Duhová kulička

Byl jednou jeden starý děda, jeho potomci, jejich manželé... a jeden vnuk z moderního městského prostředí. Také byl v tehdejším Československu jeden neobyčejný režisér, který podobně jednoduchým námětům dokázal vždy vtisnout kus neopakovatelné poezie. „Já jsem viděl víly. Kdo se umí dívat, vidí víly.“ Kdo se umí dívat, může vidět vždycky víc, než jiný a rozpozná i v tomto zdánlivě obyčejném rodinném filmu průzračný klenot pohlazující svou poezií a čistým lidským příběhem. Karel Kachyňa je režisérem mého srdce, skoro pokaždé se mu povede zavést zpátky mě o pár let nazpátky do světa dětské duše, nechat se vést na vlnách tu veselých, tu smutných příhod a všechny střípky celku dokáže přesně dle mého gusta vyladit hudebně (Fišer) i vizuálně (Smutný) k podmanivé dokonalosti. V tomto filmu potěší i obsazení plné neokoukaných tváří, mezi nimiž je Lubor Tokoš opravdu úžasně nevyzpytatelným dědečkem. 90% (25.12.2020)

Spojení Kachyňa, Fišer, Tokoš a romantika dětství, to je u mě za pět hvězdiček. Děda a vnuk. Ti dva mají cosi společného. Cosi, co je sbližuje. To cosi se jmenuje "nespoutaný, hravý a odvázaný přístup k životu". Nádherná poezie viděná dětskýma očima určená pro malé i dospělé "děti". Nebojím se dát v tomto případě nejvyšší hodnocení, na rozdíl od ostatních. Jaký musí být český rodinný film, aby si zasloužil vaši nejvyšší pochvalu? Co vám všem "čtyřkařům" vlastně ještě chybí k dokonalosti? Já vám to povím. Vážíte si svých pěti hvězdiček více, než si opravdu zaslouží. Nebojte se hodnotit nejvyšší známkou i ty naše české filmy. Nejsou všechny jen na maximálně čtyři, nebo dokonce i méně. Přihlédněte k roku vzniku hodnoťte obsah a ne modré filtry. (05.05.2014)

Film, který nesnese mnoho přívlastků; myslím, že by stačil jediný: "pěkný". A rozhodně ne jen pro děti a mládež, pokud ne pro lidi v produktivním věku, pak pro důchodce rozhodně ano. Pěkně vykreslené, a dříve typické, postavy venkovanů (teta hraje prim), dědův vnuk, sice již se sluchátky na uších, ale zdaleka ještě ne ve virtuálním světě. (11.03.2016)

Kachyňův citlivý pohled na stáří, život na vesnici, střet generací a lidskou moudrost. Tokoš byl geniální a spojení těchto dvou velikánů vyloudí nejeden úsměv na tváři. Moc se mi líbily i výkony obou dětí, a také strýc, praktický neznámý Adolf Kohuth. Postavičky takhle pěkně umí popsat snad už jen Svěrák Zdeněk. (05.05.2019)

Po zklamání z Přijde letos Ježíšek jsem si říkal, jak je možné, že dnes, při té absolutní tvůrčí svobodě, nejsou filmaři schopní natočit nic tak dobrého jako „za totáče“. A namátkou sáhl do filmotéky. Vypadla z ní Duchová kulička. Jakoby chtěla potvrdit mé úvahy a ještě mi po Svatém Vincetovi ukázat rozdíl mezi českým filmem a Hollywoodem. Když jsem tu kuličku zvedl a podíval se skrz ni, viděl jsem krásný, lidský příběh o dětství i o stáří, o životě i o smrti, o tom, co je a není důležité a o tom, jak se dívat na svět a naplno si užívat života i když už to "špatně chodí". Úsměvný i smutný, realistický přesto zahalený do kouzelné atmosféry poetické lyriky, a především výtečným způsobem vyprávěný. Na čemž má podíl nejen výborný Karel Kachyňa, ale také excelentní Lubor Tokoš v jedné ze svých nejlepších rolí. Film, který za třicet let nezestárl ani o den a dokonce bych řekl, že je dnes silnější a jeho poselství naléhavější než kdy dřív. (06.01.2015)