poster

Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (festivalový název)

  • Belgie

    Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles

  • Francie

    Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles

  • angličtina

    Jeanne Dielman, 23 Commerce Quay, 1080 Brussels

  • USA

    Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles

Drama

Belgie / Francie, 1975, 193 min

Režie:

Chantal Akerman

Scénář:

Chantal Akerman
  • kaylin
    ****

    I když bych ten film chtěl nesnášet, protože je tak neskutečně dlouhý, tak musím uznat, že své kvality má. Donutí vás přemýšlet. Třeba o tom, proč to všechno dělá, proč nemluví, proč si nezpívá, proč něco neposlouchá, když dělá domácí práce. Tohle všechno a mnoho dalšího pak ospravedlňuje to, co nakonec udělá. Rozhodně zajímavý a ne nesmyslný přístup k filmu.(11.10.2015)

  • Ninkaa
    *****

    Obdivuhodný tříhodinový portrét života ženy ve středním věku, jejíž dny uplývají v až vražedném stereotypu. Ve chvíli, kdy neumývá nádobí, nevaří či neobsluhuje své "zákazníky" je naprosto bezradná a pouze sedí a hledí kamsi před sebe...tedy tomuto se říká smrt zaživa...V životě Jeanne neexistuje téměř žádná spontánnost, natož pak radost ze života; její vztahy s lidmi kolem sebe jsou chladné a sterilní... Jakoby tato žena byla skvěle naprogramovaným robotem, plnícím s úzkostlivou pečlivostí předepsané úkoly...konečné vyústění všech frustrací je pak pouze krátkým výtryskem emocí, které nejspíš pod strnulou maskou Jeanne skrývá...(24.4.2011)

  • Matty
    *****

    Splněný sen každého neorealisty. Přestože se v něm neustále něco děje (vaření, uklízení, prostírání, pletení), film postrádá dramatickou zápletku v obvyklém slova smyslu. Není akční ani orientovaný na cíl, neobsahuje vnější konflikty. Sestává víceméně ze scén „mezi akcí“, které by z klasického narativního filmu byly vystřiženy. S hypnotizující cykličností se v něm opakují stále tytéž úkony. Těm je také podřízeno pojetí prostoru a času. Záběry jsou většinou tak dlouhé, jak dlouho trvají činnosti Jeanne. Ona určuje rytmus filmu. Uzavřený časoprostor domácnosti je rozšířením její osobnosti, které se oproti mužským hrdinům nesnaží překonat a zničit, ale naopak jej s masochistickou pokorou přijímá. Přestože zaměnitelnost jednotlivých dnů posiluje naše přesvědčení, že ve výsledku k ničemu nedojde, když Jeanne Dielman uchopíme z opačného konce, můžeme ji napodruhé sledovat jako film, v němž se tři hodiny střádá přetlak, který bude muset nějakým způsoben ven. Radikální závěrečné gesto je třeba chápat z perspektivy druhé vlny feminismu, pojímající tělo jako zbraň, ztotožňující osobní s politickým. Tedy nepovažovat hrdinčin čin za pouhý důkaz toho, že jí z cyklicky opakovaných domácích prací hráblo. Minimalistický styl frontálně snímaných, symetricky komponovaných, dlouhých a statických záběrů, vyprázdněných monologů (které mají především rytmizační funkci, svým obsahem toho moc nesdělují) a mizanscény, v níž hraje roli sebenepatrnější změna, neslouží oproti filmům od Bressona nebo Dreyera k vyprávění příběhu s duchovním přesahem. Duchovní přesah je přesně to, co v životě Jeanne Dielman chybí. Zatímco pro ni je každodenní rutina ubíjející, film díky neměnnému rytmu a záběrovým kompozicím, jejichž vyváženost zavání stejnou obsedantní potřebou řádu, jakou potřebuje Jeanne, získává hypnotizující ráz. V záběrech si postupně začneme všímat barev, světla, souhry horizontálních a vertikálních linií, rozmístění objektů. Význam získává každý pohyb, každá změna úhlu. Na změny nás tak režisérka nemusí upozorňovat střihem nebo dramatickou hudbou. Každé narušení řádu se v prostoru s podobně pevnými pravidly stává vzrušujícím a nejnapínavější scénou filmu může být ta, ve které čekáme, zda se převrhne a vylije láhev s mlékem, jejíž stabilita byla narušena. Podobně křehkou stabilitu a potřebu jejího narušení pak na jiné úrovni tematizuje celý film, který vydá za několik feministických esejů. 90%(20.12.2015)

  • MissJ
    *****

    Jedinečná filmová zkušenost. (komentář je jeden velký SPOILER!) Do extrému vyhnaná stereotypní existence, které jsme "obětí" do určité míry všichni, ale když už je jí moc a navíc i ty stereotypní aktivity přestanete zvládat a nedaří se vám z nich vymanit, stačí pak málo. Musím obdivovat přesvědčivý herecký výkon Delphine Seyrig. Vidíte na ní, že ač navenek klidná, pod povrchem se topí ve smutku a zároveň vře vztekem a vy jen čekáte, kdy a jak přijde zlom. Výhradně pravoúhlé záběry kamery efektu napomáhají, protože na obraze vidíte v podstatě pořád to samé a místo toho si začnete všímat nuancí v jejím chování; už překročila hranici, kdy by si ještě mohla pomoct sama a zvenčí pomoc nepřichází (a z jejího okolí můžeme soudit, že ani nepřijde). Teď už jí nepomůžou jakkoli v dobrém míněné rady a návrhy na "zlepšení nálady". Zajímavé je rozpětí emocí, které film u diváků vyvolává: někoho může iritovat, přivádět k šílenství, naopak někdo bude Jeanne rozumět až do takové míry, že to zabolí...anebo obojí dohromady. Extrémně působivý a niterný film, podruhé už bych si ho nepustila.(4.4.2013)

  • Anderton
    *****

    Aj v rámci zlatého veku európskeho artového, respektíve autorského filmu, musela byť Akermanovej štúdia vyprázdnenosti jednej ľudskej existencie nevídaným dielom. Žena, ktorá stratila zmysel svojej existencie a jej snaha o zachovanie si dôstojnosti spôsobom života, aký vedie. Snáď nikde nie sú dlhé statické zábery a celé pomalé sekvencie tak zmotivované, ako tu. Možno bola Jeanne prázdna a povrchná vždy, možno je jej súčasný a pohodlný život následkom životných tragédií. Kľúč k jej vnútru tkvie aj v raz úsporných, inokedy rozvinutejších dialógoch s odcudzeným synom. Možno bol jej údel strateného človeka údelom celej povojnovej generácie. A možno je táto existencionalita údelom človeka ako takého a boj s prázdnotou našim celoživotným, nikdy nekončiacim bojom číslo jedna. Dôležité je však neprestať bojovať, poddať sa znamená nezvrátiteľnú prehru.(6.10.2016)