poster

Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (festivalový název)

  • Belgie

    Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles

  • Francie

    Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles

  • anglický

    Jeanne Dielman, 23 Commerce Quay, 1080 Brussels

  • USA

    Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles

Drama

Belgie / Francie, 1975, 193 min

Režie:

Chantal Akerman

Scénář:

Chantal Akerman
  • Ninkaa
    *****

    Obdivuhodný tříhodinový portrét života ženy ve středním věku, jejíž dny uplývají v až vražedném stereotypu. Ve chvíli, kdy neumývá nádobí, nevaří či neobsluhuje své "zákazníky" je naprosto bezradná a pouze sedí a hledí kamsi před sebe...tedy tomuto se říká smrt zaživa...V životě Jeanne neexistuje téměř žádná spontánnost, natož pak radost ze života; její vztahy s lidmi kolem sebe jsou chladné a sterilní... Jakoby tato žena byla skvěle naprogramovaným robotem, plnícím s úzkostlivou pečlivostí předepsané úkoly...konečné vyústění všech frustrací je pak pouze krátkým výtryskem emocí, které nejspíš pod strnulou maskou Jeanne skrývá...(24.4.2011)

  • asLoeReed
    *****

    Není to nějaký krásný film. Má to co dělat s realistickým malířstvím a fotografií, ale stěžejní pocit je jako u prvních filmů Michaela Hanekeho (není divu). O Jeanne, jestli se tak ústřední postava jmenuje (nikdo ji ve filmu takto neosloví, pokud se nepletu), víme, jaké je její jméno, přesná adresa (obojí díky názvu) a že je "odpudivá" (podle toho, co dělá a jak všechno dělá: nejen zdlouhavě, ale i zbytečně, nudně, špatně, no, je to k vzteku). Jestli film míní jen zobrazovat, jak ženám zabere celý den, než obstarají všechny domácí práce, úkoly, všechno pořídí (pošta, opravna obuvi, obchody), je nasnadě, že se právě proti tomu bouří divákova mysl při sledování nejvíc. Přičemž s ním pravděpodobně lomcují osobní vlastnosti a zlozvyky: závist, netolerance, netrpělivost, touha radit, nechápavě kroutit hlavou. A připravuje si množství otázek: Proč (ona) tak ztrácí čas? Proč vše na večer chystá hned ráno? Proč teď? Proč vůbec? Proč se nejde nejdřív třeba projít? Proč si nepustí ke svým činnostem rádio? Pro nenapíše báseň? Proč třeba nemá doma kočku? Proč neudělá něco jinak? Ale nemá komu - postava se ven (zpoza čtvrté stěny, ze světa filmu) nedívá. A tak z toho všeho plyne nechuť a zavržení takového stylu života, který (ona) vede. Zvláštní je, že Akermanové snímek nemůžeme zcela přiřadit k těm filmům, které zachycují určitý časový výsek bez redukcí, bez výpustek, nebo to úspěšně sugerují: tento film dává najevo, že akce pečlivě vybírá a pracuje velmi promyšleně. Ještě zvláštnější totiž je, že prvotní dojem nahodilosti v tom, co sledujeme bez redukce a co ne, je překonán údivem nad tím, v jak motivované skryté drama, temný film, v němž hraje určitou roli právě náhoda, se průběh vyvíjí. (Temný film jako Peníze od Bressona, 71 fragmentů chronologie náhody od Hanekeho, Aurora od Puiua). Ne pohyb kamery, ale statický rám, aby vynikla pozice voayeristického diváka, který se dívá do soukromí a měl by se stydět. (Viděno v kině, v cinematéce ve Stockholmu, 2011.)(13.4.2011)

  • MissJ
    *****

    Jedinečná filmová zkušenost. (komentář je jeden velký SPOILER!) Do extrému vyhnaná stereotypní existence, které jsme "obětí" do určité míry všichni, ale když už je jí moc a navíc i ty stereotypní aktivity přestanete zvládat a nedaří se vám z nich vymanit, stačí pak málo. Musím obdivovat přesvědčivý herecký výkon Delphine Seyrig. Vidíte na ní, že ač navenek klidná, pod povrchem se topí ve smutku a zároveň vře vztekem a vy jen čekáte, kdy a jak přijde zlom. Výhradně pravoúhlé záběry kamery efektu napomáhají, protože na obraze vidíte v podstatě pořád to samé a místo toho si začnete všímat nuancí v jejím chování; už překročila hranici, kdy by si ještě mohla pomoct sama a zvenčí pomoc nepřichází (a z jejího okolí můžeme soudit, že ani nepřijde). Teď už jí nepomůžou jakkoli v dobrém míněné rady a návrhy na "zlepšení nálady". Zajímavé je rozpětí emocí, které film u diváků vyvolává: někoho může iritovat, přivádět k šílenství, naopak někdo bude Jeanne rozumět až do takové míry, že to zabolí...anebo obojí dohromady. Extrémně působivý a niterný film, podruhé už bych si ho nepustila.(4.4.2013)

  • Dionysos
    *****

    Nevím jak to jinak nazvat, tak to nazvu "tyranií kamery". Zatímco v konvenčních filmech se kamera soustavně zbaběle podřizuje pohybu herců, tato vpravdě autoritářská kamera si najde své (statické) místo a pak již jen sledujeme, jak se postavy musí podřídit prostoru, který jim svým rámováním vymezila (a že je taková kamera opravdu neústupná, je krásně vidět na místy uříznutých hlavách neposlušných postav...). Tradiční kamera a střih kapitulují před líbivým a zdánlivě přirozeným vyprávěním příběhu, v němž časové elipsy slouží k nerealistickému vystřižení zdánlivě nedůležitých scén. Akerman nechává kameru zachytit i to "nudné" a v tom objeví víc, než všechny "hollywoodské" příběhy dohromady (Akerman by na rozdíl od Truffauta nevypustila dopravní zácpu...). V tomto případě až do duše pronikající stereotyp životního stylu (viz feminismus), v němž se sebemenší odchylka od normy může stát výbuchem potlačované frustrace.(3.5.2014)

  • Matty
    *****

    Splněný sen každého neorealisty. Přestože se v něm neustále něco děje (vaření, uklízení, prostírání, pletení), film postrádá dramatickou zápletku v obvyklém slova smyslu. Není akční ani orientovaný na cíl, neobsahuje vnější konflikty. Sestává víceméně ze scén „mezi akcí“, které by z klasického narativního filmu byly vystřiženy. S hypnotizující cykličností se v něm opakují stále tytéž úkony. Těm je také podřízeno pojetí prostoru a času. Záběry jsou většinou tak dlouhé, jak dlouho trvají činnosti Jeanne. Ona určuje rytmus filmu. Uzavřený časoprostor domácnosti je rozšířením její osobnosti, které se oproti mužským hrdinům nesnaží překonat a zničit, ale naopak jej s masochistickou pokorou přijímá. Přestože zaměnitelnost jednotlivých dnů posiluje naše přesvědčení, že ve výsledku k ničemu nedojde, když Jeanne Dielman uchopíme z opačného konce, můžeme ji napodruhé sledovat jako film, v němž se tři hodiny střádá přetlak, který bude muset nějakým způsoben ven. Radikální závěrečné gesto je třeba chápat z perspektivy druhé vlny feminismu, pojímající tělo jako zbraň, ztotožňující osobní s politickým. Tedy nepovažovat hrdinčin čin za pouhý důkaz toho, že jí z cyklicky opakovaných domácích prací hráblo. Minimalistický styl frontálně snímaných, symetricky komponovaných, dlouhých a statických záběrů, vyprázdněných monologů (které mají především rytmizační funkci, svým obsahem toho moc nesdělují) a mizanscény, v níž hraje roli sebenepatrnější změna, neslouží oproti filmům od Bressona nebo Dreyera k vyprávění příběhu s duchovním přesahem. Duchovní přesah je přesně to, co v životě Jeanne Dielman chybí. Zatímco pro ni je každodenní rutina ubíjející, film díky neměnnému rytmu a záběrovým kompozicím, jejichž vyváženost zavání stejnou obsedantní potřebou řádu, jakou potřebuje Jeanne, získává hypnotizující ráz. V záběrech si postupně začneme všímat barev, světla, souhry horizontálních a vertikálních linií, rozmístění objektů. Význam získává každý pohyb, každá změna úhlu. Na změny nás tak režisérka nemusí upozorňovat střihem nebo dramatickou hudbou. Každé narušení řádu se v prostoru s podobně pevnými pravidly stává vzrušujícím a nejnapínavější scénou filmu může být ta, ve které čekáme, zda se převrhne a vylije láhev s mlékem, jejíž stabilita byla narušena. Podobně křehkou stabilitu a potřebu jejího narušení pak na jiné úrovni tematizuje celý film, který vydá za několik feministických esejů. 90%(20.12.2015)