Portrait d'une jeune fille de la fin des années 60 à Bruxelles (E03)

Zuřivě pátrám po filmu natočeném Chantal Akermanovou, kterému bych nemusel dát pět hvězd. Nepodařilo se mi to dosud, ani nyní. Přesto budu pátrat dál, i kdybych měl "projít" všechny její filmy. Zde se odrazím od jednoho krátkého komentáře (Vitex *****): A mimo jiné jsem si uvědomil, že jsem rád, že nežiju mezi teenagery v Bruselu v 60. letech. Jsou v něm tři podstatná jména, z nichž jedno nesedí; a tím je určení místa. Teens v šedesátých nebyli omezeni místem. Byl to univerzální národ, od Bruselu přes Paříž po Žďár nad Sázavou. Stejně tak měli společnou kulturu: Sartre (a samozřejmě i Camus), Cohenova "Suzanne" (a samozřejmě i Rolling Stones a Dylan), Brownův "It's a Man's World" se ale již rozpadal. Portrét mladé dívky z konce šedesátých let v Bruselu Chantal Akermanové je takovým pohledem na dobu nejen tak, jak jsem jí znal (vibrace mezi jistotou a pochybami, mánií a depresí; nebyly to vždycky ony good vibrations), ale uvědomil jsem při něm mnohem víc. Třeba i to, jak tehdy bylo pro dívku obtížné volit a stanovit meze: kdy, kde, s kým, kam až, co když... Přestože film má silný feministický podkres, nelze se mu ubránit: bez ohledu na pohlaví tu žijeme s dívkou z šedesátých let, která je hezká, má krásnou chůzi a dosud není sebejistá. (01.08.2022)

Ten film je krasny jako cervanky nad panoramatem Bruselu z Kunstbergu, je svobodny jako noc nad Tervuren, ale hlavne je neskonale uveritelny. Skvele vybrana hlavni predstavitelka, skvele vybrane exteriery (Avenue de Louise, podchod u pasaze Ravenstein) a drobne detaily z nej cini podobny zazitek jako rane filmy bratri Dardennu. Jejich inspirace je patrna ve scene, kdy Rosetta tanci. Za hlavni klad ale povazuji, ze postavy Chantal Akerman jsou tak realne a tak hmatatelne, ze proste maji i sve adresy. (18.04.2012)

Telecí léta s neštěstím ze sebe sama, nudou ze sebe sama, pózami, pózami a zase pózami a do toho s čistotou ještě skorodětskou. Jediná ryzost nápřahu, která nám zbyde do života, pokud nějaká byla. A samozřejmě ubližování všem okolo se zkoumavým, napůl veselým pohledem vědce. A s týmž ubližování sobě samotné(mu). Hra jak když mládě šelmy trápí chycenou oběť. Akorát je jí zároveň samo. U mě v tomhle kousku okamžitě startovaly asociace na vlastní dospívání v realitě roku vzniku 1994, včetně nekvality obrazu, neexistence mobilů, charakteru módy okolo a samozřejmě dlouhých procházek městy z nichž zatím nebylo úniku. Film je trochu mnohomluvný a takřka jedinou obrazovou výpovědí je panenská tvář a jiskra v oku hlavní představitelky Circé Lethem. Scénář je ale velmi chytrý a v závěru takřka drnká na metafyzickou strunu, při loučení v aleji; v tom smutku z omylu a osamění. Nejsilnější záběr popsal Dionysos - dívka půl minuty hledí - kam? A samozřejmě že je tu hlavně přítomný Godard: Akerman je tu eklektik v nevadícím slova smyslu. Godard už byl ale v roce 94 jinde. Kromě něj také namátkou Žiletky, Bez střechy a bez zákona, Leos Carax osmdesátek. (27.06.2016)

Brusel byl v minulosti stejně hnusné město, jako si jej pamatuji z docela pravidelných pracovních návštěv v posledních 15 letech. I ten Gare Central vypadá pořád stejně, stejně blbě. Celý ten příběh v těchto hnusných kulisách je velmi minimalistický. Trochu konverzace, trochu náklonosti, nicméně celé to je i přes tu kratší stopáž pěkně ucelená záležitost. (16.01.2023)

Tvorba Chantal Akerman se už od konstitutivních 70. let vyznačovala, tu více či méně zhuštěně do jednotlivých filmů, autobiografickými rysy, a tato tendence vyvrcholila v jejím vůbec posledním filmu "No Home Video". A "Portrét" je právě jedním z takových filmů. Brusel, jaro, měsíc před Květnem 68, první láska, co je to láska?, mladá dívka nosící kalhoty, ve vzduchu otázky a Sartre (za chvíli tam bude Godard), hledání sebe, citů, otázka volby: mladého chlapce či snad mladou dívku? Mladá dívka prochází nádražní halou, která se objeví v "Les rendez-vous d’Anna", sleduje plátno jako Anna Karina ve "Vivre sa vie" a rozehrává dialogickou hru se slovy a knihami jako Karina s Brialym v "Une femme est une femme". "Žena je žena" - opravdu?, ptala se po zbytek života ve svých filmech. Godard, velká inspirace mladé dívky, jež se na konci 60. let rozhodne točit filmy. Mladá dívka se prochází po Bruselu zlatých šedesátých a ve svém portrétu se nebojí natočit auta z konce 80tých, protože hudba Cohena, Browna ad. dokáže sama přivolat vzpomínky. Ale neslouží jen jako výrazný vypravěčský nástroj tohoto filmového stroje času, je i pozadím, na němž se formovala osoba mladé dívky: Brownův "It's a Man's World", zaznívající ve chvíli, kdy pohled naší dívky hledá, hledá koho? V "Je, tu, il, elle" hledání vedlo k jiné dívce. Už tehdy tedy byla mladá dívka chycena v nejednoznačnosti toho, kdo si více zaslouží náš pohled? Už tehdy mladá dívka znala povahu mužů - dlouhé vlásky a submisivní gesta, to nakonec vždy zabere, není třeba se o tom na vlastní oči přesvědčovat. Ani film a divák nemusí. Ale dokud bude touha o tom a o všem jiném točit filmy, mladá dívka může žít i v dospělé ženě. Po takřka půl století režisérské práce, před třemi dny zemřela mladá dívka Chantal Akerman. (08.10.2015)