopení filmového řemesla a v mnohém předurčila směr, kterým se později vydala generace těch, jež tu zatím pilně sbírali své první zkušenosti a získávali první okouzlení v magickém oku kamery. Vlaštovky sedící na drátě a netrpělivě očekávající příchod jara. (25.03.2012)