Na krátko

Další ukázka aktuální vlny "minimalistických evropských filmů o mládeži a jejich problémech", která už mě pomalu ale jistě přestává bavit, ale když to dělají Češi a je to alespoň porovnatelné se zbytkem Evropy, tak mě to těší a mám být alespoň na něco hrdý v té naší současné české kinematografii. Neviděl jsem jich sice zatím hodně, ale pro mě zatím nejlepší český film letoška. Přirovnal bych ho hodně k "Špína" a "Rodinný film", kde víte že se něco posere a jenom na to čekáte. Ve Špíně se ta vlna problémů hrne od začátku, v Rodinný film si na to musíme počkat až do konce. Tady jsem si od začátku druhé poloviny začal říkat "A teď ho někdo přejede" "Teď jí někdo znásilní" "Teď ho zmlátí" "Teď na sebe začnou křičet a všechno se to posere", což je pochvala, protože jsem byl na hraně sedačky v očekávání toho, co se stane. A pak se to začne postupně, v rozumných dávkách, rozbalovat, ale nestane se ani nic tak brutálního. Je to takový syrový pohled do života ne-tak-úplně ideální rodiny. Jediné, co mě na filmu rušilo, byly některé konverzace nebo "hlášky", které byly strašně stereotypní a zastaralé, že jsem se musel zasmát (omlouvám se všem, co se mnou v sále byly). A taky herecké výkony dětských hrdinů nebyly úplně ideální, ale vše vynahrazuje naprosto skvělá Špalková, která míří na druhého Lva v řadě, a Martin Finger, který podává naprosto uvěřitelný a syrový výkon v roli "fotbalového rozvedeného fotra ze sídliště, který chodí pravidelně do hospody a žere lunchmeat a guláš z plechovky". A celkově musím pochválit podobný přístup jako v loňském "Wonder", kde nevidíme příběh pouze z perspektivy hlavního hrdiny, ale prostřihává mezi dalšíma vedlejšíma postavama na jejich mini-příběhy, které nějak souvisí s tím hlavním. Jestli vám nevadí trochu té české depresivní reality, tak si to rozhodně dejte. Ale v sále byla i rodina... pro děti je to dle mého moc nudné, depresivní a je tam sex v prádelně se zadkem Filipa Březiny (nebo alespoň někoho hodně podobného). (20.07.2018)

Prezentace života v nižších patrech společnosti dává smysl, ale chtělo by to nějakou přidanou hodnotu. Stejně tak se můžu postavit před libovolný panelák s popcornem v ruce a po hodině pozorování smutných příběhů budu logicky konstatovat, že to tam stojí pěkně za hovno. Po herecké stránce je to však obstojné. (16.08.2022)

Temnější verze Jak vytrhnout velrybě stoličku patří jistě k nadprůměru československých sociálních dramat. Škoda jen, že jsme zas dostali jen odnikud nikam. K tomu mě vyloženě rušila banální linie sestry, která byla prakticky okopírována z krátkometrážních Neplavců a filmu nepřidala nic. Raději bych se držel jen příběhové linie hlavního hrdiny ve prospěch zkrácení stopáže, která se stala hlavním nepřítelem kinodiváka. (26.05.2018)

Amatérsky príbeh o faganovi, ktorý si vaše sympatie nezíska, a jeho sestre tlusťoške, tá okolo sympatií ani neprešla. Nepozerateľné, dejovo to nenormálne liezlo na nervy a slovné spojenie hluché miesto, ktoré sa tak často objavuje v recenziách filmu, je absolútnym odrazom kvality, ktorej sa divákovi dostane. Ten film by sa vlastne celý mohol volať Hluché miesto a nikto by nemohol nič namietať. (14.06.2020)

Další velmi milé překvapení v oblasti sociálních dramat, kterých má současná česká filmová kinematografie jako šafránu. Velkým kladem filmu je jeho sugestivita, která je zapříčiněna především civilním herectvím. Snímek věnuje dostatečný prostor pro uchopení vnitřního světa postav pro možnost navázání se na ně. Snímku se daří udržet napětí - do konce filmu mi nebylo jasné, jak se celý ten spletenec vztahů rozmotá a to právě proto, že jsem věřila, doufala a přála si – stejně jako postavy filmu. I přesto, že bychom mohli na snímek nahlížet jako na sled jednotlivých klišé, pak snad jen v případě, že bychom si odepřeli příběh prožívat – klišé zde tedy vystupuje jako zdání, neboť je demaskováno. To může demonstrovat např. obrovské odhodlání matky (byť na pokraji sil), která doslova svádí vnitřní boj, aby život její rodiny nekopíroval šablonu „těch lidí ze severu Čech“. Právě prostřednictvím její postavy, která si je dobře vědoma tohoto jakéhosi ortelu (tlaku), který jí visí každý den nad hlavou, vnímám příběh jako velmi skutečný. I to je vlastně odpovědí k jejímu jednání – potřeba chránit svou rodinu, mít vše pod kontrolou (a zároveň nebýt jako vlastní matka), aby se tohle celé nerozpadlo. Velmi věrohodná je i postava senzitivního Jakuba, který se cítí oprávněně oklamán matkou a sbližuje se se svým otcem, jehož ideál však bere za své. Proto hledá své místo – najednou nepatří ani tam, ani tam. Soukupová také otevírá i téma funkčnosti rodiny v postmoderní době – konkrétně soužití sourozenců, kteří mají jednu matku, ale každý jiného otce. Toho si velmi cením a bylo by skvělé, kdyby tento, čím dál tím častější společenský fenomén, prostupoval i jinými snímky. Pominu-li excelentní herectví Jindřicha Skokana s výmluvným pohledem, tleskám i skvěle postavené trojici dospělých herců Špalková-Finger-Vančurová. Dobrou volbou byla i tesklivá hudba v podání Květů. Snad jediné, co bych vytkla, je animovaný úvod, ve kterém nám Jakub představuje svou rodinu – nejen, že animace (a její hravá atmosféra) z celého filmu mizí, ale mizí i vypravěč. Ale možná to byl záměr … (02.05.2020)