Proč? 13x proto

Zkuste si představit Beverly Hills 90210 jako bezchybně obsazený a bravurně vygradovaný film noir. 13 Reasons Why má nejblíže k tvorbě Gregga Arakiho (nejen díky skvělému soundtracku, komentujícímu to, co hrdinové prožívají), který režíroval dvě epizody. Mezi postavami je zastoupena většina typů známých ze středoškolských filmů přinejmenším od Pomády (z níž jako by se svým účesem a ohozem přímo přifrčel Tony), ale seriál je vykresluje s nezvyklou upřímností a vnímavostí, nakládá s nimi poměrně nepředvídatelným způsobem a jejich rozhodnutí nahlíží v širších souvislostech (sociálních nebo ekonomických), takže u většiny lépe chápeme, proč se chovají tak, jak se chovají. ___Postupné rozplétání pevně propletené sítě sociálních vazeb probíhá paralelně s odhalováním toho, kdo všechno přispěl k sebevraždě Hannah, přičemž vychází najevo, že docela bez viny nebyl vlastně nikdo (včetně outsiderského protagonisty nebo dospělých), byť provinění spočívalo třeba jenom v nedostatku empatie. Rozhodnutí vystavět whodunit vyprávění na melodramatickém, lehce emo podloží funguje i díky tomu, že se Clay nechává pohltit vyprávěním a během „vyšetřování“ prožívá něco podobného jako Hannah. V podstatě se stává jejím avatarem, který dělá to, co ona již učinit nemůže. Propojenost minulosti a přítomnosti na stylistické rovině reflektují bezešvé přechody mezi „tehdy a „teď“ – např. pouze pomocí změny barevného tónování (chladné barvy pro přítomnost, teplé pro minulost) – nebo grafická návaznost dvou přiléhajících záběrů, které od sebe ve skutečnosti dělí několik týdnů/měsíců (dobrým prostředkem k orientaci je taky přítomný/nepřítomný šrám na Clayově čele). Napínavosti vyprávění napomáhá také různá míra informovanosti jednotlivých postav – zatímco jiní si již přehráli všechny pásky a občas odkazují k něčemu, co bude vysvětleno až o několik epizod později, Clay zůstává pozadu (a my s ním). ___Někomu může seriál, zaměřující se primárně na témata jako znásilnění, sexismus, deprese, alkoholismus nebo šikana, připadat až přehnaně temný, ne-li exploatační, ale ve světle toho, že se tvůrci snaží o realismus hlavně v charakterizaci postav, ne ve vykreslení fikčního světa (který je záměrně trochu modelový) a příběh z větší části vypráví a jeho směr určuje hlavní oběť většiny fyzického a psychického násilí, jež se octla za hranou svých možností, dává zvolený tón i naturalismus v zobrazení uvedeného násilí smysl (bez ohledu na to, zda Hannah budete, slovy jedné z postav, považovat za „drama queen“, či nikoliv). ___Uvítal ještě jednu úvodní epizodu, ve které bychom Hannah viděli očima jejích spolužáků, aby následně lépe vyniklo, jak zkresleně ji kvůli neznalosti okolností vnímali. Rozvedeny také mohly být náznaky, že Hannah byla nespolehlivou vypravěčkou a její verze příběhů je skutečně pouze „jednou stranou pásky“. Samozřejmě by se toho našlo víc (občas trochu cheesy dialogy, Hannah jako ztělesnění klukovských fantazií o neobyčejné, sarkastické a sexy dívce), pořád ale jde o stylisticky vyzrálý, vypravěčsky pozoruhodný a v uchopení tématu teenagerské úzkosti dospělý seriál, z jehož zdrcujícího finále (čímž nemyslím posledních pár minut, ale tři závěrečné díly) se ještě chvíli budu vzpamatovávat. (03.04.2017) (méně) (více)