Pozor, vizita!

Trochu melanchólie, trochu depky, trochu nostalgie a trochu trpkej životnej reality. Pozor, vizita je dráma, na to bacha, nečakajte žiadnu treskutú komédiu, v ktorej bude Hrušínsky hláškovať. On aj hláškuje, ale je to všetko ako keby cez slzy a v podstate smutné. Jeden z vrcholných Hrušínskeho životných výkonov. Vidieť tento film už možno nikdy nebudete chcieť znova, ale určite nie preto, že by sa vám nepáčil. Ono z filmov z lekárskeho prostredia sa ťažko stávajú televízne evergreeny. (14.08.2012)

Tak jsem dnes po hodně dlouhé době viděla Pozor, vizita a zjišťuji, že už je to opravdu dávno, co jsem film viděla, protože jsem si myslela, že je to hrozně depresivní film a nejdřív se mi na něj vůbec nechtělo dívat a ono je to vlastně úplně jinak.Škoda, že takového spolupačoše nebudu mít na porodním to bych se tam i těšila. Viděno po 3 a něco letech znovu Hrušínskej byl bůh, asi jeho nejlepší film. Já jim to tááák přála, aby něco bylo. Njn, kdyby on byl mladší, nebo ona starší. Kde já to už jen slyšela a koho mi to připomíná? (23.04.2016)

Výborný, místy trochu humorný ale jinak neuvěřitelně lidský film. Charaktery jednotlivých postav jsou vykresleny a posléze zahrány do puntíku skvěle. A co jsem nevěděl světoběžník Rudolf Hrušínský byl také pěkný proutník ! O čemž se mohli přesvědčit téměř všechny ženy na interně ! Jinak nás (vás) tento film okouzlí nejen jeho životní moudrostí (někdy i vytahováním), ale i rozšafnou bezprostředností, smutkem a upřímností, zejména v osobě L'udovíta Grešša (dědek Bartůněk), který se o tom přesvědčil sám a to s jeho jen na sebe myslící rodinou. Bezesporu téměř to nejlepší od Karla Kachyni společně s Láskami mezi kapkami deště, se Srnci a se Zlatými úhoři. Když opomenu takové ty jeho první filmy s převážně vojenského prostředí. (26.12.2006)

Nemocniční pokoj u mě vyvolává cosi nepříjemného. A co teprve infekční oddělení, na kterém pacienti mají ve střevech baktérie a serou jak najatí. "Salmoneloza hovnoza", jak neodolatelně pronese ve filmu pan Hrušínský fatální větu, ve mně evokuje jen nutkavý pocit mít tenhle film za sebou. Zkrátka, já se z filmu neposral. Ovšem pozor, to neznamená, že ten film není kvalitně natočený a zahraný. Mistr Kachyna mě, coby diváka, zavřel na pokoj se starou českou hereckou školou, kterou výborně uvěřitelným způsobem reprezentuje zejména Rudolf Hrušínský. Herci okolo něj mu zdařile sekundují, po stránce herecké nemám námitek. Jenže film by to neměl být jen o hereckém výkonu, popřípadě výkonech jednotlivce či více herců, ale měl by také bavit, strhnout. Obyčejný lidský příběh o obyčejné infekční, a dodávám hnusné nemoci, je však plochý, a výrazově málo průrazný. Nedovedu si například film představit bez Hrušínského. Když si odmyslím jeho figuru, je film plný epizodních charakterů, a o to víc vyjde na zřetel jeho málo barvitý příběh. Řemeslně zdatný režisér divákovi nedopřeje, aby si od vůně lizolu a nemocničních halen, tak nějak odpočinul, a jen v jedné restaurační sekvenci, opustíme brány nemocničního zařízení. Film má naštěstí dobře napsané dialogy, a s nimi ten statický ráz příběhu nějakým způsobem plyne. Plyne, ale nepádí kupředu sám, nýbrž ho posouvají herci. Kachyna nikdy neměl cit pro tempo svých filmů. Tento jeho film je zářným příkladem roztahaného filmu, možná nejzdlouhavějšího z jeho režijní filmografie. Práce s herci je až téměř obdivuhodná, jak i z nevelkých rolí dokázal režisér vykřesat něco, co už v soudobé kinematografii delší dobu chybí a chybět bude. Na příběhy obyčejného lidství, na ty byl mistr Kachyna kadet, tentokrát se však zdržel v nemocnici až nezdravě dlouho. Pocit, že ležím na lůžku a chce se mně opakovaně srát se dostavil, a to prosím pěkně, nejsem pesimista, ale zkrátka a dobře, jak jsem tak ležel na tom lůžku a volal "sestři, sestři", tak jsem nevolal jen tak nadarmo. hovno jsem měl v zatáčce, ale co hovno, byl to jenom bublající sajrajt se zvukem připomínající závody Moto GP, ta píča jedna sestřička, mně nepodala bažanta a já byl nucen to pustit pod sebe. No a tak nemám nejlepší vzpomínky na infekční oddělení, kde mně zjistili i další choroby, které doposud nebyly objeveny a vědci je za pomoci mých vzorků bedlivě zkoumají. A musím vám říct, že jsem se styděl, jak jsem se posral. Ta sestřička byla hodně sexy. Uklízela to v rukavicích a smrad to byl, jak když otevřou rigol s hajzlem plným hoven, co nasral otylý člověk za 50 let. Tu sestřičku jsem pak za rok potkal v tramvaji. Hned mě poznala a na celou tramvaj spustila: "Jééé, zdar, to jsi ty, co jsi se před rokem na infekčním posral." No a z ostudy jsem měl vlněnou šálu. Mé hodnocení: 40% (13.12.2014)

Co k tomu více dodat. Rudolf Hrušinský rovná se záruka dobré zábavy. Příběh o lidském štěstí a neštěstí, který v sobě má hned řadu tak hlubokých pravd, že nejde se na konci zarazit a popřemýšlet nad tím, kdy se v této situaci objevím třeba já. Je to zvláštní, ale je to tak. Bohužel, a tento film to nádherně ukazuje v té pokud možno nejsvětlejší stránce, které Rudolf Hrušinský přidává co do vtipu snad nejvíce jak to jde. (09.12.2008)