Ať žije republika

Právo na nezkreslenou historickou paměť je jedním ze základních lidských práv. Nerozumět sám sobě samému znamená nebýt svobodným. Rozhodovat se bez znalosti je snad ještě horší než rozhodovat se jako rab či otrok nebo nevolník. REPUBLIKA, další z mimořádné série skvělých Kachyňových výkonů, připomíná zapomenuté, ale přesto klíčové jméno Pražského jara. Jméno spisovatele, publicisty, veřejného činitele a talentovaného filmového scénáristy Jana Procházky, který se přes období komsomolského blouznění let padesátých a poválečných postupně propracoval v šedesátých letech do čelné pozice jednoho z četných spolutvůrců české (československé) filmové vlny té doby. REPUBLIKA je jedním z příkladů Procházkovy tvořivosti a jedním z vůbec prvních pokusů o moderní, věcně nezkreslené vnímání událostí našeho druhého odboje a jeho věcného chápání prostřednictvím věcně nepoučených, ale v detailu právě proto nerozostřených očí. Bez nadsázky lze říci, že vyrovnaná a tvořivá souhra jádra výrobního štábu přivedla tehdy na svět dílo, na které se nezapomíná. A aby bylo možné v onom nezapomínání pokračovat, je nutné postarat se o to, aby známost filmu prolomila časově stále sevřenější generační okolí jeho diváků. Tedy, aby se REPUBLIKA stala DVD trhákem. (27.01.2008)

Popichovanie ubližujúco krutej partie detí aj buranská nadutá pýcha a lakomstvo ich otcov - sedliakov. Všetko osobitým pohľadom chlapca, stojaceho mimo dedinskej pospolitosti. Je iný. Všetky ritualizované akcie obce (púte, krsty, pohreby, výročné bály) sú pre neho skôr desivým predstavením. Prednosť dáva vždy životu - nie životu blížneho svojho - tých najradšej posiela kamsi do pekla - ale jednoznačne zvieratkám. Akýmkoľvek, sú pre neho oveľa spoľahlivejšími spoločníkmi, ako zákerní dedinčania, mysliaci len na vlastné bachory, ubližujúci bezbranným tvorom či vyhladovaní vojaci, neváhajúci ulúpiť čo sa dá alebo odpudzujúce autority obce (učitelia, farári). Dospelí až príliš často hľadia na vydedenca z komunity dediny so skrútenými, zlosťou zmraštenými tvárami a hnusnými postrannými pohľadmi. Chlapec si predstavuje idylku rodiny, ktorej sa mu nedostáva. Doma je bitý skúpym násilníckym otcom ako žito, vonku šikanovaný chalanmi i vrchnostenskou hierarchiou. To všetko uprostred vojny, kedy sa dedinou premieľajú nejaké uniformy. Zmes denného snívania, ťaživej dennej nočnej mory a zábleskov šťastia v prekrásne obrazovo zrežírovanom filme, pripomínajúcom až príliš často skôr ponurý horor ako prichádzajúcu slobodu na pásach tankov inojazyčne vraviaceho vojska. (27.08.2014)

Nesnadné dospívání malého chlapce za druhé světové války. A přestože jde hlavně o prožívání klučičích dobrodružství a malérů, probíhající konflikt začne postupně do Oldřichova života zasahovat čím dál víc. Dětský pohled na svět společně s milými představami a sny je zas pro snímek velkým oživením, a přitom ho nijak nenarušuje nebo nesráží. Jinak je to však film smutný, částečně také kritický. Na to diváka upozorňuje už samotný hodně ironický název, tedy Ať žije republika. Nejlépe je to vidět na konci, kdy se potrefené husy pořádně projeví, to vše samozřejmě za všeobecného neutuchajícího veselí. Nenápadný, ale o to kvalitnější film, zasloužené solidní 4*. „Tatínek řiká, co Petržela neukradne, nemá. Má všechno.“ (23.08.2013)

Ukázka režijního mistrovství mladého Karla Kachyni. Na filmu je zřetelně vidět, že Kachyňa původně studoval kameru a je nejsilnější v práci s obrazem. Film je jízlivým ohlédnutím za životem na moravské vesnici na sklonku války. Kachyňa se na venkovské společenství z doby zániku německé Říše a příchodu nových pořádků dívá očima 12letého kluka, který z neradostné reality (je terčem posměchu, izolovaný od vrstevníků a za otce má necitlivého despotu, co považuje výprask za nejúčinnější výchovný prostředek) utíká do světa snů a představ. Film je náročnější na vnímání, protože se v něm neustále střídají různé časové roviny a sny, divák si teprve postupně z jednotlivých střípků skládá celkový obraz a konstruuje příběh. Kachyňa se na osvobození republiky dívá neideologickým pohledem a je mu cizí do té doby běžná glorifikace osvobození a Sovětské armády. Naopak, závěrečná štvanice na místního outsidera, kterého si komunita vybrala za obětního beránka své frustrace z okupační bezmoci a zároveň za ideální prostředek, jak odvést pozornost od vlastních morálních poklesků, je jednou z nejpůsobivějších ukázek odpudivého čecháčkovství a lidské malosti. Na můj vkus se v tomhle filmu Kachyňa někdy nechává příliš unést poetickými obrazy, jindy zase stříhá záběry tak, že je to na úkor srozumitelnosti děje, ale i s těmito výhradami jde o mimořádně působivý kousek, jeden z nejlepších své dekády. Celkový dojem: 90 %. (14.10.2014)

Jen pouhých pět let uběhlo od doby, kdy Karel Kachyňa natočil své Práče, film o konci války z perspektivy dítěte, a je až neuvěřitelné, jak moc se změnila situace v Československu těch časů. Práče, mírně schematický a velmi silně patetický film o osvobození Československa s až národně-obrozeneckým závěrem a národním dějinným optimismem náhle střídá film se smutně ironickým názvem Ať žije republika. Hlavním hrdinou je také malý chlapec, ale je vidět, jak moc se změnily okolnosti toho, co se mohlo a smělo ve filmu zobrazit - náhle není osvobození planoucí meta, je to jen zlom, kdy jedny vojáky střídají druzí, Rusy na moravské vesnici nikdo nijak zvlášť nevítá, spíše jde skrz grunty obava, že budou rekvírovat koně, národ se scvrkl v hrabivé hospodáře, lid nebojuje, ale krade, jak kradl za Němců, krade i Rusům, přirozené, tedy animálně zlé, jsou nejen děti, ale i dospělí, kteří vedeni těmi nejnižšími pudy lynčují zdánlivé udavače, svět je hořký a nespravedlivý, za což nemůže válka, ale prapodstata společnosti. Smutné až traumatizující vyznění svého filmu zjemňují tvůrci pro Kachyňu tak typickou poetizací, dějová linka je proložena mnohými snovými pasážemi, halucinacemi, nočními můrami, denním sněním, někdy škodolibou, někdy úsměvnou imaginací a představami hlavního hrdiny, navíc je celý děj zpomalován mnohými flashbacky (chvílemi jich bylo, čistě subjektivně, skoro až nadmíru). Uznání zaslouží především Kachyňova pověstná práce s dětskými herci, malý představitel Olina, tedy Zdeněk Lstibůrek, hraje naprosto famózně a z dnešního pohledu skoro až nepochopitelně, cit pro výběr a vedení dětských herců má Kachyňa prvotřídní. Stejně jako vizuální stránka a kamera, nádherné, do posledního detailu promyšlené záběry, v podstatě hodně syrový, ale zároveň umělecký pokus o vhled do dětství na vesnici. V Kachyňově tvorbě navazuje tenhle film na volnou řadu obdobných, na vidění dětských hrdinů založených děl, nově však představuje v té době již osvědčený tvůrčí tandem, který Pan Režisér vytvořil se scénáristou Janem Procházkou, jejichž vynikající scénář opravdu prorazil okovy doby... (24.11.2013)