poster

Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (festivalový název)

  • Belgie

    Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles

  • Francie

    Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles

  • anglický

    Jeanne Dielman, 23 Commerce Quay, 1080 Brussels

  • USA

    Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles

Drama

Belgie / Francie, 1975, 193 min

Režie:

Chantal Akerman

Scénář:

Chantal Akerman
  • Vitex
    *****

    Snímek, o kterém já osobně můžu říct : to jsem ještě neviděl / úplně jiná kinematografie / cesta k jinému filmu. Během prvních deseti minut je třeba přijmout jeho tempo, což pak vede k nabytí jisté zvýšené vnímavosti, citlivosti. Často na mě film působil vpravdě hmatově. Zásadní dílo světoznámé autorky, jejíž mistrovství u nás potkáváme spíše jen zprostředkovaně skrz její vliv na styl "mladších" tvůrců, např. Michaela Hanekeho.(22.10.2010)

  • Dionysos
    *****

    Nevím jak to jinak nazvat, tak to nazvu "tyranií kamery". Zatímco v konvenčních filmech se kamera soustavně zbaběle podřizuje pohybu herců, tato vpravdě autoritářská kamera si najde své (statické) místo a pak již jen sledujeme, jak se postavy musí podřídit prostoru, který jim svým rámováním vymezila (a že je taková kamera opravdu neústupná, je krásně vidět na místy uříznutých hlavách neposlušných postav...). Tradiční kamera a střih kapitulují před líbivým a zdánlivě přirozeným vyprávěním příběhu, v němž časové elipsy slouží k nerealistickému vystřižení zdánlivě nedůležitých scén. Akerman nechává kameru zachytit i to "nudné" a v tom objeví víc, než všechny "hollywoodské" příběhy dohromady (Akerman by na rozdíl od Truffauta nevypustila dopravní zácpu...). V tomto případě až do duše pronikající stereotyp životního stylu (viz feminismus), v němž se sebemenší odchylka od normy může stát výbuchem potlačované frustrace.(3.5.2014)

  • Ninkaa
    *****

    Obdivuhodný tříhodinový portrét života ženy ve středním věku, jejíž dny uplývají v až vražedném stereotypu. Ve chvíli, kdy neumývá nádobí, nevaří či neobsluhuje své "zákazníky" je naprosto bezradná a pouze sedí a hledí kamsi před sebe...tedy tomuto se říká smrt zaživa...V životě Jeanne neexistuje téměř žádná spontánnost, natož pak radost ze života; její vztahy s lidmi kolem sebe jsou chladné a sterilní... Jakoby tato žena byla skvěle naprogramovaným robotem, plnícím s úzkostlivou pečlivostí předepsané úkoly...konečné vyústění všech frustrací je pak pouze krátkým výtryskem emocí, které nejspíš pod strnulou maskou Jeanne skrývá...(24.4.2011)

  • Anderton
    *****

    Aj v rámci zlatého veku európskeho artového, respektíve autorského filmu, musela byť Akermanovej štúdia vyprázdnenosti jednej ľudskej existencie nevídaným dielom. Žena, ktorá stratila zmysel svojej existencie a jej snaha o zachovanie si dôstojnosti spôsobom života, aký vedie. Snáď nikde nie sú dlhé statické zábery a celé pomalé sekvencie tak zmotivované, ako tu. Možno bola Jeanne prázdna a povrchná vždy, možno je jej súčasný a pohodlný život následkom životných tragédií. Kľúč k jej vnútru tkvie aj v raz úsporných, inokedy rozvinutejších dialógoch s odcudzeným synom. Možno bol jej údel strateného človeka údelom celej povojnovej generácie. A možno je táto existencionalita údelom človeka ako takého a boj s prázdnotou našim celoživotným, nikdy nekončiacim bojom číslo jedna. Dôležité je však neprestať bojovať, poddať sa znamená nezvrátiteľnú prehru.(6.10.2016)

  • Cimr
    ***

    ,,Tak jako písek v přesýpacích hodinách ubíhají dny našich životů..." Člověk má ve svém životě k dispozici asi 650 000 hodin. A více než tři z nich si od vás vezme Chantal Akerman, aby vám ukázala ženu, co vaří, pere, uklízí... a zanechá vás s myšlenkami typu ,,ach jo, co já jsem mohl za tu dobu všechno stihnout - souložit, jít na dobrou večeři a nebo si aspoň sám doma uklidit - to by mělo aspoň nějaký smysl!". Při důkladném sledování tohoto snímku jsem byl proto místy až naštvaný. Camus ve svém eseji Mýtus o Sisyfovi popisuje v jednom odstavci moderního člověka, který jede z práce domů tramvají a náhle si uvědomí, že život nemá žádný smysl. Akermanová na obdobné téma potřebuje 190 minut, což od ní působí skoro jako schválnost. Film mohl trvat hodinu, dvě, pět nebo třeba osmnáct hodin a troufnu si říct, že efekt by byl vždy podobný. Tak proč je to tak hrozně natažené? Je to snaha o jakousi hypnózu? ,,Takový film nikdo předtím nenatočil!" říkají o Jeanne Dielman mnozí filmoví fajnšmekři. Ano, ale nikdo nenatočil v reálném čase ani příběh člověka, co jede vlakem z Prahy do Brna a šťourá se přitom v nose. Znamená to, že ho musíme natočit? Uf. Poté, co jsem si tu vylil žluč, musím nicméně přiznat, že přeci jen v tomto snímku je cosi, co se mi líbilo, co mě provokovalo, jakási podivně tísnivá atmosféra, která může za to, že jsem na něj dlouho musel myslet a druhý den jsem o něm každému vyprávěl. Věci, které v "normálních" filmech nevidíte (čekání na výtah, fronta na poště, škrábání brambor) tady tvoří veškerý děj, což divákovi poskytne úplně jiný zážitek, než na jaký je v kině zvyklý. Stačí aby Jeanne upadl brambor a leknete se. Přeteče mléko a je vám z toho úzko. Film zajímavým způsobem zkoumá frustrace moderního člověka, ale například i voyeurismus (diváci x minut sedí a koukají na ženu, co sedí a kouká). Nicméně i přes tyto zajímavé zážitky, které mi snímek způsobil, si ho nejspíš už nikdy nepustím. Platí totiž to, že jde spíš o zajímavý experiment, než o srdeční záležitost. Není to ten druh filmu, kvůli kterým se z obyčejných lidí stávají cinefilové...(1.6.2016)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace