El dorado
A peso d'oro
Režie:
Carlos SauraScénář:
Carlos SauraKamera:
Teo EscamillaHudba:
Alejandro MassóHrají:
Omero Antonutti, Lambert Wilson, Eusebio Poncela, Inés Sastre, José Sancho, Francisco Algora, Féodor Atkine, Víctor Valverde, Claudio Rodríguez, Jesús Nieto (více)Obsahy(1)
Děj filmu se odehrává v 16.století a zobrazuje španělskou výpravu z Peru do nitra Amazonie, za bájnou říší zlata El Doradem. Dobyvatelé se střetávají s divokou přírodou i domorodci, ale děj se soustřeďuje především na konflikty mezi samotnými konquistadory. Ústřední postava, baskický žoldnéř Lope de Aguirre se zůčastní spiknutí a vraždy velitele výpravy, aby se postupně pomocí dalších vražd zmocnil vedení celého podniku a později se zbavil všech potenciálních protivníků, včetně nejbližších přátel.
Film je pro Sauru typickou studií kulminace násilý od jeho zprvu racionálního použití, až po čistky takřka stalinského typu vyvolané Aguirreho paranoiou, která dovede výpravu až na práh záhuby. Zajímavé je srovnání režijního přístupu Carlose Saury a Wernera Herzoga, který stejný námět zpracoval ve svém slavném snímku "Aguirre, hněv boží". (Crocuta)
(více)Recenze (25)
Zlatá Palma - výběr ()
Samozřejmě nabízí se srovnání s Herzogovým arcidílem "Aguirre, hněv boží", které vypráví o té samé historické postavě a ještě tak ve 40.minutě jsem si říkal "Nic moc, chybí tomu ta osudovost a tíha Herzogova majstrštyku", ale od násilné smrti králova místodržícího film nabere velké obrátky, zvrat střídá zvrat, zrada zradu a morduje se tu jak v Shakespearovi. Film ve 2.půli skvěle graduje a přiznivci autenticity potěší věrná výprava a některé silné, nepřikrášlené mordýřské scény. Krátká pofilmová debata s panem režisérem potěšila, Saura je velice vtipný pán, také se omlouval za přemíru násilí ve filmu, ale sdělil, že jen věrně zpracoval dobové kroniky. Herzogův film označil za lživý ("Nedal si s reáliemi a skutečností moc práce") a jako odpůrce násilí ve filmu se svěřil, že proto neuznává Tarantina, i když ten samotný se naopak o Saurovi vyjadřuje velmi hezky. Celé kino se smálo. ()
Teatrálnější než Herzogovo, obšírnější než Herzogovo, pravdivější než Herzogovo, dobrodružnější než Herzogovo, horší než Herzogovo. Jo, protože Kinski. ()
Značně sterilní vyobrazení zlaté horečky ve španělském podání, kde konkvistadoři s jejich brněním působí spíše jako nějací naleštění rytíři ze středověkých turnajů o šátek princezny, než jako chátra žoldáků hledajících zlato, které nikdy nebylo. Všechny hlavní postavy si jsou natolik podobné, že polovina intrik a vražd zcela ztrácí smysl, už jen proto, že jsem po hodině děje a desítkách ksichtů přestal rozlišovat, kdo je vlastně kdo, jakou má funkci a jestli ještě žije, nebo to byl ten, kterého před pěti minutami zastřelili. Aguirre je zde sehrán obtloustlým dědkem, který bájnou ďábelskou povahu jeho postavy znázorňuje asi stejně dobře jako Zounar veksláka. Film jsem záměrně zhlédnul po "Aguirre, hněv Boží" a musím konstatovat, že mě nezaujal ani jeden z nich. Osobně El Dorado považuju za zbytečně promrhané prostředky (které byly), kdy se tvůrci měli raději zaměřit na mnohem zajímavější a barvitější příběhy o dobývání jižní a střední Ameriky Španěly a nedělat jako kdyby byl Aguirre nějaká konkvistadorská raritka, o které musí vznikat hned několik filmů v rozmezí pár let. 44% ()
Saurovo El Dorado trumfuje Herzogova Aguirreho ve všem kromě představitele hlavní role - na mladého Kinskiho se děda Antonutti prostě nechytá. Ale jinak je to výpravnější, dějovější, lépe rozpracovávající postavy (Dona Ines, která pro svou ochranu střídá partnery), historicky přesnější a filmařsky srovnatelné. Byť ke konci už bylo všechno to paranoidní vraždění až komické. Každopádně pokud vás to téma zajímá, nenechte si ujít ani jeden z obou filmů. ()
Píše se rok 1560 a honba za bájným zlatem El Dorada přerůstá do zničující síly hrabivosti a všudypřítomné bezútěšnosti lidské psychiky, která je znamenitě ztvárněná, nezpochybnitelně mistrovský kousek. Film nabízí přesně utříděná fakta, které jsou pečlivě konstruována, a přitom děj nezůstává nic dlužen ohromující podívané. Ve vzájemné souvislosti v ponuře působivé atmosféře zaujme neméně i brilantní hudba, jež fantasticky podbarvuje vnímavost celého zážitku. Obrazová krása EL DORADA je krutá a nelítostná, ale také úchvatná, nicméně připomínám, že smrťák s kosou je neustále nablízku. Pokud od filmu budete očekávat nablyštěnou podívanou bravurních akčních scén, budete nejspíše zklamáni. Protože jde o umělecké pojetí opírající se o historickou faktografii, stylizovanou do epického vyprávění. Musím se přiznat, že nejemocionálnější scéna, která mě dojala, bylo zabíjení koní, ještě dlouho po skončení mi nedala spát. Přesto, že příběh je formulován drsnějšími prostředky, tak mimo jiné režisér Carlos Saura veden nejlepšími úmysly výtečně namixoval kratičká milostná intermezza míšenky Inés a guvernéra Pedra de Ursúa, jde o jakési odlehčení s lehkým nádechem romantiky. Na druhou stranu je potřeba dodat, že film má průměrný herecký ansámbl vousatých mužů, ale bezohledný Lope de Aguirre (Omero Antonutti), dominuje v masce nelítostného mordýře, ze kterého jde někdy až strach. Opravdu je hodně uvěřitelný. A tak jen pro úplnost ještě dodám, že se opravdu jedná o výjimečnou podívanou, bez přeintelektualizovaných gest. Tak do toho, ať víte, jak to opravdu bylo. ()
Téma s Aguirrem je tak zatraceně silné, že s ním nejde natočit špatný film. Saurovi se to málem povedlo. Dejte přednost Herzogově verzi. ()
Saura se, nejspíš v zájmu "historické věrnosti", tak moc utápí v repetivním předvádění nekonečných půtek o moc a vůdčí pozici v dobyvatelské výpravě, až na tu samotnou výpravu, tedy putování nepřátelským peklem a prodírání se džunglí požírající těla i duše španělů, tak trochu zapomněl. Zajímavé, drsné a výpravné zpracování legendy, ale Herzog tak se svou verzí definitivně vede. A to nejen díky geniáně šílenému Klausu Kinsi. 7/10 ()
Od Saurova zpracování Aguirrova dobrodružství jsem si hodně sliboval a už úvodní scéna naznačila, že se zklamání konat nebude. Oproti Herzogově psychopatii jde o o něco „klasičtější“ film s větším důrazem na dialogy a hlavně intriky mezi důstojníky, kteří jsou pro osud výpravy snad ještě nebezpečnější než americká divočina. Bůh je vysoko a král daleko a sotva se prvně odhodlají překročit Rubikon (po Stavroginovi vidím Wilsona v další roli, pro niž se přímo narodil), strach a podezíravost dosáhnou takové míry, že není cesty zpět (aneb šílenství je jako gravitace; stačí postrčit). ()
Saura vzal hledání bájného města El Dorada, potažmo Lopeho de Aguirreho, naprosto odlišně než Herzog (Aguirre, hněv Boží; 1972). Carlos Saura studuje v tomto filmu tématiku násilí na pozadí historického příběhu z 16. století. Důsledky jsou šokující, neboť se to i nejspíše stalo! Když budeme trochu srovnávat s německou verzí od Herzoga (jež je též skvělá, hodnotil jsem za 5 hvězd): Saurův film se váže blíže k historii; sice hlavní představitel conquistadora Aguirreho se nemůže vůbec rovnat s K. Kinskim, ale pro tuto verzi to tolik nevadí, neboť zde dostávají větší prostor i ostatní dobyvatelé (dobrá role Lamberta Wilsona) a hlavně nemohu opomenout zmínit velmi pěknou filmovou výpravu. Neočekávejte akční podívanou, ale snímek plný atmosféry strachu z neznámého a intriky, jež budou střídat další intriky:o)). Dosti zapomenuté dílo...musím za 5 hvězd! ()
El Dorado je krásný příklad toho, jak působivě lze vyprávět pomocí média filmu. Hlavní roli zde hraje příběh, který zcela určuje tempo filmu. Nejedná se ale o pouhou ilustraci literární předlohy (pokud lze za literární předlohu považovat někdy více někdy méně spolehlivé záznamy z dobových kronik a deníků), podřízenost ději je v tomto případě spíše výsada než absence dostatku tvůrčí kreativity. Saurovo pojetí příběhu o Aguirrovi by šlo nejvýstižněji označit jako filmový epos. „Rýmy“ kamery a „verše“ střihů zde pouze dotvářejí a podtrhují děj. A je to právě toto dotváření a potrhávání, které umožňuje působivost vyprávění. Místy až impresionistické snímání přírodních scenérií a ve vánku povlávajících záclon, závěsů a sítí v interiérech lodí se propojuje s explicitními scénami vraždění a intrikánským bojem o moc. Opulentnost některých záběrů však není projevem kýče, ale dokonale zapadá do kontextu dané scény. V duchu vyprávění„smrt čeká na každého a výpravy se začíná zmocňovat strach“ Saura inscenuje obrazy podobající se malířským plátnům a nechává je zapadat mezi horečkou a stihomamem stižené dobyvatele. Postava Samotného Aguirra, coby fanatického vůdce, není akcentována od začátku, ale vyplouvá na povrh s tím, jak se zhoršují podmínky a roste beznaděj účastníků výpravy. Saurovo z formálního hlediska konvenčnější dílo, tak vyzdvihuje samotný příběh coby podstatu filmu. Na rozdíl od Herzogovava lyrického pojetí příběhu, kde v hlavní roli vystupuje fanatismus a šílenost personifikovaná na osobu Klause Kinského. [LFŠ 2012 – host: Carlos Saura] ()
Oproti Herzogove zpracovani musim jit o stupinek niz, Saurovo pojeti trpi prilisnou delkou a ohlasovaneho exlicitniho nasili jsem si taky moc neuzil. Ve snove pasazi na konci pribehu jsem si pripadal jako ve Faunove labyrintu (mysleno pejorativne). Herzogova verze mela charismatictejsiho hlavniho hrdinu a pusobivejsi spiritualni nadech. Nikdy bych netusil, ze dam Herzogovi prednost pred Saurou, nebot kvality druheho jmenovaneho jsou nesrovnatelne vyssi, ale ted se tak stalo. ()
,,LOPE DE AGUIRRE, VLÁDCA SLOBODY, SNÁĎ TI BOH ODPUSTÍ..." __ Aj keď nerád, film som si pozrel na 2x, najprv zhruba do polovice a potom zvyšok. Porovnanie s Herzogom sa priam ponúka a treba ho aj využiť - veď koniec koncov, koľko filmov o tomto conquistadorovi bolo doposiaľ nakrútených? Oproti Herzogovmu dielu je El Dorado snáď vo všetkých oblastiach slabším filmov, no neznamená to, že by sa nejednalo a dobre nakrútené dielo. Kým u Herzoga je vo všetkých tých ,,potiacich" sa a špinavých záberov nekonečná džungla skôr peklom, u Saura s mnohými presvietenými zábermi akoby netvorila až tak dôležitý element, i keď potrebný nádych mystiky sa nájde aj tu. Rovnako tak je to s duchovným rozmerom, ktorým bol Aguirre celý presiaknutý, v El Dorade, je tiež badateľné ,,čosi viac", avšak výraznejšie až v závere inak skôr dobrodružne sa tváriaceho filmu. Úprimne, prvá polovica filmu na vtiahla omnoho viac než tá druhá (videl som ju až o pár dní neskôr), pri ktorej som sa už nevedel poriadne sústrediť a všetky tie ostria mečov v každej druhej či tretej scéne niekoho likvidujúce, boli postupne až otupné. Omero Abtonutti ako Aguirre bol však absolútne skvelý. Saurovmu El Doradu dávam rovnaký počet hviezd ako Herzogovmu dielu, avšak kým ,,Aguirra" možno ešte poctím ich plným počtom, u El Dorada niečo také nehrozí. (31. hodnotenie, 4. komentár k filmu) ()
Aby to bylo plnohodnotné drama, museli by být protagonisté představeni alespoň do té míry, abychom si je vzájemně nepletli. A Amazonka v kostarickém pojetí vypadá jako Jizera. Nudné. ()
Sauru a Herzoga tu srovnávat nebudu, pro srovnávání je tu ale místa dost. Lope de Aguirre byl členy výpravy (především v konečné fázi) označován jako "loco". Španělština má několik označení pro blázna, pomateného (jako ostatně skoro všechny jazyky); v podstatě jde o osobu, která je v rozporu s realitou. Tak byl označován i Don Quijote. Přitom jejich psychická struktura (a dle toho i jejich činy) byla však uspořádána zcela jinak. Větší podobnost bych našel u Dr. Goebbelse, který tvrdil, že "život bez národního socialismu (eldoráda) nemá smysl". (Vražda vlastních dětí je pro něj smysluplnější.) El Dorado je na jedné straně "čistá idea" a na druhé "materiální meta", proto se o něm nejen často hovoří, ale stejně často se pořádají výpravy k jeho nalezení. Výsledky jsou ale stejné, viz film! Eldorádo nenašel ani Steve Jobs ani Bill Gates (digitální eldorádo). Přesto ho nemíníme chápat jako "naprostou pošetilost" ani dnes. O pár dnů později: Rozřezal jsem tiskové archy 4. vydání Vrchlického Poutí k Eldoradu z roku 1921, Ale Vrchlický putuje jinak a zřejmě i jinam. Kniha je však uvedena citací z básně Eldorado od A.E. Poa: ‘Shadow,’ said he, / ‘Where can it be / This land of Eldorado?’ (Stíne, řekni, / kde leží / ono Eldorado). Nakonec to mluví za vše. ()
ocenenia : MFF Cannes 1988 - Nominácia na 1. cenu ()
Maximalne fascinujuca vyprava Carlosa Sauru do roku 1560 kde isty clovek hlada bajne El Dorado. Herci dost neznami, ale tempo nenudi, prostredie amazonskej dzungle je fascinujuce a dialogy prepracovane + genialna rezia samotneho Sauru : 90 % ()
El Dorado Carlose Saury je deromantizací španělského dobývání Ameriky. Saura celkem důsledně přihlíží k dochovaným dobovým dokumentům, soustředí se na intriky o moc, uchovává si ironický nadhled při sledu událostí. Bájné El Dorado je syntézou archaických náboženských představ (rozmanité představy proslulých rajských míst na velmi obtížně přístupných místech snad ve všech náboženských tradicích) a kromobyčejné lačnosti po zlatě španělských dobyvatelů. Obrazy Tea Escamilly ukazují malebnost krajiny, záři, tajuplnost a nevyzpytatelnost přítmí pralesa, lidskou dychtivost a niterné výjevy jako zlověstné předtuchy. Saura nemá žádné růžové romantické brýle: členové výpravy jsou bez příkras, tedy všehoschopní dobrodruzi bez valné morálky a přirozené poslušnosti k autoritám, pohání je vedle příslibu nezměrného bohatství představa a touha po větším či menším dílu na moci a za lepší postavení, proto se neštítili krutostí, a proto také právě oni byli těmi nejpříhodnějšími pro dobývání územních zisků a hmotného bohatství pro španělskou slávu. Ústředním bodem výpravy (nebyla ani první a zdaleka ani poslední) za bájným zlatým pokladem v zeleném hájemství Amazonie je Lope de Aguirre (zajímavý Omero Antonutti), to nejlepší a zároveň to nejhorší, co znamená Španělsko: vzdělaný a liberální, ctižádostivý a horkokrevný, vzpurný a fanatický, nebezpečný a též pomstychtivý španělský drobný šlechtic s ambivalentní minulostí, přítomností i budoucností. Nakonec se vlastně výprava zvrhne ve vzpouru proti dosavadnímu systému, avšak za velmi děsivých skutečností. Mezi výrazné postavy patří guvernér a vůdce výpravy nedbající varování Pedro de Ursúa (Lambert Wilson), jeho milenka podmaňující si mužský chtíč Inés de Atienza (Gabriela Roel), po Pedrovi dosazený nový vůdce celé výpravy Fernando de Guzmán (Eusebio Poncela) a Aguirrova dcera se smíšenými pocity Elvira (Inés Sastre). Z dalších rolí: pro místo polního velitele zákeřný Juan de La Bandera (José Sancho), opatrný písař Pedrarías (Patxi Bisquert), nebojácně pijící španělský průvodce Alonso de Esteban (Francisco Merino), vítěznou cestu světící kněz Henao (Abel Vitón), po Inés celý chtivý Zalduendo (Mariano González), Elviřina služebná Juana (Gladys Catania), či indiánský průvodce na cestě Uiraluru (Wilson Morera). El Dorado Carlose Saury je tětí, a to nemilosrdné, do jakéhokoli předpokladu o romantice španělských dobyvačných výbojů. Všehoschopné intriky o moc, a Saurova ironie s věcností a poetikou k tomu. ()
Chválim režiséra Sauru za výber tejto historickej témy, ktorá sa na plátne kín veľmi neobjavuje - conquistadori a dobývanie Južnej Ameriky. Natočil sa síce film Aguirre, hnev boží, ale ten ma sklamal po viacerých stránkach. Tento Saurov vernejšie dokumentuje nielen samotné dobývanie, ale nastavuje zrkadlo celej vtedajšej španielskej spoločnosti, ktorá v snahe dosiahnuť bohatstvo bola intrigujúca, krutá, paranoidná a silne mocichtivá. Postavy sú fajn obsadené, aj keď ich je obrovské množstvo a v menách i zarastených tvárach som sa dlhšiu dobu strácal. Samozrejme, najzaujímavejší je "šialený" Lope de Aguirre - toho chlapa by ste osamotený v džungli stretnúť nechceli. Film ťaží aj zo surovosti - scéna zabíjania koní nenechá snáď nikoho chladným, a tiež bohatej výpravy. Asi najlepší Saurov film. ()
Jak kdybych se díval znovu na Aguirre, hněv Boží. V podstatě to bylo úplně stejné, jenom tady mluvili španělsky a místo Klause Kinskiho tu byl jinej herec, obdivuhodně dobrej. Takže vlastně jen trochu jiné zpracování stejné látky. V něčem to bylo lepší, v něčem horší, ale přece jen asi trochu lepší, i když ani tak ne nějak moc dobré, i když ani ne špatné. Ale filmařina v džungli, stará dobrá ruční práce, žádné podělané triky a efekty, respekt. Líbilo se mi syrové zpracování násilných scén a celé mi to přišlo mnohem reálnější, než Herzogova verze. ()