Les Rendez-vous d'Anna

Aby vysoká kultura nezanikla, nestala se byť skvěle zaplacenou šaškárnou pro hrstku snobů, musí být stále konfrontována s nízkým, ba odspodu okysličována. Musí ve srovnání s nízkostí obstát. Poměřuju si díla, která do vysoké kultury patří tu uchem posluchače Chinaski, tu okem diváka Avengers. Z tohoto pohledu podle mě Setkání s Annou obstojí pro svou čistotu a přesnost. Negativ je ovšem víc – než mě Akerman zvykne na své tempo, uplyne dvacet minut, kdy počítám sekundy záběr od záběru a štve mě, že mi v hlavě běží představa, jak sedí ve střižně a říká: „...a ještě chvilku, ještěěě, ááá... – – teď! To fikni!“ Protahování, které hypnotizuje, ale bývá vyprázdněné. Další výhrada jde ke scénáři, který se ze začátku přes svou hyperrealističnost, civilnost a autenticitu hmoždí přes výmoly peripetií lehkostí bagru v oraništi. Adeptka scénáristiky píše o sobě. Nová generace takřka vždy přináší do umění novou civilnost – ale čím je tato poetičtější, tím se za pár desetiletí jeví patetičtější – Starci na chmelu. Ve chvíli ale, kdy začal mluvit Heinrich na zahradě svého domu, film mě bez výhrad vtáhnul – mix samozřejmého existenciálního ostnu s neskutečně komponovanými obrazy, oči Aurore Clément, ne-hrající, řekl bych, negativní autoportrét nešťastné, nedobře neprostupné bytosti rozsévající zjevně další zmatky v už tak nešťastném světě kolem sebe. Registroval jsem vzájemné souvztažnosti – s lineárním ubíháním Wendersova Klamného pohybu (tam se snímalo podobně), v dramaturgii dejme tomu Třetí generace Fassbindera (i když tam šlo o politické umění), všímal jsem si, čím vším je tahle vlna odlišná od té Nové, z níž vyšla, a k níž se Akerman ve filmech, které jsem doteď měl možnost vidět obracela… Tanul mi na mysli výraz „stříbrný věk“, který se používal pro poezii v Rusku kolem první světové války – něco, co už od podstaty nemůže být zlaté, protože je v tom zmar. Vždy druhé. Nejsilnější scéna byla krom Heinrichovy zpovědi ta noční s náhodným spolucestujícím ve vlaku. (03.05.2018)

Setkání s Annou v režii Chantal Akermanové mají v sobě neskutečně magické okamžiky atmosféry míst hotelu, cesty, nádraží, vlaku, vzájemných setkání a tak dál, která plyne často z dlouhých statických záběrů. Líbila se mi kontrastní hra s realisticky dlouhými scénami a pak nečekanými drobnými skoky v čase – když se udál jeden z prvních střihů, kdy Anna po delším čekání a vyřizování na recepci nastoupila do výtahu a najednou už po střihu v zápětí zavírala dveře do hotelového pokoje, to náhle procitnutí v čase o pár vteřin později mě až snově uhranulo. Akermanová zajímavě propojuje motiv putování a drobných příběhů potkaných lidí (coby prvek „road movie“), stejně jako pozastavení se nad životem, vnitřními pocity a minulými zážitky Anny i dalších postav (coby součást psychologického dramatu). K silným patří část s prvním milencem (Helmut Griem) po stopách starých míst a jeho vyprávění propojující osobní rodinné drama s komunistickou historií ve městě. Silná magičnost pro mě plynula z dlouhého cestování nočním vlakem, přičemž dostalo mě už jen to sprostředkování pocitu, jaký nervák může přinést pouhé přecházení chodbou vedle kupé, je-li vlak přeplněn, také mě tu potěšila symbolická účast Hannse Zischlera, herce z Wendersova V běhu času. Trochu zaraženě jsem ze začátku přijímal vyprávění matce o událostech, které ve filmu nevidíme, tudíž jsem si nebyl chvíli jist, nakolik nepůjde o výmysl, až mi později začalo docházet, jak záměrně neúplný ten film je a asi nejvíc mě zklamal skoro až prázdně nijaký závěr. Ono to dává smysl, když název mluví o setkáních s danou postavou, než o pevném příběhu (kdo ví, nakolik paní režisérka u pár replik o filmu hlavní hrdinky stejné profese poťouchle nepomrkává právě na tenhle svůj počin?), nicméně co v nejedné scéně po velkou část filmu vypadalo u mě na plný počet, zůstává pro mě s chladným (ne)závěrem už jen na 4 hvězdičkách. [80%] (12.11.2023)

Jak už to s Chantal Akerman bývá, jedná se o čistý časový film, kdy senzomotorické schéma obrazu je upozaděno a tedy i jakýkoliv pohyb zde slouží jen jako prostředek pro nazření přirozené plynulosti času, kdy i kamera se zásadně pohybuje zleva doprava v souladu se západní konvencí vnímání časové lineárnosti, která naprosto k nám lhostejná stále plyne ve své skutečnosti, avšak pro jednotlivce je takový tok neuchopitelný, subjektivní a proměnlivý, ale právě v čase člověk žije, zakouší svojí samotu, potkává lidi, kteří jsou stejně osamělí, kteří o sobě stále mluví, zatímco Anna se nenápadně usmívá a spíše mlčí. Nehledě na profesní úspěchy nebo zjevně spokojený osobní život se Anna i muži, které potkává, časem protloukají s nevelkou nadějí na lepší zítřky, jako například muž kouřící ve vlaku: "Třeba v Paříži potkám dívku. Třeba se zamiluji." (což je snad nejpůsobivější scéna). Akerman je úžasná inovativní umělkyně, která se v českém prostředí netěší velké známosti, ale její vliv na spoustu filmařů jako Haneke, Tarr, nebo Tsai Ming-Liang je nepopiratelný. (23.10.2022)

Už potřetí otvírám toto okénko, abych tento film alespoň trochu okomentoval. Určitě si to zaslouží, a zasloužím si to i já. "Annina setkání", jednotlivá a všechna dohromady, známe sice jejich časovou posloupnost, nikoli však absolutní čas (staly se v jednom roce, v jednom životě, v několika životech?). Osoby, s nimiž se Anna střetávala (příbužní, přátelé, milenci, kolemjedoucí,...) nejsou rozhodně náhodné, tvoří jakýsi životní rámec, vymezenou cestu, kterou musí projít, aniž by věděla, že po ní někam dojde. Podle toho bychom také měli poznat, co je Anna zač. Jenže ouvej, něco tady chybí, něco se ztratilo a znovu nenalezlo. Jacques Lacan by to nazval objektem malé a (object petit a): "Miluji tě, protože však v tobě miluji cosi více, že jsi ty" (Slavoj Žižek: "Lacrimae rerum"), a proto se vztahů vzdávám. Závěr: Pokud "objekt malé a" použijeme pro označení odchylky mužské a ženské psychiky (pokud něco takového existuje, ale předpokládejme to, protože anatomický rozdíl je nepřehlédnutelný, a to by v tom musel být čert, aby se to neprojevilo i jinde), pak nám toto "malé a" může v reálném způsobit značné těžkosti, zatíco ve světě umění značný požitek. (07.03.2019)

Příběh osamělé režisérky Anny, bloudící evropskými metropolemi při propagaci svých filmů. Na svých cestách Anna potkává podobně osamělé muže, jako je ona sama, kteří se jí sami od sebe svěřují s tajemstvími svých životů, sny a touhami - jakoby ale tato podobnost Annu od navázání bližšího vztahu spíš odrazovala. Vyslechne mlčky jejich příběhy a leckdy bez rozloučení odchází pryč. Nakonec se vrací do svého bytu do Paříže, kde v prázdném bytě poslouchá vzkazy na záznamníku - mimo jiné oznámení o další cestě, která ji čeká za několik dní. Anna svůj život nežije, spíš přečkává od jedné železniční zastávky ke druhé - nemá žádný cíl ani sen. Podobně jako další Akermanové hrdinka Jeanne Dielman je Anna chladná, až robotická (např. rozloučení s mužem ve vlaku do Bruselu, rozloučení s matkou...),ale i přes to stále kdesi v hloubi duše toužící po určitém smyslu života, lásce, domově. (28.04.2011)