Touha

Ako séria impresionistických obrázkov je Touha výnimočná, ako poviedkový film mi pripadá dnes už trochu naivná. Jasný natočil film o zrode a zániku života a cykloch a vybral si na to 4 poviedky. Tej prvej sa potešia deti, tej druhej všetci muži, pretože je tu mladá Brejchová a tie dve posledné sú už viac filmovejšie. Najviac toho prináša tá tretia, Anděla. Ale žiaden myšlienkový zázrak sa myslím nekoná. Symbolicky možno pripomenie Dovženkovu Zem, najmä však nepôsobí vtieravo budovateľsky. (29.11.2014)

Nejlepší povídkou je určitě podzimní Anděla, nejslabší "zuby kazící" letní Lidé na zemi a hvězdy na nebi. Škoda zbytečného industriálního závěru v Mamince, kruh uzavírající scéna na kopci by byla mnohem lepší. Jakkoliv je na mě množství citu příliš, nedá se Jasnému upřít, že chvilkama z plátna stříká poetika po litrech. (21.10.2010)

Jasného útěk před schematismem doby k poetice, lyrice a symbolismu... Oslava venkova, venkovského života a s ním spojených tradičních hodnot. Bezpráví 50. let je ovšem ještě zatlačeno někam mimo Jasného film (a skrytě čeká na Všechny dobré rodáky). Touha je skromný snímek o skromnosti a opravdu zajímavém uměleckém konceptu popírajícím schematickou dobovou tvorbu. Vynikající herci a nádherná Jana Brejchová... (24.11.2014)

Lyrická linka se táhne českými filmy snad po celou dobu české kinematografie, od náznaků a delších partií, až po vyloženě lyrické filmy, především z konce padesátých a v šedesátých letech. A nemyslím tím jen filmy typu Romanca pro křídlovku nebo Rozmarné léto, ale i filmy tragické, jako je třeba Obchod na korze. Později od sedmdesátých let dále byl tento žánr vytěsňován socialistckými veslohrami (s odpovídajícím gagy a "hláškami", které si lidé opakovali v hospodách), později různými akčními spletenci, a ted to nejspíš bude fantasy. Ale to jen čistě teoreticky, česká kinematografie posledních 40 let mě příliš nezajímá, neboť ji považuji za pokleslou. Jasného české filmy z šedesátých let ovšem patří k tomu nejlepšímu, Jasný dobře ví, že lyrika není jen schilerovské rozplývání se v přírodě (romantika), ale patří k ní i smutné a zádumčivé barvy, vize budoucnosti a životní reflexe. Čtyři povídky filmu Touha jsou vyrovnané a "patři k sobě", nedá se říct, že by některá byla výrazněji lepší nebo horší. (25.11.2014)

Jasný byl podivný režisér. Trochu takový český Resnais - v počátcích fascinující, svobodný, dotýkající se toho co považuju v umění za nejpodstatnější témata, posléze zjevně ukolébaný sám sebou, uzavírající se do svého světa, překračující mez dobrého řemesla a naprosto ztrácející pojem o tom, že už neříká nic důležitého. Touha je ještě před vrcholem jeho tvorby (za který ve smyslu uměleckém, ne společenském, považuju Kocoura a nikoliv Rodáky), je zde ještě znát náběh a růst, je tu ale znát ještě i přechodovost a zátěž z minulosti - část toho je prostě kino jak vyšité ze 40. let (Krška v druhé povídce, Vávra ve čtvrté) - on Jasný nebyl ani novovlnař, ani neměl tak vyhraněný styl jako třeba Vláčil anebo Kachyňa - fluktuoval mezi žánry a asi nejsilnější je ve fantaskních momentech svých filmů (kterých pohříchu nemohl realizovat tolik, kolik by chtěl - viz Kominíček). Co mi v Touze zní podobně jako Jasného tvůrčí osud je Havelkova hudba - překrásné hlavní téma a pak v momentech "dramatu" bohužel dost facha: ve druhé povídce zas facha večerníčkovo/semaforská, bez šmrncu zhudebnění Nezvala v Heptameronu anebo aspoň pozdějšího swingu v Pane, vy jste vdova... Šostakovičovsko-budovatelské nic. (19.08.2021)