La Captive
The Captive
Režie:
Chantal AkermanKamera:
Sabine LancelinHrají:
Stanislas Merhar, Sylvie Testud, Olivia Bonamy, Liliane Rovère, Françoise Bertin, Anna Mouglalis, Bérénice Bejo, Vanessa Larré, Elodie Marteau-Laurent (více)Obsahy(1)
Pohledný bohatý mladík Simon (Stanislas Merhar) žije v noblesním pařížském apartmánu se svou nemocnou babičkou a se svou přítelkyní Ariane (Sylvie Testud). Posedlý chorobnou žárlivostí drží doma Ariane jako dobrovolnou zajatkyni, která mu jeho podrobné výslechy, neustálý dozor a sledování tolerantně a poslušně trpí. Simon se však domnívá, že Ariane vede druhý vášnivý život s jinými ženami a skutečnost, že nad svou dívkou nemůže získat celkovou kontrolu, ho dohání k šílenství a nezadržitelně směřuje k tragickému konci.
Film je volně inspirován stejnojmeným románem Marcela Prousta.
(Bubble74)
Recenze (12)
Ňouma a pipina žijou spolu a myslej si, kdo ví jak nejsou zamilovaný. Já bych spíš řekla, že spolu kejsnou jen proto, že jsou oba až nemožně neschopní žít si vlastním životem a bez přičinění někoho jiného si pomalu nedovolí ani uprdnout. Prostě dva maminčini mazánci, co jim rodičovská sukně utekla, a tak se ve své dětinskosti drží alespoň jeden druhého. Kajda byl přesvědčený, že tam nejpozději o třetí minutě kopnu rychloposuv, jenže já si ještě na třetí minutě dělala naděje, že by to tak zlé být nemuselo, protože se tam zatím ještě nezačalo nic dít. Jenže ouha, ono se tam nezačalo nic dít ani po třiceti minutách , ani po hodině, ani po hodině a půl. Dvě děcka v dospělém těle (oni dokonce i jako děcka šukaj) prostě jen řešej hovna a to tak dlouho, že je nakonec i z filmu jedno velké mazlavé. Rychloposuv jsem tentokrát sice nevyužila, ale dál jak za hodinu a půl už jsem taky nedošla, radši jsem to vypla a šla jsem si opláchnout tu krev, co mi zaschla za nudou okousanými nehty (a to jsem tenhle zlozvyk nikdá neměla). Tohle fakt nejde, no a co nedokoukám, to je přece jasnej odpad. ()
Kajda.I má pravdu, je to náročné dokoukat. Ale čím větší překážka, tím větší radost z jejího zdolání. U tohoto filmu to platí dvojnásob. Já byla přímo šťastná, když začaly závěrečné titulky. Do té doby jsem musela sledovat několik jedinců, kteří povětšinou v příšeří vedli podivné řeči, hlavní nehrdinka si občas něco prozpěvovala, nemělo to žádný děj (inu Proust) a jen to čekalo, až si nedovolíme odsoudit moderní zpracování klasiky. Ale dovolíme a nejen odsoudíme, dokonce i opovrhneme. ()
Takže takto: chlapík (mne nesympatický kokot s veľa peniazmi) v bielych ponožkách (namiesto toho, aby si poriadne zamrdal, tak sa len frotérsky otiera a hned ejakuluje) pobehuje, sliedi, špehuje, vyzvedá a má idiotské otázky, zatiaľ čo jeho holka je v pohode, ale kedˇ začne spievať, tak spieva ako chlap po troch ťažkých dňoch chlastania. Dlhá, nudná intelkutálna sračka- vedˇ áno, bola koniec koncov od Marcela Prousta ! ()
Na rozdíl, od mých, některých, oblíbených uživatelů jsem nucen konstatovat, že tenhle film je prostě povedený. „Poklidný“ děj a příjemné herecké výkony, tohle bych rozhodně sám za sebe ocenil. Jinak drama, téhle mladé dvojice názorně ukazuje, jaké to je, když si vezmete, nebo žijete s někým, jehož žárlivost je až chorobná a nemá s tou „ normální“ už vůbec nic společného. Rozhodně to nemůže dopadnout nějak extra dobře. ()
Francouzský rakovinotvorný art toho nejhrubšího zrna. Kvůli podobnému umění jsem jeden čas nenáviděl jejich kinematografii. Dialogy jak z Marsu. Bohužel nejsem intelektuálně dostatečně na výši, abych vyprázdněné žvanění dokázal považovat za umění. A ne jen žvanění, ale i sled scén, když už jsem si říkal, že nic horšího přijít nemůže, tak přijde "alej prostitutek a transek" a kajda padl, ovšem nerezignoval. Zajatkyně je můj rekordní film, zatím žádný jiný film jsem nesledoval tři!!! dny. Z postavy Simona a s tím spojeným herectvím Merhara mi bylo fyzicky špatně. Destruktivní zážitek. ()
Sice nekonvenční, ale velmi zdlouhavá, nepřesvědčivá a nicneříkající studie na téma destruktivní láska, žárlivost, posedlost, a chorobná touha někoho vlastnit, které se vůbec nepodařilo zprostředkovat zamýšlenou hloubku odkazu. Jedna plus jedna vždycky budou dvě, bez ohledu na to, jak moc se může někdo snažit tento výsledek změnit. V tomto filmu se však z pouhých nekonečných záběrů statické kamery a neprostupné komunikace mezi charaktery a divákem bez jakýchkoliv emocí a výstižnějšího vykreslení vnitřních pohnutků toto poselství vyčíst nedá. ()
Chantal Akerman opravdu nebude můj šálek kávy a nevím, jestli nějaký další film, který by se ke mně v její režii dostal, bude dost dobrý na to, abych ho dokoukal do konce. Ani mi to nepřijde moc intelektuální, spíš jen jako snaha ukázat, jak destruktivní a nesmyslné vztahy mohou někdy vznikat. A zanikat. ()
Kdybych se nedočetl, že film je volně inspirován Proustovým 5 dílem Hledání ztraceného času "Uprchlá", asi bych na to nepřišel. Interpretovat či zikonizovat se jeho román dá nesčetnými způsoby. Chantal Akermanová si vybrala ten, který je rozhodně regulérní, i když rozhodně ne kongeniální. "Protože to chceš, musím to chtít také!", říká oběť upírovi, protože ví, že brzy i z ní bude také upírka. Albertina (ve filmu Ariane) podléhá filmovému Simonovi, který je posedlý svojí nezralou sexualitou a zřejmě přímo z ní vyplývající žárlivostí, které roztáčejí svůj zlověstný kruh... Nikdy jsem se nemohl srovnat s prostředím, ve kterém se Proustovy vize /děje odehrávají. Nejinak je to i v tomto filmu. A možná právě toto prostředí je prvořadou příčinou Simonova patogenního chování. A Arianina nejspíš také... Nicméně, i přes agresivně submisivní výroky Adriene: "Jak chceš!", se kterými mám ostatně také své zkušenosti a Simonovu posedost slídit za jejím zadkem (navíc zvýrazněným uniformou šatů), se jedná o další z režisérčiných mistrovských děl... Divím se, jaká zášť se tu snesla na Marcela Prousta i již renomovanou režisérku Chantal Akermanovou; i když na druhé straně je hodnocení pěti mých oblíbených uživatelů, kteří film viděli, v průměru 88%. ()
První co si musí divák uvědomit je že La Captive je ženské drama, ve všech jeho ohledech. Nejde ani tak o postavy které jsou prakticky výlučně jen dívky, ale především o atmosféru niterné pocitovosti, iracionality a intimity kterou se film vyznačuje. Chantal Akerman se vykašlala na zavedená pravidla žánru, a natočila snímek který se musí vnímat výhradně emocionálně, a ještě k tomu z perspektivy vedlejší postavy. Právě Ariane je ta okolo níž se točí celý děj, bez ohledu na to že kamera si mnohem častěji vybírá Simona udávajícího tempo událostí. Vztah obou milenců je zdánlivě podřízen jeho kontrole, ale ve skutečnosti je to ona kdo v tomhle tanci vede, protože Simon je zcela závislý na její spolupráci, a ochotě mu maximálně vyjít vstříc. Ústřední dvojice je skvěle zahraná, a i když je děj rozvleklý a jakoby chladně odtažitý, herci dokázali na plátno přenést hluboké emoce. V některých scénách je jejich láska skoro až hmatatelná. Skvělý film, i když pro muže je nesnadné ho uchopit a správně prožít. ()
[1,5*] Zvyčajne nemám problém s bezdejovými, či pomalými filmami, ale v tomto prípade to je priam k uzúfaniu. A to najmä "vďaka" odpudivej hlavnej postave, bohatému fešáčikovi Simonovi (toporný Stanislas Merhar), ktorý to má v hlave trochu pomotané. Chová sa totiž ako vyšinutý úchyl, ktorého obľúbenou činnosťou je tajne sledovať svoju priateľku Ariane (herecky zaujímavá Sylvie Testud). A tá je tiež poriadny kvietok, keďže jej vôbec nevadí robiť Simonovi bezduchú otrokyňu. Podobne, ako v prípade inej Proustovej adaptácie Čas znova nájdený (1999) sa ani tu za celý film takmer nič neudeje, postavy sa len tak pofľakujú a tliachajú nezmysly (znudení povaľači označovaní ako tzv. vyššia spoločnosť). Iba veľmi pekná obrazová stránka a nočná scéna dvojhlasného spevu z balkónov mi bráni, aby som film ohodnotil len jednou hviezdičkou (najnižším hodnotením, ktoré dávam). ()
Umenie nie je pre každého. ()