De afspraken van Anna
Anna's Meetings
Stretnutia Anny
The Meetings of Anna
Režie:
Chantal AkermanScénář:
Chantal AkermanKamera:
Jean PenzerHrají:
Aurore Clément, Helmut Griem, Magali Noël, Hanns Zischler, Lea Massari, Jean-Pierre Cassel, Alain Berenboom, Françoise Bonnet, Laurent TaffeinVidea (1)
Recenze (14)
Už potřetí otvírám toto okénko, abych tento film alespoň trochu okomentoval. Určitě si to zaslouží, a zasloužím si to i já. "Annina setkání", jednotlivá a všechna dohromady, známe sice jejich časovou posloupnost, nikoli však absolutní čas (staly se v jednom roce, v jednom životě, v několika životech?). Osoby, s nimiž se Anna střetávala (příbužní, přátelé, milenci, kolemjedoucí,...) nejsou rozhodně náhodné, tvoří jakýsi životní rámec, vymezenou cestu, kterou musí projít, aniž by věděla, že po ní někam dojde. Podle toho bychom také měli poznat, co je Anna zač. Jenže ouvej, něco tady chybí, něco se ztratilo a znovu nenalezlo. Jacques Lacan by to nazval objektem malé a (object petit a): "Miluji tě, protože však v tobě miluji cosi více, že jsi ty" (Slavoj Žižek: "Lacrimae rerum"), a proto se vztahů vzdávám. Závěr: Pokud "objekt malé a" použijeme pro označení odchylky mužské a ženské psychiky (pokud něco takového existuje, ale předpokládejme to, protože anatomický rozdíl je nepřehlédnutelný, a to by v tom musel být čert, aby se to neprojevilo i jinde), pak nám toto "malé a" může v reálném způsobit značné těžkosti, zatíco ve světě umění značný požitek. ()
Jak už to s Chantal Akerman bývá, jedná se o čistý časový film, kdy senzomotorické schéma obrazu je upozaděno a tedy i jakýkoliv pohyb zde slouží jen jako prostředek pro nazření přirozené plynulosti času, kdy i kamera se zásadně pohybuje zleva doprava v souladu se západní konvencí vnímání časové lineárnosti, která naprosto k nám lhostejná stále plyne ve své skutečnosti, avšak pro jednotlivce je takový tok neuchopitelný, subjektivní a proměnlivý, ale právě v čase člověk žije, zakouší svojí samotu, potkává lidi, kteří jsou stejně osamělí, kteří o sobě stále mluví, zatímco Anna se nenápadně usmívá a spíše mlčí. Nehledě na profesní úspěchy nebo zjevně spokojený osobní život se Anna i muži, které potkává, časem protloukají s nevelkou nadějí na lepší zítřky, jako například muž kouřící ve vlaku: "Třeba v Paříži potkám dívku. Třeba se zamiluji." (což je snad nejpůsobivější scéna). Akerman je úžasná inovativní umělkyně, která se v českém prostředí netěší velké známosti, ale její vliv na spoustu filmařů jako Haneke, Tarr, nebo Tsai Ming-Liang je nepopiratelný. ()
Aby vysoká kultura nezanikla, nestala se byť skvěle zaplacenou šaškárnou pro hrstku snobů, musí být stále konfrontována s nízkým, ba odspodu okysličována. Musí ve srovnání s nízkostí obstát. Poměřuju si díla, která do vysoké kultury patří tu uchem posluchače Chinaski, tu okem diváka Avengers. Z tohoto pohledu podle mě Setkání s Annou obstojí pro svou čistotu a přesnost. Negativ je ovšem víc – než mě Akerman zvykne na své tempo, uplyne dvacet minut, kdy počítám sekundy záběr od záběru a štve mě, že mi v hlavě běží představa, jak sedí ve střižně a říká: „...a ještě chvilku, ještěěě, ááá... – – teď! To fikni!“ Protahování, které hypnotizuje, ale bývá vyprázdněné. Další výhrada jde ke scénáři, který se ze začátku přes svou hyperrealističnost, civilnost a autenticitu hmoždí přes výmoly peripetií lehkostí bagru v oraništi. Adeptka scénáristiky píše o sobě. Nová generace takřka vždy přináší do umění novou civilnost – ale čím je tato poetičtější, tím se za pár desetiletí jeví patetičtější – Starci na chmelu. Ve chvíli ale, kdy začal mluvit Heinrich na zahradě svého domu, film mě bez výhrad vtáhnul – mix samozřejmého existenciálního ostnu s neskutečně komponovanými obrazy, oči Aurore Clément, ne-hrající, řekl bych, negativní autoportrét nešťastné, nedobře neprostupné bytosti rozsévající zjevně další zmatky v už tak nešťastném světě kolem sebe. Registroval jsem vzájemné souvztažnosti – s lineárním ubíháním Wendersova Klamného pohybu (tam se snímalo podobně), v dramaturgii dejme tomu Třetí generace Fassbindera (i když tam šlo o politické umění), všímal jsem si, čím vším je tahle vlna odlišná od té Nové, z níž vyšla, a k níž se Akerman ve filmech, které jsem doteď měl možnost vidět obracela… Tanul mi na mysli výraz „stříbrný věk“, který se používal pro poezii v Rusku kolem první světové války – něco, co už od podstaty nemůže být zlaté, protože je v tom zmar. Vždy druhé. Nejsilnější scéna byla krom Heinrichovy zpovědi ta noční s náhodným spolucestujícím ve vlaku. ()
Bezpochyby film, spadající do řady těch, do nichž se divák musí chtě nechtě ponořit (a že se vám bude chtít, o tom nepochybujte). Poté si může plně vychutnat pomalé plynutí života a cesty mladé umělkyně vlakem napříč Evropou, při níž se během setkání s různými mužskými charaktery dostavují jen letmá spojení vzápětí zpřetrhaných citů. A je otázkou, co z těchto jisker může vykřesat citlivá, i když právě tímto stylem života již zocelená umělkyně. V obecné rovině film tak může sloužit i jako skličující pohled do života moderního umělce (i "artový" režisér musí dbát na marketingovou propagaci...). Film je naprosto uvěřitelný (dalo by se říci "ze života") i přes osobitou uměleckou licenci - např. kontrast otevřených zpovědí lidí okolo Anny a její až na výjimky zdánlivá mlčenlivá neprostupnost; a samozřejmě vizuální pojetí filmu, jehož hloubku může postihnout asi jen někdo "učený". Jako laik jsem proto odsouzen jen k němému úžasu, asi jako kdyby se všechny obrazy v Louvru začaly pohybovat (24krát za vteřinu). Zvláště ty od Edwarda Hoppera, jejichž estetika barev na Akerman zjevně působila i po návratu z USA na počátku 70. let. ()
Bacha na možné spoilery, bez nich se tu rozepsat nedokážu a hlavně těžko říct, jestli se tu dá cokoli považovat za spoiler. Řekl jsem si, že takový film bude nejlepší si pustit při cestě nočním vlakem, takže jsem si ho šetřil na dnešek, kdy jsem nočním vlakem jel. A nevím, nakolik to bylo způsobeno podmínkami, ale naprosto mě to uchvátilo. U některých filmů se už podle geniální úvodní scény dá poznat, o jak výjimečný zážitek půjde a jsem rád, že se mi to tu zase potvrdilo. Annina setkání jsou totiž až nečekaně mnohovrstevnatým filmem, který zároveň zůstává silně minimalistickým, pomalým a teoreticky "bez děje", ale přitom má hodně co nabídnout. Už od precizně promyšlených úvodních záběrů, prací s dialogy a postupným odhalováním charakterů vedlejších postav, skrze které se postupně dozvídáme stále vice o Anně, se to dá krásně poznat - a Akermanová to dál velice chytře graduje, každé jednotlivé setkání tvoří stále více celistvější obrázek Anny a ačkoli se může zdát, že závěrečná scéna vše divně utne a závěr nenabídne, tak já to vnímám naopak. Celé je to totiž o tom, jak nás ovlivňují a jak se vlastně sami skládáme z hovorů s lidmi ať už blízkými, tak už takovými, který nejspíš uvidíme jen jednou za život. Tohle se pak přetavuje do meditativního pozastavení a zamyšlení nad dosavadním životem a lidmi, okolo kterých jsme se doposud pozastavovali. Konec sice může působit cyklicky, jelikož tyhle cesty Anna očividně zažívá často, ale musí mít smysl, že sledujeme zrovna tenhle úsek - a ten je v tom, že si Anna něco uvědomuje. Konec je tedy otevřený, ve smyslu právě položené otázky "A co teď?", ale taky uzavřený v tom, že Anna k té otázce vůbec dospěla. Něco v ní zanechal kraťoučký vztah v Německu, hodně v ní zanechala cesta do Bruselu a setkání se sestrou taky vedlo k jistému odhalení, byť možná ne až tak podstatnému, ale co my víme? Nešlo vše někam dovést, šlo o to to rozehrát, nechat diváka vše s Annou procítit a v závěru se zamyslet nad sebou samým. Jsem teď spokojený, tam kde jsem? Dělám, co jsem chtěl, nebo se jen motám v bludném kruhu zdánlivého štěstí, které se ale stalo nudným stereotypem a vyvolá ve mě jen vnitřní osamělost? Je to geniálně propracované a Akermanová to navíc geniální filmařskou řečí vypráví - promyšleně zarámované statické záběry, přičemž každý je sám o sobě mikropříběhem, cit pro temporytmus jednotlivých scén (asi až na dvé zbytečně dlouhé scény), postupné odhalování a zodpovídání otázek a hlavně hmatatelné vykreslená atmosféra nočních cest vlakem či důležitých rozhovorů pro obě strany. Něco takového jsem chtěl vždycky vidět, ale nevěděl jsem, jestli to vůbec existuje - teď to vím, protože jsem to viděl a "odcházel" jsem z toho naprosto uchvácený. Až se mi nechtělo opouštět vlak, abych si to v sobě ve stejném prostředí a podobné atmosféře přerovnal. Díky takovým filmům si vždycky hned připomenu, proč mě tak moc fascinuje film. Nevěřil jsem, že by to Akermanová mohla AŽ TAK zvládnout, ale přesvědčil jsem se, že na to má a od teď už nedoufám, ale dokonce věřím, že Jeanne Dielmannová bude opravdu stát za to. Tady je dokonce i vtipná scéna! Jo, a rozhovor s neznámým mužem při cestě do Bruselu proložený spoustou záběrů na výhled z vlaku je jednou z nejsilnějších a nejúchvatnějších filmových scén, jakou jsem kdy v životě viděl. Vkládá do všeho lehce totiž dost podstatnou věc - určitou naději a víru v lepší zítřky, která vždy umírá jako poslední. Kdoví, jestli se jí Anna poté taky řídila a šla dál. A taky se stále více přesvědčuji o tom, jak Akermanová ráda některé osobité filmy dává do každého svého filmu - a složitý vztah s vlastní matkou obzvlášť. 5* () (méně) (více)
Reklama