Die Insel der Silberreiher
Island of the Silver Herons
Režie:
Jaromil JirešScénář:
František PavlíčekKamera:
Jan ČuříkHudba:
Luboš FišerHrají:
Erwin Geschonneck, Günter Naumann, Vladimír Dlouhý, Michal Vavruša, Petr Voříšek, Tomáš Vacek, Heidemarie Wenzel, Iva Bittová, Wolfgang Greese, Erich Mirek (více)Obsahy(1)
Příběh se odehrává v severoněmeckém městečku koncem roku 1918. Na konci první světové války zapomínají tři němečtí chlapci na militaristickou výchovu a zjišťují, že existují jiné životní hodnoty. Zbavují se sociálních i národnostních předsudků, takže jsou posléze ochotni pomoci dvěma vojenským zběhům... Režisér Jaromil Jireš sice vnáší do vyprávění zevnějšek, avšak ve spojení s konvenčním politickým pojetím příliš nefunguje. (Lexikon českého filmu)
(více)Recenze (9)
O ežiséru J. Jirešovi se říká, že jeho filmy jsou nepřesvědčivé skrz vykonstruovanost. V tomhle filmu ale jako by vybočil ze své tvorby a natočil poetický, dojemný film o mezilidských vztazích, na konci roku 1918. Film jsem si pustil už několikrát, a dosud se mi nezprotivil. A podobně i hudba - stále se mi líbí, stále jsem se jí nepřebažil. A výtvarná stránka filmu je rovněž "nejirešovská". Vše klape tak, jak od filmového vyprávění očekávám. ()
Jednou kouzelně poetický (v jedné scéně přímo kopírující Menzelovo Rozmarné léto), jindy až německy chladný snímek, u něhož stále trochu váhám s hodnocením. Taková malá historka z konce první světové války zahalena temnem, i s překvapivým vyústěním na konci. Není toho moc, co bych na Ostrovu stříbrných volavek vnímal jako vyloženě slabé, svou zvláštní atmosférou i dějem mě dostatečně upoutal, ale zároveň mě často u sledování provázel pocit, jakobych většinu z toho viděl už několikrát jinde a často i lépe, osobitěji a se zážitkem, který po skončení toho ve mě zanechal víc. Z domácí tvorby třeba u Karla Kachyni. Možná k mému (mírně) vlažnějšímu dojmu přispívá i to, že filmy s pohledem na válku očima dětí začínám být poslední roky trochu přesycen. Přesto snímku nemohu upřít řemeslné kvality a důstojnou snahu o jistý styl ze strany Jaromila Jireše, jehož práci tu je cítit a u něhož pořád nechápu, jak mohl hned následující rok nechat létat nad Velkým Malíkovem jakési Talíře. [70%] ()
Severní Německo je obzvlášť hnusná země. Alespoň v téhle poetické Jirešově podivnosti. Na jednu stranu estetické záběry, na druhou podivný svíravý pocit, který vás donutí stát se dezertérem. Kdo byl ale hlavní postavou? Sepp? Nebo Tony Vladimíra Dlouhého? Nebo malý Heinrich? Luděk Kopřiva dabuje jednu z hlavních postav, taky neobvyklé. Smutné, stísněné, plné beznaděje a lidí co ztratili svou víru (nemyslím náboženství). Ale takové mohlo být Německo pár měsíců před koncem WWI. ()
Československá KINO DISTRIBUCE LEDEN-ÚNOR 1977 (Časopis KINO) ()
Řídký... ()
Nevím zda je to tím prostředím severního Německa, nebo tím, že se film odehrává na konci 1. světové války, ale přišlo mi to povětšinou takové chladné a odtažité. Na film, v němž mají poměrně velký prostor tři kluci, je to trošku zvláštní. Výjimku zde tvoří scény z cirkusu, které v sobě mají poetiku ala Menzelovo Rozmarné léto. Trošku to celé dokáže prozářit malebná hudba Luboše Fišera, ale i ta v závěru vzhledem k vývoji děje vcelku logicky ztemní. A tak ve výsledku zůstávají poetické záběry na ostrov stříbrných volavek. ()
Tak trochu komorně laděný příběh i díky kratší stopáži, která je však z pohledu syžetu dostačující. Ačkoliv by se mohlo zdát, že téma si bezděčně vynutí větší akčnost, Jireš vsadil spíše na vykreslení vnitřních pocitů postav, nikoliv však explicitními proklamacemi v dialozích. Většina niterných svárů hlavních hrdinů je na divákově fantazii, kterou nechává jitřit veskrze průzračně malebnou hudbou Luboše Fišera... Gró napětí a tragiky tkví právě v oněch ingardenovských "místech nedourčenosti", která dávají celému snímku nenucenou patinu všednodenního příběhu, jakých se na sklonku 1. světové války mohly odehrát přinejmenším desítky. Večerní představení cirkusáků mi maně připomnělo náladou Menzelovo Rozmarné léto... Iva Bittová – okouzlující... Nadprůměrný snímek. ()
V podstatě se jedná o dětský film, jen nezvykle s politickou atmosférou. Období konce 1.světové války a dva dezertéři očima tří chlapců byl asi nejvhodnější námět na jednoduchý a volnější příběh i se zachováním všech konvencí té doby. Nezapomnělo se ani na sociální rozdíly a tak jeden z chlapců je z rodiny vyšší vrstvy a aby toho nebylo málo, jeho otčím je velitelem pořádkových sil. A to by nebylo, aby se do děje ještě nezamíchala nějaká ta romance. Přijede maringotka s cirkusákama mající hezkou provazochodkyni, která se vzhlédne v jednom mladém dezertérovi. Do toho všeho policie koná, takže o dramatické okamžiky není nouze. Inu, na dětský film podivný spletenec, ale s poetickým ladění to nevyznělo zase až tak špatně. Těžko však soudit, jak to pochopili dětští diváci. Pro ně mi to přeci jen přijde velice těžkopádné a tak není divu, že tento snímek spadl do zapomnění. ()
Je škoda nedat takovému filmu ani ň, ale mne to fakt nezaujalo skoro ničím. Ani tou občas protivnou hudbou, ani postavami, ani dobou kdy se to celé odehrává. Druhou polovinu jsem už vůbec nesledoval nijak pečlivě, ale dokoukal jsem to a nepřejížděl. Když k této desítce připočtu desítku Petrovi Voříškovi, tak to s odřenýma ušima tu dvacku dá. ()