Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel
(festivalový název)-
Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles
(více)
Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles
Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles
Jeanne Dielman, 23 Commerce Quay, 1080 Brussels
Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles
Obsahy(1)
Film je kronikou tří dnů v životě protagonistky z názvu snímku, ovdovělé ženy v domácnosti, která si přivydělává příležitostnou prostitucí na pohodlnou existenci, kterou sdílí s dospívajícím synem. (Hans.)
Recenze (46)
Kurzy vaření, stolování a přípravy kávy s hříšnou paní Jeanne. Formální minimalismus s drobnými odlišnostmi v repetitivním obsahu. Procedurální pozorování průběhu několika dní u paní, která ráno vyprovází syna do práce, a večer s ním povečeří a prohodí pár slov. Mezi tím vaří, zajde na nákup, za úplatu přijme pánskou návštěvu, vysprchuje se chystá večeři... Náhled do soukromí tak doslovný a herecky soustředěný, že voyeursky uspokojuje více, než kdyby byl dokumentem. Akademická čistota, která vám pro všechen ten čas, intimně strávený s jednou postavou, uvízne v palici. ()
Splněný sen každého neorealisty. Přestože se v něm neustále něco děje (vaření, uklízení, prostírání, pletení), film postrádá dramatickou zápletku v obvyklém slova smyslu. Není akční ani orientovaný na cíl, neobsahuje vnější konflikty. Sestává víceméně ze scén „mezi akcí“, které by z klasického narativního filmu byly vystřiženy. S hypnotizující cykličností se v něm opakují stále tytéž úkony. Těm je také podřízeno pojetí prostoru a času. Záběry jsou většinou tak dlouhé, jak dlouho trvají činnosti Jeanne. Ona určuje rytmus filmu. Uzavřený časoprostor domácnosti je rozšířením její osobnosti, které se oproti mužským hrdinům nesnaží překonat a zničit, ale naopak jej s masochistickou pokorou přijímá. Přestože zaměnitelnost jednotlivých dnů posiluje naše přesvědčení, že ve výsledku k ničemu nedojde, když Jeanne Dielman uchopíme z opačného konce, můžeme ji napodruhé sledovat jako film, v němž se tři hodiny střádá přetlak, který bude muset nějakým způsoben ven. Radikální závěrečné gesto je třeba chápat z perspektivy druhé vlny feminismu, pojímající tělo jako zbraň, ztotožňující osobní s politickým. Tedy nepovažovat hrdinčin čin za pouhý důkaz toho, že jí z cyklicky opakovaných domácích prací hráblo. Minimalistický styl frontálně snímaných, symetricky komponovaných, dlouhých a statických záběrů, vyprázdněných monologů (které mají především rytmizační funkci, svým obsahem toho moc nesdělují) a mizanscény, v níž hraje roli sebenepatrnější změna, neslouží oproti filmům od Bressona nebo Dreyera k vyprávění příběhu s duchovním přesahem. Duchovní přesah je přesně to, co v životě Jeanne Dielman chybí. Zatímco pro ni je každodenní rutina ubíjející, film díky neměnnému rytmu a záběrovým kompozicím, jejichž vyváženost zavání stejnou obsedantní potřebou řádu, jakou potřebuje Jeanne, získává hypnotizující ráz. V záběrech si postupně začneme všímat barev, světla, souhry horizontálních a vertikálních linií, rozmístění objektů. Význam získává každý pohyb, každá změna úhlu. Na změny nás tak režisérka nemusí upozorňovat střihem nebo dramatickou hudbou. Každé narušení řádu se v prostoru s podobně pevnými pravidly stává vzrušujícím a nejnapínavější scénou filmu může být ta, ve které čekáme, zda se převrhne a vylije láhev s mlékem, jejíž stabilita byla narušena. Podobně křehkou stabilitu a potřebu jejího narušení pak na jiné úrovni tematizuje celý film, který vydá za několik feministických esejů. 90% ()
Tři hodiny voyerismu - pozorujeme ženu, jak vaří, jí, myje nádobí, utírá nádobí, koupe se, leží mrtvolně pod chlapem, spí, vaří, jí, mluví se synem, spí, vaří, jí, myje nádobí ... ()
Je to lepší jako gesto, nebo opravdu jako film? Dřív jsem to od sebe odděloval, proto jsem to ani nehodnotil. Teď jsem si to kvůli SaS připomněl a utvrdil se, jak to může splývat do sebe. ()
Chtělo se mi brečet, už když začala škrábat ty brambory. ()
Mám pocit, že je to snad jediný opravdu minimalistický narativní film. Převařené brambory byl vrchol filmu. _______ Delší článek o tom, proč si Jeanne Dielmanová plně zaslouží prvenství v anketě nejlepších filmů všech dob Sight & Sound, proč je to dobře pro naše ponětí o historickém kánonu a proč nejde u tohoto filmu oddělit estetiku od politiky. ()
Alfred Hitchcock raz povedal že dobrý film je ako život, z ktorého sú vystrihnuté nudné momenty. Chantal Ackermanová na to išla v Jean Dielmanovej voči klasikovmu návodu zjavne alternatívne. Podľa nej vyzerá skvelý film ako život zložený len z nemej nudy, osamelosti a utrpenia. Oživenie ponúkajú detailné prípravy kávy, sekanej, rezňov a tak. Hlavná hrdinka sa celý čas tvári ako stále prítomná tragédia. So synom si zjavne nemajú čo povedať a tak najčastejšie spoločne mlčia a jedia. Syn síce neustále číta, ale ich malý byt je takmer bez kníh. Mať sa na slabo platené účtovníctvo zjavne vyflákla, pretože lukratívnejšou sa stalo jej poobedné prostituovanie. Veď prečo nie? Forma videoartového rámcovania záberov zaujala. Lenže to, čo je zaujímavé v polhodinovom experimente a popozeranie cez rôzne inštalované obrazovky a kukátka kdesi v galérii sa v celovečernom filme stáva útrpnou tortúrou. Ktorú nezachráni žiadne záverečné gesto, ako symbol nahromadenej tenzie z monotónneho kolotoča samoty, nemoty, nudy a útrpného úškľabku. Uniká mi zmysel takéhoto typu filmov. Až teda na ten často pertraktovaný: "My intelektuálni filmári tu nie sme pre divákovu zábavu ani poučenie. My sme tu preto, aby sme naše depresie, psychózy, utrpenia a paranoje svojou tvorbou čo najúčinnejšie preniesli na diváka." Tvária sa pritom, že do nich v skutočnosti vtĺkajú rôzne ich práve aktuálne a propagované izmy. ()
Snímek, o kterém já osobně můžu říct : to jsem ještě neviděl / úplně jiná kinematografie / cesta k jinému filmu. Během prvních deseti minut je třeba přijmout jeho tempo, což pak vede k nabytí jisté zvýšené vnímavosti, citlivosti. Často na mě film působil vpravdě hmatově. Zásadní dílo světoznámé autorky, jejíž mistrovství u nás potkáváme spíše jen zprostředkovaně skrz její vliv na styl "mladších" tvůrců, např. Michaela Hanekeho. ()
Tři hodiny jako tři dny ubíjejícího života dvou vyprahlých existencí v přímém přenosu. Bezvýchodnost a divák - v roli voyeura. Tohle není film. ()
Aj v rámci zlatého veku európskeho artového, respektíve autorského filmu, musela byť Akermanovej štúdia vyprázdnenosti jednej ľudskej existencie nevídaným dielom. Žena, ktorá stratila zmysel svojej existencie a jej snaha o zachovanie si dôstojnosti spôsobom života, aký vedie. Snáď nikde nie sú dlhé statické zábery a celé pomalé sekvencie tak zmotivované, ako tu. Možno bola Jeanne prázdna a povrchná vždy, možno je jej súčasný a pohodlný život následkom životných tragédií. Kľúč k jej vnútru tkvie aj v raz úsporných, inokedy rozvinutejších dialógoch s odcudzeným synom. Možno bol jej údel strateného človeka údelom celej povojnovej generácie. A možno je táto existencionalita údelom človeka ako takého a boj s prázdnotou našim celoživotným, nikdy nekončiacim bojom číslo jedna. Dôležité je však neprestať bojovať, poddať sa znamená nezvrátiteľnú prehru. ()
Není to nějaký krásný film. Má to co dělat s realistickým malířstvím a fotografií, ale stěžejní pocit je jako u prvních filmů Michaela Hanekeho (není divu). O Jeanne, jestli se tak ústřední postava jmenuje (nikdo ji ve filmu takto neosloví, pokud se nepletu), víme, jaké je její jméno, přesná adresa (obojí díky názvu) a že je "odpudivá" (podle toho, co dělá a jak všechno dělá: nejen zdlouhavě, ale i zbytečně, nudně, špatně, no, je to k vzteku). Jestli film míní jen zobrazovat, jak ženám zabere celý den, než obstarají všechny domácí práce, úkoly, všechno pořídí (pošta, opravna obuvi, obchody), je nasnadě, že se právě proti tomu bouří divákova mysl při sledování nejvíc. Přičemž s ním pravděpodobně lomcují osobní vlastnosti a zlozvyky: závist, netolerance, netrpělivost, touha radit, nechápavě kroutit hlavou. A připravuje si množství otázek: Proč (ona) tak ztrácí čas? Proč vše na večer chystá hned ráno? Proč teď? Proč vůbec? Proč se nejde nejdřív třeba projít? Proč si nepustí ke svým činnostem rádio? Pro nenapíše báseň? Proč třeba nemá doma kočku? Proč neudělá něco jinak? Ale nemá komu - postava se ven (zpoza čtvrté stěny, ze světa filmu) nedívá. A tak z toho všeho plyne nechuť a zavržení takového stylu života, který (ona) vede. Zvláštní je, že Akermanové snímek nemůžeme zcela přiřadit k těm filmům, které zachycují určitý časový výsek bez redukcí, bez výpustek, nebo to úspěšně sugerují: tento film dává najevo, že akce pečlivě vybírá a pracuje velmi promyšleně. Ještě zvláštnější totiž je, že prvotní dojem nahodilosti v tom, co sledujeme bez redukce a co ne, je překonán údivem nad tím, v jak motivované skryté drama, temný film, v němž hraje určitou roli právě náhoda, se průběh vyvíjí. (Temný film jako Peníze od Bressona, 71 fragmentů chronologie náhody od Hanekeho, Aurora od Puiua). Ne pohyb kamery, ale statický rám, aby vynikla pozice voayeristického diváka, který se dívá do soukromí a měl by se stydět. (Viděno v kině, v cinematéce ve Stockholmu, 2011.) ()
Velká škoda konce, který zjednoduší předchozí tříhodinový prožitek a geniální film srazí pouze někam k Hanekemu. ()
Minimalismus v té nejčistší podobě. Více než 3 hodinnový film, o jednom bytě a ženě, která vaří, pere, uklízí, souloží s různými muži a povídá si se svým synem. Asi existenciální dílo, kde si kdejaký cinefil může přihoňovat při dlouhých scénách obalování řízků a hledat absolutní umění ve sledování filmu, který je vlastně ztrátou času. ()
Jedinou výhradu mám k ubíjejícímu filmovému tempu. V poslední půlhodině jsem už trošku ztratila nervy a ke konci jsem dospěla pomocí zrychlování táhnoucích se scén dálkovým ovladačem... ()
Nevím jak to jinak nazvat, tak to nazvu "tyranií kamery". Zatímco v konvenčních filmech se kamera soustavně zbaběle podřizuje pohybu herců, tato vpravdě autoritářská kamera si najde své (statické) místo a pak již jen sledujeme, jak se postavy musí podřídit prostoru, který jim svým rámováním vymezila (a že je taková kamera opravdu neústupná, je krásně vidět na místy uříznutých hlavách neposlušných postav...). Tradiční kamera a střih kapitulují před líbivým a zdánlivě přirozeným vyprávěním příběhu, v němž časové elipsy slouží k nerealistickému vystřižení zdánlivě nedůležitých scén. Akerman nechává kameru zachytit i to "nudné" a v tom objeví víc, než všechny "hollywoodské" příběhy dohromady (Akerman by na rozdíl od Truffauta nevypustila dopravní zácpu...). V tomto případě až do duše pronikající stereotyp životního stylu (viz feminismus), v němž se sebemenší odchylka od normy může stát výbuchem potlačované frustrace. ()
Pozorování svobodné matky po dobu tří dnů. Rutinní denní postupy uklízení, vaření z nichž se nijak nevymyká ani hausfrausex. Rutina druhého dne dochází drobných změn jež dojdou vyvrcholení třetího dne.Experimentální film, s feministickým přesahem, narativum minimalistické, výsledný dojem působivý. ()
Akonáhle sa tento film objavil na čele rebríčka magazínu Sight and Sound, vedel som, že si ho musím v najbližšej dobe pozrieť. Čo ma na filme najviac zaujalo, je mizanscéna, ktorá je akoby ďalšou postavou filmu. Dej sa dohráva väčšinou v jednom byte, ale jednotlivé izby sú riešené takým spôsobom, že divák na tú farebnú škálu tak skoro nezabudne. Aj takéto rozhodnutia dokážu urobiť z diela filmovú klasiku. Príbeh sleduje tri dni v živote hlavnej hrdinky, ktorá zdieľa život v jednom byte so synom. Väčšinou sú ukazované len situácie typické pre život ženy v domácnosti ako chystanie jedla či upratovanie. Na živobytie si zarába ako prostitútka v domácnosti, to aj vidíme, keď každý deň prijíma mužských zákazníkov. Na prvý pohľad sa môže zdať, že jednotlivé dni sú rovnaké, no nie je to tak, to, že sa s hlavnou hrdinkou niečo deje, vidíme na malých odchýlkach, ktoré narušujú jej rutinu, až to tragického vyvrcholenia tretieho dňa. Môžeme nadávať na vražednú dĺžku filmu, ktorý má takmer tri a pol hodiny, no ja budem tvrdiť, že si ho treba pozrieť, lebo je tam mnoho zaujímavých situácií a filmárskych riešení. Povedal by som, že Jeanne Dielman je zaujímavým príspevkom do žánru pomalého kina. ()
Evropský rakovinotvorný art a žena na režisérské stoličce ve své nejlepší podobě. Obalování řízku byl vrchol filmu. ()
Související novinky
100 nejlepších filmů všech dob podle kritiků
Britský měsíčník Sight and Sound po deseti letech opět požádal kritiky o aktualizovaný seznam nejlepších filmů všech dob, a díky obří anketě, v níž se zúčastnilo rekordních 1639 recenzentů, kinařů,… (více)
100 nejlepších filmů režírovaných ženami
Redakce BBC Culture nedávno požádala 368 filmových expertů z 84 různých zemí, aby jí pomohli vybrat 100 nejlepších snímků všech dob režírovaných exkluzivně ženami. Anketa probíhala tak, že každý… (více)
"Jeanne Dielman" představuje kinematografický paradox, protože diváky nutí koukat na to, před čím obvykle k filmům utíkají. Strnulé kompozice zpřítomňují obyčejnou každodennost v celé její hrůzné nezajímavosti a ubíjející nicotnosti. Titulní žena, do jejíhož nitra nemáme sebemenší vhled, ukazuje, jak veškeré naše počínání, když je oproštěno od našich vnitřních hlasů a myšlenek, se zvenčí jeví jen trudnou bezduchou rutinou. Chantal Akerman zviditelňuje neviditelné a přehlížené úkony, které se váží k maximě starání se, aby vše bylo jak má - samozřejmě podle druhých a pro druhé. Brambory se samy neoloupou, nádobí se samo neumyje, postel z gauče sama nevyjede ustlaná, ráno nejsou boty naleštěné samy od sebe a i ten ztracený knoflík se na kabátu znovu neobjeví jen tak. Somnambulní vyprávění podněcuje touhu po vzpouře, vymanění se z diktátu genderově vnucené role. Jenže život jde dál a je každou vteřinu stejně neúprosný a bezvýchodný. Chtělo by se říct, že jsme už dávno jinde, že domácnost a vaření už jsou sdíleným polem mimo obstarožní genderový diktát, ba dokonce, že si to i umíme užívat - vždyť to může být lifestyle i základ hvězdné kariéry. Jenže stejně tak nám tato filmová exkurze na odvrácenou stranu Mimibazaru může ukázat, že v absolutním jádru se za padesát let změnilo pouze to, jak si ono starání se podmanil a pro své potřeby transformoval kapitalismus, nebo jak máme méně prostoru na přemýšlení o naší každodenní rutině. Děsivost předkládaného světa vychází především z totální absence rozptýlení a odevzdané apatičnosti. Ale vážně se to tolik liší od naší současnosti, která je sofistikovanější pouze v tom, jak nám konstantní rozptylování pomáhá nevidět skličující nicotnost naší existence a přijatých rolí? Ne náhodou nám reklamy říkají: "Až se ti promítne tvůj život, ať je na co koukat." Chantal Akerman nám naopak dovoluje koukat 202 minut zdánlivě na nic. Ale díky jejímu záznamu obyčejných domácích úkonů dostáváme šanci vymanit se z překotné snahy vstřebávat nové vjemy, hrát přivlastněné několikanásobné role a nechávat se naplňovat konzumem. Můžeme se dokonce přistihnout při tom, že paní Dielmanové vlastně závidíme její chvíle apatické nudy. Zatímco ona čeká na to, až se zazvoněním zvonku či lomozem klíčů v zámku bude moci naplnit svou vsugerovanou roli, my jen rozptylujeme naše myšlenky ve smogu médií a sociálních sítí. Navzdory cynickým a přemoudřelým očekáváním během těch tří dnů kondenzovaných do tří hodin filmu paní Dielmanová naplní jednu z podstat feminismu. Vyburcovaná viděnými i jen tušenými okolnostmi (Akerman mimo jiné drásavě formuluje hororový rozměr vřeštění nemluvněte i rozšiřuje Pantheon nelítostných filmových záporáků o bábu, co hrdince zasedla její obvyklé místo v kavárně) vykročí z ulity přijaté pasivity a začne jednat. Jenže katarze a osvobození zůstávají i tak jen chvilkovým rozptýlením. I další den budou za okny jezdit auta a ty řízky se samy neusmaží. No, tak zase zažeňme chmury nějakým šprochem a zpátky ke strojům aneb jak se říká na ČSFD: 87 % a hvězda navíc za ručník. () (méně) (více)