Anticharta, mechanismus loajality

Chvilka poesie z českých dějin. K antichartě a podobným akcím mám jen dvě poznámky. 1) Bouře ve sklenici vody. Vášnivě se řeší, kdo co podepsal a nepodepsal, jestli si byli vědomi, co dělají, proč to dělali a podobně. Nikdo se ale nezabývá těmi, kteří signatáře k podpisu nutili. Nikdo neprobírá ty, kteří nutili umělce k účasti na schůzi, nikdo neprobírá ty, kteří nutili představitele uměleckých svazů, aby organizovali takové akce. Nikdo se nezabývá těmi, kteří udržovali v Československu nelegitimní režim. Je to pohodlné, plivat po Werichovi, Sovákovi a dalších. Jsou pěkně na očích._____ 2) Nechci bagatelizovat význam podobných akcí, ale mám pocit, že jsme všichni věděli, že takový podpis nemá žádný význam. Viděl jsem Kopeckého v televizi, jak odsuzuje emigranty, a neměl jsem ho kvůli tomu méně rád. Všichni jsme tak nějak předpokládali, že k tomu byl donucen a že jenom hraje roli. Antichartu ve své době jsem ani nezaregistroval (bylo mi 21 let), natož abych jí přisuzoval nějaký význam. Věděli jsme, že v televizi i v novinách lžou a brali jsme to jako samozřejmou součást režimu. Podíl na těchto lžích pro nás nebyl zradou, jen jiným způsobem obživy, možná ne zcela košer. Jinak řečeno - vystoupení kohokoli v televizi nijak neovlivnilo mé názory na povahu režimu ani na charakter vystupujícího. Bylo to, jak říká Orwell o činnosti prolétů, bezvýznamné. (07.02.2017)

Poslouchal jsem dnes rozhovor pana Strakatého (Reflex - Prostor X; neplést s XTV;)) s Petrem Jandou, a k tématu anticharty (ano, i Janda podepsal) tam zaznělo, že anticharta je víc než co jiného symbol. To asi nejlépe vystihuje smysl tohoto dokumentu. Ten je totiž víc než výpovědí o historii socialistického státního zřízení na našem území a jeho prostředků upevňování vlastní moci slepencem výpovědí jednotlivých aktérů dění kolem anticharty, bez nějakého zasazení do kontextu, nějakého sociologického náhledu atd. A i tak má svou nemalou cenu, protože je to sonda do spektra způsobů, jakými se lidé (a bylo by zajímavé vidět, zda statut "známé osobnosti" má na toto vliv, nebo je to totéž i u "prostého lidu") po mnoha letech vyrovnávají s tím, co je jim předestíráno jako jejich morální selhání a úsluha zlovolnému establishmentu. Ty přístupy jsou vskutku různorodé;) A jak dokazují nedávno objevené fotografie pana Čecha, dají se k tématu stále zjistit mnohé netušené věci:) Přitom samotná debata o skutečném významu anticharty je podle mého názoru zajímavější než nějaké odsudky z pozice dnešní, naprosto neporovnatelné, a především odtržené od tehdejší normalizační reality. Mechanismus loajality si podle mě zaslouží červenou barvu (jakou taky jinou, že...), takže 70 %. Až to někdo vezme pořádně zeširoka a místo osobních kontroverzí se společenskovědním přesahem, bude to za víc. (31.01.2019)

Předně - neodsuzuju nikoho, kdo to podepsal. Já tam nebyl, takže nevím jak bych se zachoval. A hlavní parchant je ten, kdo takhle lidi ponižuje a znásilňuje. Za druhé je ale pravda, že umělci žádná elita národa nejsou ( tedy samozřejmě bráno jako oblast činnosti ), to že si na to hrají a rádi o tom plkají má za následek, že jim to dá potom kdejaký halama sežrat. (28.02.2017)

"Boh súď, čo Vás po tom mal som chuť!". Snáď tento citát z pera ruského literárneho klasika by sa hodil na celú maškarádu okolo anticharty a jej hromadného podpisovania. Pretože súdiť je naozaj ťažko. Išlo o hromadnú akciu, ľudia chceli pôsobiť v oblasti umeleckej tvorby (mali chuť a vôľu pokračovať v ich kariére). Tí čo sa vzopreli, sú statoční, ale ide o malé percento. Faktom je, že všetci v Národnom divadle sa tvárili ako na pohrebe. Faktom tiež je, že všetci veľmi dobre dopredu vedeli o čo ide, pretože ako aj z dokumentu vyplýva, veľmi dobre to vedel opitý Pavel Landovský (teda človek z úplne inej sorty - priamy podpisovateľ Charty 77), ktorý vykrikoval po jednotlivých prichádzajúcich do divadla o ich zrade. To sú len poznámky na okraj z dokumentu, ktorý inak veľa nového nepriniesol. Len kopu rečí, pomenej faktov a jedno úprimné ospravedlnenie Evy Pilarovej. (24.01.2017)

Dost výživnej dokument a řekl bych i potřebnej. Primárně nikoli kvůli podepisující umělecké elitě či "elitě", ale především kvůli ukázce zrůdnosti soudružského zřízení ( paralela s rokem 1942 je signifikantní ). Pak v určité esenci onoho dilematu čistého svědomí a vnitřní svobody vs. kariéra, peníze, rodiny, ale ušpinit se... Třeba ta situace výplat v divadle oproti podpisu je krystalickou ukázkou, o co šlo. No a v druhém sledu vidíme, že umělci nejsou začasté hrdinové ( však také často živi z eráru, přízně panstva ). Na posouzení charakterů jsou tu ovšem povolanější, abych tak řekl vyšší, místa. Přesto mi bylo docela smutno z těch, co i ted hovoří o prezenčkách apod. Verva s kterou to vysvětlovali ukazuje, že to žádná bagatelní situace nebyla a není. O to větší respekt k Evě Pilarové, která si na nic nehraje! P.S. Trefná poznámka o náladě v ND. Slavnostně se vskutku tvářil málokdo... (19.01.2017)