poster

Pericles, Prince of Tyre (TV film)

Velká Británie, 1984, 177 min

Komentáře uživatelů k TV filmu (1)

  • bogu
    ****

    Jedné z nejbizarnějších a nejrozklíženějších her Williama Shakespeara se zde dostalo bravurního, v mnoha ohledech zcela výjimečného zpracování. Pericles se nečte dobře – verš, obzvlášť ten, který se připisuje Shakespearově spoluautorovi, nepříjemně často klouže směrem k moralizujícím říkankám, silná epizodičnost příběhu působí amatérsky a originální nápady jsou tu tak dva, tři – o to víc mě překvapilo, jak příjemně se na to všechno kouká, když se sejdou dobří herci a výtvarníci. Jakkoliv mě zklamal výkon Mika Gwilyma v titulní roli (mnohem lepší byl jeho Berowne a Aufidius v BBC adaptacích Love’s Labour’s Lost a Coriolanus), téměř v každé z epizodek téhle námořnické romance se objevil nějaký jiný borec z Royal Shakespeare Company, který na svém malém ostrůvku (reálném i pomyslném) vystřihl své vlastní mini-drama, takže jsem co deset minut jásal: hle, John Woodvine jako zvrhlý Antiochus, Patrick Godfrey jako Helicanus, Norman Rodway jako Cleon (ten hlas, ten hlas!), Clive Swift jako Cerimon, atd., atd. a všichni v nejlepší formě. (Jediným dalším zklamáním pro mě byl krapet přes míru letargický Gower Edwarda Petherbridge.) V ženském táboře se sešla neméně silná sestava: roztomilá Juliet Stevenson, hadí Annette Crosbie, Amanda Redman jak z Rossettiho, Lila Kaye jak z opravdového bordelu – všechny odhadly ten správný mix moralizujcí karikatury a psychologického detailu, což je klíčové: bez jednoho by hra přestala fungovat tak, jak byla napsaná, bez druhého by nejspíš pro dnešního diváka ztratila hloubku. Kulisy jsou televizní, ale vkusné a vlastně velmi dobře propracované – bohatost a pestrost blízkovýchodních měst, paláců, tržišť a chrámů evokují jednak promyšlené kompozice, jednak pečlivě vybrané detaily – něco podobného platí pro kostýmy, stále těžící z divadelní estetiky (jednoduché, sjednocené střihy, barvy korespondující s jednotlivými říšemi, šaty dozdobené minimem evokativních šperků), a zároveň příjemné na pohled i v televizní produkci. Hudba chytla ten správný laciný tón orientální romantiky a patosu, ovšen například Marinina píseň pro Pericla je opravdu krásná a – pro nedostatek přesnějších výrazů – čistá. Za pět hvězdiček to možná není, ale spolu s Marnou lásky snahou, Cymbelínem, Večerem Tříkrálovým a Mnoho povyku pro nic je to jedna z nejlepších adaptací Shakespeara, které měla BBC v minulém století na svědomí. // LEPŠÍ VERZE: Nevím o žádném lepším filmovém Periclovi a dost by mě překvapilo, kdyby speciálně na tuhle hru dal někdo někomu peníze.(31.1.2011)