September Nights
Režie:
Vojtěch JasnýKamera:
Jaroslav KučeraHudba:
Svatopluk HavelkaHrají:
Václav Lohniský, Ladislav Pešek, Stanislav Remunda, Zdeněk Řehoř, Jiří Vala, Zdeněk Kutil, Vladimír Menšík, Josef Bláha, Jiří Sovák, Jaroslav Mareš (více)Obsahy(1)
Velitel vojenského výcvikového tábora, čerstvě povýšený major Cibulka (Václav Lohniský) drží své podřízené zkrátka. Kvůli nečekané pohotovosti odmítne dát dovolenou i mladému poručíku Zábranovi (Stanislav Remunda), jehož manželka má každým dnem rodit. V armádním deníku navíc vyjde nepravdivý článek o tom, že Zábrana je ukázkou špatného velitele roty. Ve skutečnosti je to právě on, kdo má nejlepší velitelské schopnosti. Zábrana v obavách o manželčino zdraví v noci poruší rozkaz a vzdálí se do Prahy, aby ženu v porodnici navštívil. Majoru Cibulkovi to vyzradí Zábranův bývalý spolužák z vojenského učiliště, mladý politruk Jirgala (Zdeněk Řehoř). Cibulka se rozhodne ještě přitvrdit a pohnat Zábranu, kterého už dlouho nemá rád, před prokurátora. Avšak cvičení zblízka sleduje plukovník Sova (Ladislav Pešek), a ten vidí pravého viníka jinde... Film Zářijové noci je samostatným režijním debutem Vojtěcha Jasného, který do té doby spolupracoval s Karlem Kachyňou. Drama o šikanování vojáků neschopnými veliteli vzniklo podle stejnojmenné divadelní hry Pavla Kohouta, napsané pro soubor Armádního divadla. Poukazem na odvrácené stránky lidové armády byl snímek ve své době kontroverzní. (Česká televize)
(více)Recenze (41)
Velmi skličující film. Rok 1957 - Herecký výkvět českého národa maří svůj talent účinkováním v tupé politicko-vojenské agitce, jejímž režisérem je jeden z nejnadanějších českých režisérů vůbec, výjimečný tvůrce, jemuž šílená doba nedovolí točit politicky nezabarvené filmy a umělecky (i lidsky) ho znásilňuje. Stejně jako celou dříve zmiňovanou hereckou generaci. (Stejně jako celý národ.) Autorem a spoluscénáristou tohoto agitačního a hrubě schematického kusu je pak pozdější reformovaný komunista, ještě pozdější chartista, emigrant a velká osobnost české literatury, která ovšem v té době tvořila intelektuální předvoj lidu svou schopností obstát na poli budovatelské poezie a literatury. Naprosto tragická kombinace lidských osudů zapříčiněná naprosto tragickou dobou. Přesto se musí objektivně uznat, že Vojtěch Jasný dělal, co mohl, aby jeho film měl alespoň bazální uměleckou hodnotu. Tak třeba hraje originální symfonická hudba. Lokace vypadají také velmi autenticky. Kameraman se rovněž činí. Z toho nic, co dostal coby námět (a stranické zadání), vyždímal celovečerní film. Navíc s ideou - základní krédo filmu přece platí nejen pro lidově-demokratickou armádu: Strana se nemýlí, chyby dělají jen jednotlivci... On to byl ve své době zřejmě celkem odvážný film, z dnešního pohledu je to ale stále žalostně málo... ()
Není od věci poslechnout si k tomuto filmu komentář Pavla Kohouta. Pohyb mezi trochu přirozenější agitkou a snahou o věcné uchopení skutečné tváře tehdejší armády odráží nejen tehdejší stav autorovy mysli, ale i obraz společnosti, která začínala procítat z budovatelské šalby padesátých let. NOCI patří k filmům, jež byly východiskem bouřlivé expanze naší národní kinematografie hraného filmu šedesátých let. Východiskem, které si i dnes uchovává jistou, byť značně podmínečnou působivost a osobitost. ()
Vojensko nevojenský film podle předlohy Pavla Kohouta. Zajímavá proměna poručíka Jirgala (Zdeněk Řehoř), který napřed Zábranu nahlásí, ale pak za něj bojuje. Skoro k nevíře, že dalším Jasného filmem byla poetická Touha. Tento film vnímám jako povinnou úlitbu režimu. I přes kvalitní zpracování musím bohužel film ohodnotit jako průměr. ()
I já jsem viděl verzi s předmluvou Pavla Kohouta v Mánesu. Lecos mi to osvětlilo. Z dnešního pohledu bez širšího kontextu znalostí o té době, toho film nemá mnoho co říci. V pohledu roku 1957 to byl však jeden z prvních závanů krapet demokratičtějšího pohledu na svět a hlavně na člověka. Stalin tou dobou už čtyři roky prděl do hlíny a u nás se pár lidí odhodlalo dovolit si kritizovat poměry v ČSLA divadelní hrou, na jejímž základě vznikl tento film. To bylo skoro stejné jako kritizovat samotnou stranu. Kritizovat se lehce mohlo, dokonce se vyžadovalo avšak nejlépe formou autokritiky. Osobně mám z filmu stejně rozporuplné pocity jako z myšlenky generace mých rodičů, kterou pro většinu lidí té doby byla idea socialismu s lidskou tváří. Bohužel si to tátové a mamky neměli čas vyzkoušet, protože to všechno zamázly pásy ruských tanků a spřátelených armád v roce 1968.. Tenhle film je takovou první vlaštovkou mezi někdy skutečně pekelnými filmovými ideologickými brutkami z té doby. Jakési svěžesti hodně napomáhá i nástup mladé generace herců (dnes legend naší kinematografie) - Menšík, Sovák, Brodský, Řehoř, Bláha ad... Velmi mne překvapil pohled na Peška, který si to ve filmu štráduje po cvičišti v plukovnické uniformě a je rázným avšak spravedlivým otcem pluku... * * * ()
Tahle satira má jedno slabé místo, když si vojáci na cvičení vedle stanu zahrají na cimbál, ztrácí příběh na věrohodnosti. ()
Soudruh sem, soudruh tam. Tady nic nezmohl ani Vojtěch Jasný, ani zástupy budoucích hereckých hvězd. ()
70% Zelená variace na Školu otců (uvedená dříve než Helgeho opus), navíc daleko pozitivněji zakončená... ()
Závan politického uvolnění po dlouhých a neprostupných letech stalinské diktatury vyprovokoval řadu příslušníků nastupující mladé a střední generace k prvním, zatím spíše nesmělým kritickým krůčkům vůči stávajícímu režimu. Je zřejmé, že k této deziluzi postupně dospěl jeden z jeho čelných představitelů, oficiální trubadúr Pavel Kohout, jehož stejnojmenná divadelní hra, vetknutá s příslovečnou přesností mezi novodobé otroky řádu a discplíny, přináší otevřenou, byť z dnešního pohledu již velmi rezervovanou analýzu postupného rozkladu společnosti. Film Vojtěcha Jasného je nezbytné posuzovat očima minulosti, v kontextu doby, která zatím s opatrnými nadějemi vzhlížela do budoucna. ()
Průměrný film z hnusného prostředí. Z padesátých let jeden z těch lepších, o což se zasluhuje hlavně vynikající Lohniský a slušná kamera. ()
V kritike vojenského systému vo vtedajšej ľudovo-demokratickej armáde sa miesi dráma s humorom. Ak by film vznikol o 10 rokov neskôr jeho pichľavosť a irónia by boli oveľa zásadnejšie. Aj tak to je pre mňa príjemné prekvapenie. ()
[LFŠ 2008] Pozítří jedeme domů a my tu musíme dělat takový blbosti – Pro zvýšení bojeschopnosti musíme využít každé minuty. Ve své době velmi kontroverzní film, který pod vrstvou prvotřídního humoru skrývá kritiku naší dokonalé socialistické armády. Jde ale spíš o kritiku jednotlivců, kteří z různých důvodů nedělají správná rozhodnutí. ()
Směs vnímavě (byť krotce) snímané absurdity vojenské komunikace, známé ostatně již ze Švejka, vtipu i kouzla nechtěného (především postavou všudypřítomného plukovníka, spasitele všech utlačovaných vojenských duší), nejednou dost obtížně rozlišitelných mě odzbrojila víc než sám příběh, jemuž nelze upřít napínavou výstavbu i rafinované zasazení v čase s citlivou, či spíše opatrnou, revizí padesátých let. Armádní divadlo, na něž asi nemohla přijít smysluplnější odpověď než Bryndovy a Havlovy Mlýny. ()
I když film vypráví o armádě ve výcvikovém táboře a je označen jako drama, dá se očekávat, že s takovým hereckým obsazením se člověk i zasměje. Režisér Jasný citlivou rukou natočil film, ve kterém nakonec zvítězil rozum nad neschopností jednat s lidmi. ()
No, dnes spíše překvapí, že ten film mohl být brán jako kontroverzní, když jednomu připadá jako jasná propaganda. Klidně by mohl být natočen v letech osmdesátých, byť by ty herecké výkony nebyly takové jako zde. Tedy, zvláště páně Peškův pohádkový dědeček v plukovnické uniformě je pitomost kardinální. Ale v jednom je ten film opravdu působivý, dokázal přivolat hejno nepříjemných vzpomínek. Je mi jen líto Václava Lohniského, který konečně dostal hlavní roli, ale v takovém šlaku. Přitom rolí Michala v povídce Anděla ve filmu Touha dokázal, že na dramatické role potenciál má. ()
Asi jsem byla hodně naivní,když jsem si myslela, že v naší armádě nebyla tak znatelná propast mezi důstojníky a obyčejnými vojáky. Právě mezi těmi to dvěma mlýnskými kameny se ocitl důstojník Stanislav Remunda. ()
Jak to fungovalo v socialistické armádě aneb Pravda, nic než pravda. 1) Fantasijní pohádky socialistického realismu jsem před Listopadem nesledoval. Nebylo proč. Připadaly mi nudné, schematické, prostě hotovej Anderzén. Nové a novější zážitky se naskládaly na minulost a ta se stala jen jakousi matnou vzpomínkou s nejasnými konturami. A tak se stalo, že film, který bych tehdy vydržel sledovat jedině při politickém školení v polospacím režimu, mi najednou připadá docela zábavný. Tvůrci to určitě nezamýšleli, ale to víte, čas běží a věcem dává novou přidanou hodnotu. 2) A tak mi byrokraticky zkostnatělý poctivý major Cibulka (příjemný Václav Lohniský) i se svými apologety jakožto jediná brzda úspěšného budování a obrany socialistické vlasti nepřipadá k pláči, ani nechutný, alébrž lehce k smíchu a třeba postava ztělesněná Jiřím Sovákem už byla vysloveně komická. 3) Film totiž nedělali žádní amatéři. 32letý Vojtěch Jasný svou samostatnou prvotinu pojal, pravda, jinak, než Všechny dobré rodáky o 11 let později, ale že jsme v dobrých rukou, je patrné od samého začátku. Jak by taky ne, když scénář podle vlastní hry psal mj. i Pavel Kohout a herecké obsazení je seznam naší herecké elity budoucích třiceti let. 4) Navíc film byl relativně odvážný už v době svého vzniku, snad proto, že pojmenovával některé negativní tendence naší společnosti, aniž by ovšem směl poukázat na skutečné příčiny. ()
.......typické budovatelské dielko:enormná obetavosť,nadšenie a dobrota hlavných hrdinov.... ()
Já dávám čtyři hvězdičky. Je to proto, že film nádherně popisuje, jaký byl komunismus hnus. Lidi se zabývali takovýma hovadinama, kvůli samý politice nemohli ani normálně pracovat. Každou chvíli člověka mohl zlikvidovat nějaký pisálek, co se na něj vyspal a napsal pár blábolů do Vojenských rozhledů. Z toho strachu všichni zblbli, jelikož vlastně nevěděli co jinýho dělat. Doba se vymkla z kloubů. I když je film strašně naivní, svět se jako vždy dělí jen na špatné a dobré, dobro nakonec zvítězí a kluci si v zákopech láskyplně pohlédnou do očí, jako ilustrace doby je to to pravé ořechové. A ta nadsázka tam je, já ji cítil...70% ()
K zblití.... ()
Komunistický idealistický optimismus je prostředkem pro vyjádření naděje skalních příznivců komunistické strany. Po přiznání zločinů, po přiznání chyb a s vírou v lepší a lidskou budoucnost v rámci komunistického zřízení. Takové je Kohoutovo a Jasného filmové drama z vojenského prostředí. Pochopitelně, jakákoliv kritická poznámka vyvolává bouři nevole dotčených adresátů. Ovšem vyjadřovacím prostředkem filmového díla není kritika, ale odhodlanost postavit se čelem všem chybám, napravit je a zaostřit pohled také na obyčejného člověka a jeho potřeby. Je to nadšeně přijatá výzva a víra v dobré a spravedlivé základy vybudované komunistické společnosti. Varuje se před prázdnou a agresivní propagandou. Varuje se před neschopnými jedinci na čelních místech hierarchické struktury společnosti. Varuje se před záští, povýšeností, korupčnictvím a žárlivostí. Dožaduje se lidského přístupu k jedinci. Dožaduje se zdravého rozumu a citlivého vedení lidí a společnosti. Ve své podstatě nejde o problémy v československé armádě v socialistických časech, ale o nespravedlnostech systémů v řízení společností i celých států, když se zapomíná na lidskou stránku a slepě se vyžaduje absolutní poslušnost, bez možnosti doplňujících otázek. Je to sympatické a snad i odvážné. Ale stále jde o komunistický idealistický optimismus! Stále ten optimismus obsahuje jistá dogmata třídních předsudků. Hlavní postavou příběhu je velitel roty, poručík Zábrana (zajímavý Stanislav Remunda). On je zde názorným příkladem schopného člověka, který je nespravedlivě srážen ve svém úsilí od žárlivých, ambiciózních a neschopných kolegů a nadřízených. Ovšem podřízení a většina jeho kolegů svého schopného a lidského velícího milují a podporují. I když pod psychickým tlakem nespravedlnosti a strachu chybuje a přijme svůj zasloužený trest. Smutným hrdinou příběhu je Zábranův přímý nadřízený a nově povýšený major Cibulka (dobrý Václav Lohniský), který tvrdohlavě lpí na disciplíně a poslušnosti, bez připuštění nutnosti lidských potřeb. A dobře fungující kolektiv potřebuje citlivé vedení! Třetím důležitým zobrazeným typem člověka je plukovník Sova (sympatický Ladislav Pešek). Ten sice stojí za chybným krokem se jmenováním Cibulky, ale po zjištění skutečného stavu vše zachraňuje a provádí nápravu napáchaných škod a nespravedlností. Poslední důležitým typem člověka je Zábranův spolužák ze studií a poručík a politický osvětář Jirgala (zajímavý Zdeněk Řehoř), který slepou a neosobní víru musí konfrontovat se skutečností nesprávně nastaveného systému. Prohlédnout a poučit se musí! Z dalších rolí: zamilovaný poručík Fára (příjemný Jiří Vala), pokrytecký a úslužný poručík Škovránek (zajímavý Zdeněk Kutil), bodrý a veselý rotný Marčák (dobrý Vladimír Menšík), obezřetný podplukovník Čmelák (Josef Bláha), povýšený a líný zásobovací major Fialka (dobrý Jiří Sovák), opatrný četař Římsa (Jaroslav Mareš), upřímný vojín Husa (zajímavý Vlastimil Brodský), prostý vojín Karabinoš (Anton Gymerský), snaživý pucflek se špatným původem Tišťan (zajímavý Vladimír Brabec), zmatená Cibulkova manželka (Libuše Havelková), dychtivě nedočkavá Zábranova těhotná manželka (Marie Tomášová), či místní obletovaná prodejkyně hřebenů Veveřička (Luka Rubanovičová). Herecké výkony jsou výborné. Snaha je upřímná. Ale do pravé kritiky i do strhujícího díla stále něco potřebného schází. () (méně) (více)