Prodloužený čas

Velmi dobrý a nedoceněný film o lásce staršího profesora (Miloš Kopecký) a jeho mladé posluchačky (Táňa Fischerová). Zajímavá studie, jak může láska v pokročilém věku "rozhodit" a nadchnout i tak zkušeného člověka. Skvělý také Petr Čepek v roli doktora. (22.03.2003)

Náhled na tento film mi silně ovlivnila četba dávné recenze Jiřího Cieslara z 80. let, která vyšla i v jeho sborníku Concettino ohlédnutí. Dotyčný text citlivě a precizně rozebírá, že Prodloužený čas je jedním z nejfalešnějších, rádoby ušlechtilých normalizačních filmů, který vlastně lidem v té době vytvářel iluzi toho, že za daných podmínek je možné žít noblesně a nad věcí. Cieslar zvlášť vzpomíná, že kdyby jeho jako studenta učil takový profesor, byl by studenty nikoli milován, ale považován za naprosto nepřijatelného pozéra. Dnešní obliba tohoto filmu je smutným dokladem ztráty paměti a úpadku měřítek.:) (08.04.2013)

Film, na který se vždycky rád podívám znovu. Je zajímavé, že vlastně srší optimismem, i když vypráví o hodně smutných věcech. Skvělou atmosféru perfektně podkreslují renesanční obrazy a klasická hudba :-) (24.05.2003)

Testament Miloše Kopeckého. Sympatie k tomuto herci mě svádí nadhodnocovat, přesto to neudělám a zkusím se podívat na věc kriticky, jak si zaslouží. Mám rád, když Miloš Kopecký hraje určitou roli a za ní jaksi nevtíravě prosvítá jeho vyhraněná osobnost. Tohle není ten případ. Prodloužený čas byl od začátku chystán jako jeho benefice, Marta Kadlečíková scénář přepisovala dle jeho (zprvu) připomínek a (později) diktátu a to vedlo mimo jiné k tomu, že film působí jako zálibné prohlížení se v zrcadle a zkoušení různých efektních oděvů, které mají ohromit společnost. Adorační přístup scénáře dává váženosti, oblibě a duchaplnosti profesora Svozila bohužel vyniknout hlavně tím, že ze všech ostatních postav dělá jen mátožné přitakávače, kteří mu visí na rtech a blaženě se chvějí v oparu jeho aury. Svozil pak mezi nimi působí jako afektovaná operetní primadona, které dělá dobře nechat si v pravidelných intervalech šimrat ego každým náhodným kolemjdoucím. V první třetině filmu, kde se s ním a jeho prostředím seznamujeme, se to děje téměř bez přestávky a jeho osobnostní kvality to věru nestaví do tak příznivého světla, jaké film usiluje navodit. Přesvědčivost snižují i dialogy. Vtipné, ale složitě šroubované formulace jsou místy literárnější než bonmoty Oscara Wildea. Přestože Kopecký tyto (často evidentně své) myšlenky podává s obvyklým espritem, působí dojmem předem připravených "čísel", nikoli jako spontánní reakce na momentální děj. Myšlenka je přece rychlá a konkrétní a to je přesně to, co zdejším dialogům chybí. Zvratem, který tomu jen částečně učiní přítrž, je diagnóza Svozilovy nemoci. Ano, tu a tam už někdo nesměle naznačí, že profesor je mimořádně labilní (a proto je třeba mu tajit, že má rakovinu), že je to ješita a libuje si v určitém bolestínství, ale tato reflexe nikdy nezajde tak daleko, aby zpochybnila Kopeckého mramorizaci. Přitom se zdá, že původním tématem filmu byla právě konfrontace hýčkaného narcise s vlastní smrtelností a bolavý proces přijetí této nové reality. Prodloužený čas je nejlepší ve scénách, kde Kopecký nemá "diváky". V místech, kdy se Svozil sám vyrovnává se svou situací; kdy jedná, aniž by o tom předtím dlouze recitoval; kdy slevuje ze svého furiantství a vyřizuje resty svého života. Bylo zaděláno na víc než jen lehce nadprůměrné melodrama. 60% (27.05.2010)

Ufufuf... Story trošku vycucaná z prstu a až příliš televizně inscenovaná, na jako ze života až příliš si hrající a vykonstruovaná... Nu, faktem však zůstává, že v rámci české tvorby té doby takový jednooký mezi slepými, ve vztahu k dnešním výpotkům téměř nesrovnatelné... Průměrný scénář, průměrný film. Kde ty časy Žertu k čertu jsou, že... (29.01.2006)

No já hlavně čekal na to, jak bude Sklenčka s těma svejma rozklepanejma rukama Kopeckýho operovat :-) Jinak teda nevim, jak se v roce 1984 léčila rakovina, ale z filmu jsem měl pocit, že všichni prostě jen čekali, co bude dál. Ale musim aspoň pochválit herce (zejména Miloš Kopecký a Petr Čepek). (15.08.2009)

„Tak já nevím, jsi spíš estét, nebo ješita?“ - „Voboje!“ Ješitný estét Svozil (skvělý Kopecký) je pán v letech, který si dobře uvědomuje své stáří, tím spíš, že je obklopen mládím v rozpuku. Se svým stavem je smířený, dokud se nedozví pravdu o svém zdravotním stavu. Pak se najednou z jinak energického, činorodého a sarkastického kmeta stane pohublý, zpomalený, ustrašený stařec bez jiskry. Najednou má „starej tatrman s bolavým žaludkem“ obavy z toho, že ztratí své „poupátko“, nedopíše knihu a vůbec neustojí hrozící konec. Naštěstí horší chvíle střídají i ty lepší, kdy optimistická skepse spolu s cynickým humorem (typu narážek na vdovských důchod) jsou vlastně příjemné, skoro až hřejivé. V těchto momentech mě film, který disponuje i noblesou, životními pravdami a odlehčením vážného tématu, bavil nejvíc. Proto jsem i podobu konce kvitoval. Za mě solidní 4* pro Jaromila Jireše. „Pane profesore…ono to asi bude pravda, ale to může mít nedozírné následky!“ - „Paní Štálová, mně teď leží na srdci spíš následky dozírné než nedozírné.“ (31.05.2020)

Jirešova filmografie prostoupená nezaměnitelnou křehkou imaginací je mi útěchou i tehdy, pokud mám pocit, že ztrácím víru i v takové, jako byl příkladně Kachyňa. Prodloužený čas je filmem, se kterým mi bylo vždy dobře a s postupem času jen zraje a zraje. Konečně autor, který dokáže natočit poetický a doslova krásný film i o Marušce Kudeříkové, je přirozeně výtečný v cele lidském příběhu, který na půdorysu přednášek z dějin výtvarného umění vypráví o lidských zkouškách jež přinášejí takové přirozené momenty, jakými jsou smrtelnost či zamilovanost. (22.08.2016)

Výtvarné diela manierizmu, na ktorých často muži dvomi prstami skúmajú prsnú bradavku ženy. Komentár profesora dejín umenia k nim obsahuje najmä postrehy o láske (vášnivej mileneckej, či vyhasínajúcej manželskej), o smrti. Sám trávi voľný čas podobnými úvahami v prítomnosti mladšej milenky, v byte plnom kníh pri písaní knihy alebo v ordinácii. Vyrovnávanie sa s pribúdajúcimi rokmi v područí choroby, láska nerovnako starých milencov – a čo z nej zostáva po vzniku manželstva, jemná kritika skostnatenosti akademických štruktúr za komunistov. Smutná komédia so skvelým Milošom Kopeckým v hlavnej úlohe vo výslednici patrí k miernemu nadpriemeru. (07.11.2004)

Co může vzniknout, když můj oblíbený režisér natočí film podle mého oblíbeného scénáristy s příjemnou hudbnou mého oblíbeného hudebníka ...? Tohle všechno jsem samozřejmě nevěděla, když jsem film viděla poprvé ... Zaujal mne příběh. Zasáhl mne. Hodně se mi líbil Kopecký i Táňa Fišerová - civilní herectví, které vykresilo uvěřitelný příběh. Příběh vedoucí k zamyšlení nad mezilidskými vztahy, statečností a odvahu k životu. (18.02.2014)

Krásná milá komedie na vážné téma z dílny pana Jireše se vším, co od ní čekáte. Skvělí herci, dialogy, příjemná trefná hudba. Nakonec vše v dobrém končí.. :-) (16.07.2012)

,,Milá paní, mne zajímají následky spíše už jen dozírné, než nedozírné!'' --- Jak o tomhle může někdo napsat, že jde jen o další normalizační konzervačku? Jednak to s tou normalizací v roce 1984 už nebylo až tak horké jako těsně po roce 1968 a hlavně v sedmdesátkách, byť zde samozřejmě dál vládl Husákův režim. A o žádnou konverzačku se rozhodně nejedná. Je to parádní psychologické drama, které má několik rovin. Jedna z nich láska mladší ženy ke staršímu muži, což sebou nesou celou řadu problémů. Nepochopení okolí, jiné potřeby každého z nich a hlavně toho staršího. Když se pak ke stáří přidají nemoci, přidává se třetí problém, kdy ten starší si náhle uvědomuje blízkost konce. V případě hrdiny filmu je to o to drsnější, že netrpí žádnými vleklými chorobami. Je na vrcholu sil mentálních i tvůrčích a náhle si uvědomuje, že už byl označkován. Že teď někde tady začal odpočet jeho konce. Ví, že ten odpočet běží už od prvního nádechu jeho života, ale teď si ho poprvé naprosto jasně uvědomil.  Panika se mísí se vztekem což vyúsťuje v lehce nevraživé chování vůči partnerce. Když je pak nemoc vzata na vědomí jako holý fakt, nastává období zklidnění. Navíc vědomí, že tu hrdina už možná dlouho nebude mu dodá odvahu řici některé věci nahlas, protože už nemusí brát ohledy na případné následky. A samozřejmě začíná boj s nemocí samotnou a závod s časem snažit se stihnout zde ještě něco po sobě zanechat, v jeho případě knihu o umění.  Skoro mám dojem ale možná se pletu, že tohle bylo panu Kopeckému ušito přímo na míru. Do role se perfektně hodil. Zvláštní byla i role Táni Fischerové. Tam jsem občas její pohnutky i nechápal. Musím uznat, že ač v tomto filmu již nebyla nejmladší, byl to kus krásný ženský. Člověk si ji vybabuje z PS již jako postarší dámu s dlouhými šedivými vlasy... Tak je to docela kontast. A jak asi vypadal v sedmdesátkách!.-). Musím kouknout na něco staršího. Ano, i já patřím mezi velké příznivce Petra Čepka, jsem tedy rád, že onkologa si zde zahrál on. Jen mi zde připadal nějaký jiný. Jakoby nemocný, ty brýle mu šíleně zvětšovaly ty jeho smutné oči... Do toho to retro půlky osmdesátek se šmejdícíma prodavačkama v sámoškách stopujících vás zda nekradete, ty plné regály stejného zboří, místa kousek od mého tehdejšího bydliště.., a v neposlední řadě i ta představa, která jistě u filmu každého napadne...a co já. Jak se třeba podobnou informaci dozvím já. Jak budu reagovat? Co pak? Jak říkám, velmi solidní psychologické drama, které rozhodně stojí za vidění! Dávám za 4 knihy do poličky. * * * * (05.06.2022)

Skvělí Kopecký a Čepek, Táňa Fischerová slušně sekunduje. Nebýt této trojice, byla by to průměrná inscenace, takhle mne to nutí hvězdičku přidat. (21.04.2013)

Krásny nostalgicko-melancholický príbeh dotvorený nádhernou muzikou. Kto už sa len mohol lepšie zamyslieť nad životom a láskou ako známy milovník žien Miloš Kopecký? Tá pohoda, pokoj a hlavne rozvaha, ktoré sršali z jeho postavy... nie raz som sa pristihol pri myšlienke, že v starobe (ak dožijem), by som sa aj ja nejak tak chcel správať. Či už k sebe alebo ku ostatným. Slušný nadpriemer. 80/100 (21.03.2019)

Navzdory skvostnému obsazení a tomu, že tam skoro celou dobu hraje krásná hudba, jsem překvapeně zjistil, že mě stejně ten film moc neoslovil, a z podobného soudku dám raději přednost o rok mladšímu snímku Faunovo velmi pozdní odpoledne, v němž se Chytilové podle mě podařilo vyjádřit nějaký obecně platný přesah o trapně zestárlých seladonech, zatímco Jireš "pouze" sleduje výsek ze života imaginárního partnerského páru, který mi subjektivně přišel dramaticky nepříliš zajímavý. Postavit to celé pouze na velkém věkovém rozdílu mezi oběma partnery (citelně jsem zde postrádal retrospektivní pohled, který by vysvětlil, jak se Karel s Alenou dali vlastně dohromady - film totiž překvapivě nesděluje nic nejen k tomuto, ale dokonce ani nic o tom, zda ti dva mají nějaký sexuální život, jak je na tom Karel majetkově, a jakou minulost má za sebou Alena, aby nějak více osvětlil, co ji vehnalo do náruče někoho, kdo je o 25 let starší a kdo se k ní skoro celý film chová extrémně hnusně), z nichž jednomu je diagnostikováno závažné onemocnění (pochopitelně tomu staršímu - Karlovi, byť například ve filmu Umírající zvíře rakovinou naopak onemocní mladá žena a její starý milenec musí jen bezmocně přihlížet jejímu umírání), takový námět mi prostě přijde až pohříchu banální. Film přitom rozvíjí víc motivů, jako např. lékařské dilema ohledně sdělení skutečné diagnózy, předsudky společnosti vůči párům s velkým věkovým rozdílem, smiřování se se smrtelnou diagnózou, revoltu vůči fakultnímu konformismu, atd., ale všechno mi to přišlo zpracováno dost povrchně a nepřesvědčivě (kapitola sama o sobě jsou Karlovy přednášky pro studenty - nemohu si pomoci, ale ty Kopeckého repliky s promítanými obrazy za zády mi přišly docela hloupé - české filmy obecně podle mě mají problém s nevěrohodnými přednáškami vysokoškolských vyučujících, viz třeba naprosto tragická Balzerová v Teorii tygra; přijde mi to o více překvapivé, že je v titulcích filmu uvedena jako odborný poradce historička umění, PhDr. Eliška Fučíková). Já jsem asi celkově Jireše nikdy moc nemusel, protože kromě vynikajícího Žertu a zajímavé Valerie už podle mě nikdy nic tak dobrého nenatočil, a počínaje normalizací jeví jeho filmografie dost upadající kvalitu. Bylo celkem zajímavé zde vidět dobovou Prahu, Kopecký je herecky samozřejmě excelentní, a Fischerová byla kupodivu za mlada velmi hezká, ale celkově mi ten film bohužel jinak přišel dost banální a veskrze prostý jakékoli výraznější scenáristické invence. (09.11.2020)

Mimořádně nevýrazný film o muži trpícím rakovinou, který mě ani na minutu nevtáhl do děje. Miloš Kopecký se mně líbil více v jiných rolích, ale vlastně díky němu jsem se na film dodíval. Jinak k absolutní nudě scházel jen krůček a rozvláčné tempo, které režisér Jireš nasadil, navodilo pocit, že to trvá podstatně déle než jen 85. minut. Hluboce lidské filmy mě poslední dobou vůbec neoslovují. S úctou ke Kopeckému 50%. (21.10.2011)

O smrti se dá mluvit naivně, hloupě, ve fràzích, nebo s lehce ironickým nadhledem, jako to činí tento film. Nikdo jiný nemohl být v hlavní roli, hrát ji mohlo spousta herců, ale Svozilem musel být Miloš Kopecký, Svozilem elegantním, šarmantním a plným chuti do života. Romantické filmy bývají zpravidla blbé, Prodloužený čas je důkazem, že to tak nemusí být vždy. (18.12.2019)

Cena za upřímnost a za lásku. Dramaticky nosný příběh o pomíjivosti lidského života, zveřejněný režisérem Jaromilem Jirešem v jeho nepesimistické variantě, je víc, než pouhým vyprávěním vynikající sondou do hlubin lidské duše, v níž se odehrává tolik zajímavého a vznosného, že ji nelze vlastně správně diagnostikovat. Postava profesora Svozila, kultivovaného a vzdělaného muže s obdivuhodným přehledem i nadhledem, je vlastně tak trochu závěrečným slovem Miloše Kopeckého za jeho bezmála čtyřicetiletým působením před filmovou kamerou. Je to velká a osobitá kreace, prodchnutá vedle nepominutelného šarmu svého představitele jistou dávkou ironického humoru a důvtipnými myšlenkami, které sice tu a tam mohou působit dojmem zašlého antikvárního zboží, ale jejich účinnost naštěstí koresponduje s obsahem filmu (přednášky o umění na fakultě, bonmoty mezi Svozilem a Alenou). Sympatickým se zdá být konečně i ryze civilní herecký výkon všestranně nadané Táni Fischerové, uskutečňující tu pod bedlivým režijním vedením svůj vlastní přerod z dívčích bytostí ve zralé a silné ženy pevného charakteru. V kontextu doby bezesporu pozoruhodný film. (19.04.2015)

...a všichni zde stejně budem až do smrti... Jirešův romantický film o stárnoucím profesorovi se obešel bez zbytečných klišé tohoto žánru a nabídl současně osobité bilancování nad lidským životem jakožto silnou hodnotou. Pravidelná ironická laškování mezi Milošem Kopeckým (v jedné ze svých nezapomenutelných rolí) a kouzelně roztomilou Táňou Fischerovou, plná nezapomenutelných bonmotů nejen o životě a smrti, dělají z tohoto filmu neskutečně pohodovou záležitost, kterou nakonec úplně nestísní ani vážné téma. Ve vznešeném obklopení krásných maleb starých mistrů, bohaté knihovny, tónů klasické hudby (kde Mozarta skvěle doplňuje původní hudba Zdeňka Pololánika) a půdy Filosofické fakulty Univerzity Karlovy dali tvůrci vzniknout jednému z nejpůsobivějších domácích filmů osmdesátých let. 85 minut nejrůznějších emocí v příběhu o životě, lásce a naději doplňuje pro mne coby vyšokoškoláka i zajímavá vedlejší linka se studentem, který se rozhodne otevřeně podat ve své práci svůj nekomformní názor mimo oficiálních představ ze stran nadřízených (což minimálně před rokem 1989 muselo znamenat pořádnou odvahu i riziko zároveň). O filmu zde Marthos napsal, že je v kontextu doby pozoruhodný. Pro mne je osobně Prodloužený čas film s obrovskou duší, pozoruhodný ve svém jádru i bez jakéhokoliv kontextu. 95% (21.01.2020)

Jaromil Jireš byl nepochybně velmi talentovaný režisér a jeho filmy dodnes překvapují naprosto přirozeným hereckým projevem. Tahle zdánlivá přirozenost je žel v současné české i bývalé československé filmové tvorbě jevem značně mimořádným. Zároveň se zdá být (i tady na ČSFD) pro svou režijní civilnost a neokázalost, pro komornost jeho oblíbených témat, ještě pozapomenutějším a méně připomínaným než podobně (byť existenciálněji a o něco dramatičtěji) tvořící Karel Kachyňa. Prodloužený čas je filmem na výsost komorním. "Blbá doba" osmdesátých let se v něm spíše jen mihne (nikoli ovšem nezajímavě a velmi trefně). Je to především nesmírně živá studie lidských prožitků a citů, velmi trefně, laskavě a mnohde taky nečekaně vtipně rozehrávající téma "nerovného páru", téma lásky a stáří, ale taky téma intelektuální brilance, noblesy a s roztomilou ješitností smíchané moudrosti stárnoucího profesora. Herecky mu samozřejmě kraluje Miloš Kopecký, ovšem Táňa Fischerová mu svou osvěžující přirozeností sekunduje velmi zdatně, tradičně skvělý je i Petr Čepek. Kromě mistrné režie se na vyznění filmu nepochybně podepsal i jeho scénárista Jiří Křižan (Je třeba zabít Sekala, Tichá bolest, Signum laudis , Pasáček z Doliny, Stíny horkého léta)... Celkový dojem: 80% Zajímavé komentáře: pulnicek, klúčik, borsalino, Oskar PS: Kdybych sám několik podobně okouzlujících, duchapřítomných, moudrých, etc. profesorů nepoznal osobně, asi by mi ten film zase nepřišel tak dobrý, jak se mi zdá, právě s touhle osobní zkušeností. (09.05.2011)