poster

Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (festivalový název)

  • Belgie

    Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles

  • Francie

    Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles

  • anglický

    Jeanne Dielman, 23 Commerce Quay, 1080 Brussels

  • USA

    Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles

Drama

Belgie / Francie, 1975, 193 min

Režie:

Chantal Akerman

Scénář:

Chantal Akerman
  • rbr
    ****

    Jeanne Dielman vaří večeři. Jeanne Dielman čte dopis. Jeanne Dielman stele její postel. Jeanne Dielman oprašuje její postel. Jeanne Dielman myje nádobí. Jeanne Dielman myje nádobí znovu, protože nebylo dost čistý. Jeanne Dielman se koupe. Jeanne Dielman roztahuje žaluzie. Jeanne Dielman pomáhá synovi s úkolem. Jeanne Dielman kupuje brambory. Jeanne Dielman de na poštu. Jeanne Dielman kupuje vlnu. Jeanne Dielman plete svetr. Jeanne Dielman hlídá děti. Jeanne Dielman si upravuje vlasy. Jeanne Dielman si dělá make-up. Jeanne Dielman jde spát. Jeanne Dielman SPOILER SPOILER SPOILER SzPaObIiLjEeRSPOILERcShPlOaIpLaER SPOILER SPOILER.(7.12.2015)

  • Ninkaa
    *****

    Obdivuhodný tříhodinový portrét života ženy ve středním věku, jejíž dny uplývají v až vražedném stereotypu. Ve chvíli, kdy neumývá nádobí, nevaří či neobsluhuje své "zákazníky" je naprosto bezradná a pouze sedí a hledí kamsi před sebe...tedy tomuto se říká smrt zaživa...V životě Jeanne neexistuje téměř žádná spontánnost, natož pak radost ze života; její vztahy s lidmi kolem sebe jsou chladné a sterilní... Jakoby tato žena byla skvěle naprogramovaným robotem, plnícím s úzkostlivou pečlivostí předepsané úkoly...konečné vyústění všech frustrací je pak pouze krátkým výtryskem emocí, které nejspíš pod strnulou maskou Jeanne skrývá...(24.4.2011)

  • Matty
    *****

    Splněný sen každého neorealisty. Přestože se v něm neustále něco děje (vaření, uklízení, prostírání, pletení), film postrádá dramatickou zápletku v obvyklém slova smyslu. Není akční ani orientovaný na cíl, neobsahuje vnější konflikty. Sestává víceméně ze scén „mezi akcí“, které by z klasického narativního filmu byly vystřiženy. S hypnotizující cykličností se v něm opakují stále tytéž úkony. Těm je také podřízeno pojetí prostoru a času. Záběry jsou většinou tak dlouhé, jak dlouho trvají činnosti Jeanne. Ona určuje rytmus filmu. Uzavřený časoprostor domácnosti je rozšířením její osobnosti, které se oproti mužským hrdinům nesnaží překonat a zničit, ale naopak jej s masochistickou pokorou přijímá. Přestože zaměnitelnost jednotlivých dnů posiluje naše přesvědčení, že ve výsledku k ničemu nedojde, když Jeanne Dielman uchopíme z opačného konce, můžeme ji napodruhé sledovat jako film, v němž se tři hodiny střádá přetlak, který bude muset nějakým způsoben ven. Radikální závěrečné gesto je třeba chápat z perspektivy druhé vlny feminismu, pojímající tělo jako zbraň, ztotožňující osobní s politickým. Tedy nepovažovat hrdinčin čin za pouhý důkaz toho, že jí z cyklicky opakovaných domácích prací hráblo. Minimalistický styl frontálně snímaných, symetricky komponovaných, dlouhých a statických záběrů, vyprázdněných monologů (které mají především rytmizační funkci, svým obsahem toho moc nesdělují) a mizanscény, v níž hraje roli sebenepatrnější změna, neslouží oproti filmům od Bressona nebo Dreyera k vyprávění příběhu s duchovním přesahem. Duchovní přesah je přesně to, co v životě Jeanne Dielman chybí. Zatímco pro ni je každodenní rutina ubíjející, film díky neměnnému rytmu a záběrovým kompozicím, jejichž vyváženost zavání stejnou obsedantní potřebou řádu, jakou potřebuje Jeanne, získává hypnotizující ráz. V záběrech si postupně začneme všímat barev, světla, souhry horizontálních a vertikálních linií, rozmístění objektů. Význam získává každý pohyb, každá změna úhlu. Na změny nás tak režisérka nemusí upozorňovat střihem nebo dramatickou hudbou. Každé narušení řádu se v prostoru s podobně pevnými pravidly stává vzrušujícím a nejnapínavější scénou filmu může být ta, ve které čekáme, zda se převrhne a vylije láhev s mlékem, jejíž stabilita byla narušena. Podobně křehkou stabilitu a potřebu jejího narušení pak na jiné úrovni tematizuje celý film, který vydá za několik feministických esejů. 90%(20.12.2015)

  • Cimr
    ***

    ,,Tak jako písek v přesýpacích hodinách ubíhají dny našich životů..." Člověk má ve svém životě k dispozici asi 650 000 hodin. A více než tři z nich si od vás vezme Chantal Akerman, aby vám ukázala ženu, co vaří, pere, uklízí... a zanechá vás s myšlenkami typu ,,ach jo, co já jsem mohl za tu dobu všechno stihnout - souložit, jít na dobrou večeři a nebo si aspoň sám doma uklidit - to by mělo aspoň nějaký smysl!". Při důkladném sledování tohoto snímku jsem byl proto místy až naštvaný. Camus ve svém eseji Mýtus o Sisyfovi popisuje v jednom odstavci moderního člověka, který jede z práce domů tramvají a náhle si uvědomí, že život nemá žádný smysl. Akermanová na obdobné téma potřebuje 190 minut, což od ní působí skoro jako schválnost. Film mohl trvat hodinu, dvě, pět nebo třeba osmnáct hodin a troufnu si říct, že efekt by byl vždy podobný. Tak proč je to tak hrozně natažené? Je to snaha o jakousi hypnózu? ,,Takový film nikdo předtím nenatočil!" říkají o Jeanne Dielman mnozí filmoví fajnšmekři. Ano, ale nikdo nenatočil v reálném čase ani příběh člověka, co jede vlakem z Prahy do Brna a šťourá se přitom v nose. Znamená to, že ho musíme natočit? Uf. Poté, co jsem si tu vylil žluč, musím nicméně přiznat, že přeci jen v tomto snímku je cosi, co se mi líbilo, co mě provokovalo, jakási podivně tísnivá atmosféra, která může za to, že jsem na něj dlouho musel myslet a druhý den jsem o něm každému vyprávěl. Věci, které v "normálních" filmech nevidíte (čekání na výtah, fronta na poště, škrábání brambor) tady tvoří veškerý děj, což divákovi poskytne úplně jiný zážitek, než na jaký je v kině zvyklý. Stačí aby Jeanne upadl brambor a leknete se. Přeteče mléko a je vám z toho úzko. Film zajímavým způsobem zkoumá frustrace moderního člověka, ale například i voyeurismus (diváci x minut sedí a koukají na ženu, co sedí a kouká). Nicméně i přes tyto zajímavé zážitky, které mi snímek způsobil, si ho nejspíš už nikdy nepustím. Platí totiž to, že jde spíš o zajímavý experiment, než o srdeční záležitost. Není to ten druh filmu, kvůli kterým se z obyčejných lidí stávají cinefilové...(1.6.2016)

  • MissJ
    *****

    Jedinečná filmová zkušenost. (komentář je jeden velký SPOILER!) Do extrému vyhnaná stereotypní existence, které jsme "obětí" do určité míry všichni, ale když už je jí moc a navíc i ty stereotypní aktivity přestanete zvládat a nedaří se vám z nich vymanit, stačí pak málo. Musím obdivovat přesvědčivý herecký výkon Delphine Seyrig. Vidíte na ní, že ač navenek klidná, pod povrchem se topí ve smutku a zároveň vře vztekem a vy jen čekáte, kdy a jak přijde zlom. Výhradně pravoúhlé záběry kamery efektu napomáhají, protože na obraze vidíte v podstatě pořád to samé a místo toho si začnete všímat nuancí v jejím chování; už překročila hranici, kdy by si ještě mohla pomoct sama a zvenčí pomoc nepřichází (a z jejího okolí můžeme soudit, že ani nepřijde). Teď už jí nepomůžou jakkoli v dobrém míněné rady a návrhy na "zlepšení nálady". Zajímavé je rozpětí emocí, které film u diváků vyvolává: někoho může iritovat, přivádět k šílenství, naopak někdo bude Jeanne rozumět až do takové míry, že to zabolí...anebo obojí dohromady. Extrémně působivý a niterný film, podruhé už bych si ho nepustila.(4.4.2013)