Režie:
Sebastián LelioKamera:
Benjamín EchazarretaHudba:
Matthew HerbertHrají:
Daniela Vega, Aline Küppenheim, Amparo Noguera, Francisco Reyes, Luis Gnecco, Antonia Zegers, Néstor Cantillana, Alejandro Goic, Nicolás Saavedra (více)VOD (3)
Obsahy(1)
Marina, servírka a zpěvačka, a Orlando, starší muž, se do sebe zamilují a plánují společnou budoucnost. Orlando však náhle onemocní a následně umírá. Coby transžena je Marina nucena bojovat nejen s Orlandovou rodinou, která je přesvědčena, že Marina nese za jeho smrt zodpovědnost, ale i s předsudky svého okolí, jež její sexuální identitu považuje za cosi nenormálního a zvráceného. A především za právo být sama sebou. (Artcam Films)
(více)Videa (4)
Recenze (52)
Nenápadný film, který je úderný jako Robert Lewandowski ve vápně. Nebohá pseudo vdova trpí, a proto chlastá a obcuje v nočním baru s cizinci. Naštěstí je naše pseudo vdova nezdolná jako Pepek zvaný námořník a stále si jde za svým cílem, to jest jít na funus. 80% Celosvětový příjem k 23. 4. 2018: $1,944,952 ()
Křehký, chtělo by se říct až introvertní film o loučení se s milovanou osobou. V tomto případě navíc bolestivě umocněným nemožností rozloučit se s ní důstojně, a uvědomováním si, že najít další podobně blízkou osobu bude takřka nemožné. Podobně jak tomu bejvá u jihoamerických umělečtějších filmů, nehraje se tady na ždímání divákových emocí, ale spíše na akademickou decentnost. Třeba symfonický soundtrack zaznívá jen poskromě, minimalisticky, bez melodických motivů. ()
I bez onoho transexuálního kontextu by šlo zobecnit pocit z filmu nad tento rámec a to jako nevratnou ztrátu člověka, který jako jediný chápal, kdo vlastně jste. Formálně proto film nesnímá protagonistku v obvyklých detailech tváře, nicméně spíše z povzdálí, aby vyplňovala jen část prostoru v záběru a působila ztraceně a osaměle. Nicméně celý koncept shazují pro queer cinema do omrzení stejně typické figurky pokryteckých cisek, ideálně ještě z vyšší společenské třídy a mě to pořád neba. Jinak také vyhlašuji soutěž o natočení filmu s tématikou transexuality, kde se maximálně třikrát bude někdo dívat do zrcadla. Teď se ukažte. ()
Na první pohled poněkud kostrbaté a stylově srovnatelné třeba s některými dílky studentů FAMU. Na druhý pohled práce vnímavého tvůrce s citem pro obrazovou symboliku. Na třetí pohled odvážný, nepodbízivý film o celoživotní samotě, kterou neutiší ani případná podpora nejbližšího okolí. Velmi trefně napsána je role Gaba - ztvárňuje hlas, který ve společnosti zní, ale s nedostatečnou intenzitou. Kdo se aspoň trochu orientuje v situaci silně katolického Chile, pochopí, proč je existence Fantastické ženy nejen pro tuto zemi tak důležitá. ()
Výmluvné, kolik je v komentářů potrefených hus, nebo spíš houserů. Nejde jim o film jako takový, ale jako u podobných filmů (všimněte si jich na čsfd v komentářích) cítí se dotčeni, že trans lidi jsou taky lidi a že jim někdo vytýká nesnášenlivost. Chtějí dokázat, že je jim křivděno – chtějí do dokázat tím, že dávají najevo svou transfobie. Nechápu, proč se tedy na takové filmy vůbec dívají (někteří tedy takové filmy odsuzují už z principu, nebo z anotace). Chápu, že se jim nelíbí vidět svět, ve kterém jiní lidé žijí, svět, kde skoro polovina trans lidí má zkušenost se sebevraždou. Zajímalo by mě proč, když dle komentátorů (alias "utlačované většiny") je přeci vše v pohodě… ()
Reklama