La Captive
The Captive
Režie:
Chantal AkermanKamera:
Sabine LancelinHrají:
Stanislas Merhar, Sylvie Testud, Olivia Bonamy, Liliane Rovère, Françoise Bertin, Anna Mouglalis, Bérénice Bejo, Vanessa Larré, Elodie Marteau-Laurent (více)Obsahy(1)
Pohledný bohatý mladík Simon (Stanislas Merhar) žije v noblesním pařížském apartmánu se svou nemocnou babičkou a se svou přítelkyní Ariane (Sylvie Testud). Posedlý chorobnou žárlivostí drží doma Ariane jako dobrovolnou zajatkyni, která mu jeho podrobné výslechy, neustálý dozor a sledování tolerantně a poslušně trpí. Simon se však domnívá, že Ariane vede druhý vášnivý život s jinými ženami a skutečnost, že nad svou dívkou nemůže získat celkovou kontrolu, ho dohání k šílenství a nezadržitelně směřuje k tragickému konci.
Film je volně inspirován stejnojmeným románem Marcela Prousta.
(Bubble74)
Recenze (12)
Chantal Akerman opravdu nebude můj šálek kávy a nevím, jestli nějaký další film, který by se ke mně v její režii dostal, bude dost dobrý na to, abych ho dokoukal do konce. Ani mi to nepřijde moc intelektuální, spíš jen jako snaha ukázat, jak destruktivní a nesmyslné vztahy mohou někdy vznikat. A zanikat. ()
Francouzský rakovinotvorný art toho nejhrubšího zrna. Kvůli podobnému umění jsem jeden čas nenáviděl jejich kinematografii. Dialogy jak z Marsu. Bohužel nejsem intelektuálně dostatečně na výši, abych vyprázdněné žvanění dokázal považovat za umění. A ne jen žvanění, ale i sled scén, když už jsem si říkal, že nic horšího přijít nemůže, tak přijde "alej prostitutek a transek" a kajda padl, ovšem nerezignoval. Zajatkyně je můj rekordní film, zatím žádný jiný film jsem nesledoval tři!!! dny. Z postavy Simona a s tím spojeným herectvím Merhara mi bylo fyzicky špatně. Destruktivní zážitek. ()
Sice nekonvenční, ale velmi zdlouhavá, nepřesvědčivá a nicneříkající studie na téma destruktivní láska, žárlivost, posedlost, a chorobná touha někoho vlastnit, které se vůbec nepodařilo zprostředkovat zamýšlenou hloubku odkazu. Jedna plus jedna vždycky budou dvě, bez ohledu na to, jak moc se může někdo snažit tento výsledek změnit. V tomto filmu se však z pouhých nekonečných záběrů statické kamery a neprostupné komunikace mezi charaktery a divákem bez jakýchkoliv emocí a výstižnějšího vykreslení vnitřních pohnutků toto poselství vyčíst nedá. ()
[1,5*] Zvyčajne nemám problém s bezdejovými, či pomalými filmami, ale v tomto prípade to je priam k uzúfaniu. A to najmä "vďaka" odpudivej hlavnej postave, bohatému fešáčikovi Simonovi (toporný Stanislas Merhar), ktorý to má v hlave trochu pomotané. Chová sa totiž ako vyšinutý úchyl, ktorého obľúbenou činnosťou je tajne sledovať svoju priateľku Ariane (herecky zaujímavá Sylvie Testud). A tá je tiež poriadny kvietok, keďže jej vôbec nevadí robiť Simonovi bezduchú otrokyňu. Podobne, ako v prípade inej Proustovej adaptácie Čas znova nájdený (1999) sa ani tu za celý film takmer nič neudeje, postavy sa len tak pofľakujú a tliachajú nezmysly (znudení povaľači označovaní ako tzv. vyššia spoločnosť). Iba veľmi pekná obrazová stránka a nočná scéna dvojhlasného spevu z balkónov mi bráni, aby som film ohodnotil len jednou hviezdičkou (najnižším hodnotením, ktoré dávam). ()
Takže takto: chlapík (mne nesympatický kokot s veľa peniazmi) v bielych ponožkách (namiesto toho, aby si poriadne zamrdal, tak sa len frotérsky otiera a hned ejakuluje) pobehuje, sliedi, špehuje, vyzvedá a má idiotské otázky, zatiaľ čo jeho holka je v pohode, ale kedˇ začne spievať, tak spieva ako chlap po troch ťažkých dňoch chlastania. Dlhá, nudná intelkutálna sračka- vedˇ áno, bola koniec koncov od Marcela Prousta ! ()
Reklama