Laundryboy
Režie:
Karel KachyňaKamera:
Josef IllíkHudba:
Miloš VacekHrají:
Michal Koblic, Marie Magdolenová, Vladimír Hlavatý, Gustáv Valach, Vladimír Menšík, Oldřich Musil, Martin Ťapák, Stanislav Remunda, Miloslav Holub (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Príbeh malého českého chlapca Františka Bureša, ktorý sa potom, čo ho sovietska armáda oslobodila z koncentračného tábora, dostal až k jednotkám, bojujúcim o Dukliansky priesmyk. Podľa najmenších husitských bojovníkov dostane prezývku Práče a v duchu svojho nového mena sa neustále snaží dostať do bojových akcií, aby tam mohol preukázať svoju statočnosť. Preto sa vojaci rozhodnú, že ho naučia zaobchádzať so zbraňou a urobia z neho spojku... (STV)
(více)Recenze (86)
Nadprůměrný válečný film o partě "prádelňáků", kteří se ujmou malého chlapce a snaží se mu nahradit rodiče. ()
Pan Kachyňa tady atmosféru války zvládl naprosto perfektně. Co už bylo horší, tak ti děti, co ve filmu měli hlavní roli. Malej František rozčiloval nejen mě, ale i vojáky. Ti se ale všechno snažili uzpůsobit jemu, i přesto, že přišel z lágru. Každopádně jak se na Frantu zvykne, už to docela jde. Jenže pak dorazí malá holka z Porubky s Kravkou a máme tu druhé kolo miloučkých tvářiček a nervů vojáků, co kují za každým koutem té východní fronty nějakého Němce. ()
Dva roky před tématicky podobným Tarkovského Ivanovým dětstvím natáčí Karel Kachyňa Práče, film válečný, přesto film poetický, film zachycující válku dětskýma očima, a hlavně film neméně dobrý než Tarkovského legendární a mezinárodními cenami ověnčený snímek. Nejsilnější je v obrazech ryzího dětského světa, třeba ve scéně, kdy Marijka objeví na Františkově dětském předloktí vytetované vězeňské číslo z lágru a on jí v intencích dětského chápání vysvětluje, co to koncentrační tábor je... Kachyňa se k modelu světa viděného dětskýma očima vracel opakovaně (Ať žije republika, Vlak dětství a naděje, ale i v dalších filmech s mimoválečnou tématikou) a tady ho použil vůbec poprvé, je to možný únik těžké době, která umělecky přála dosud jen ryze schematickým dílům, rok 1960 už byl ale prodchnut (zatím jen velmi nezřetelně) počínajícím táním tuhých politických poměrů 50. let a tak se Kachyňa pokusil v Práčeti o úkrok ze schematické kinematografie té doby - jeho druhý válečný film již stojí někde mezi 50. a 60. léty, tedy dobou schematismu a výrazné umělecké svobody. A možná právě díky tomu Kachyňa upřednostnil ve své tvorbě poetický rozměr, natočil o válce v podstatě milý film, s vynikajícími dětskými hrdiny a přijatelnou dávkou patosu, který na samém konci příběhu získá až rozměr národně obrozenecký... ()
Předloha tohoto filmu mi kdysi pomohla přežít jednu z nejtěžších nocí mýho života. Skočil jsem tehdy omylem do rozžhavenýho popela a spálil si nohu až po kotník do černé pečínky. Bolelo to, smrdělo to, nechtělo se to hojit. První noc jsem měl nohu zapatlanou pantenolem a ponořenou ve studené vodě v kyblíku proti bolesti (neměli jsme tam tehdy žádný léky). Protože jsem nemohl spát (k bolesti se přidala i horečka), četl jsem si a protože to bylo na chatě, neměl jsem moc věcí k výběru. Práče se tedy stalo jasnou volbou a díky němu jsem celou noc přežil ve zdraví, neusnul jsem a noha se mi nakonec uzdravila. Film je trochu jiný, z knížky mě nikdy nenapadlo, jakej je Frantík holomek. V knížce mi přišel jen jako trochu větší kvítko. Změnil se, některé části jeho příběhu zmizely, některé přibyly nebo se změnily. Michal Koblic byl podobně intuitivní herec, jako Tomáš Holý a celý tenhle film drží jeho výkon pohromadě. Příběh, no, kdyby hráli jiní herci, jak už jsem řekl - nedopadlo by to tak dobře. I takhle to je k nerozeznání podobný většině ostatních dětských komunistických dramat, ale nad průměr to vytahuje Michal Koblic, Gustáv Valach a samozřehně Menšík, jehož je to v tehdejší době vlastně jen jedna z klonových rolí ( viz třeba Hledá se táta) pábitele a baviče. Tenhle film je civilně natočený, s nijak přehnanými hereckými výkony a bez zvláštních okras, akčních scén, bez kterých se dnešní filmy neobejdou (filtry, střih atp). Domácký, skutečně rodinný. Příběh Frantíka Bureše si vás získá, pokud ještě pořád máte v srdci trošku toho dětství, té radosti z jednoduchosti bez přetvářky, toho dobrodružného naivismu a optimismu a důvěry. Já ještě pořád mám, naštěstí. ()
Krásný Kachyňův příběh z války o československé jednotce bojující u Dukelského průsmyku. Prostý, ale dojímavý příběh o jednom malém, ale odvážném klukovi z koncentráku, který se podle svých slov stane vojínem - lvem zachraňujícím jiné vojáky i dívenku Mariku. Z dospělých vojáků zaujali Vladimír Menšík a Bohuš Záhorský. Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=CjKE06xayjA ()
Průměrný film s dobrými hereckými výkony. Představitelé dětských Marie Magdolenová jako Marijka, ale především Michal Koblic jako Franta Bureš - Práče, zvládli své role lépe, než mnozí z dospělých herců. Vladimír Hlavatý jako velitel moc přesvědčivý nebyl a na Vladimíru Menšíkovi již bylo vidět, kam budou jeho budoucí role směřovat. ()
Přesně jak tu píší ostatní, milý poetický příběh ze strašné doby a nádherný závěr. "Děti, jsme doma." ()
Práče jsem viděl znovu po bezmála třech dekádách a sám jsem byl zvědavý, jak na mě bude ten snímek působit. Kachyňa patřil k absolutní režisérské špičce a je to znát i z jeho neambiciózního snímku určeného pro rodinné publikum a především dětského diváka. Pochopitelně nejde o nějaké mistrovské dílo, ale o běžné spotřební zboží, které je ale natočené s vkusem, se schopností vést dětské herce a s poetizující kamerou (pírko vznášející se ve vzduchu po přestřelce). Kachyňa si v tomto případě s režimem nezadal, resp. naplnil pochopitelně potřebu zdůraznění vlastenectví, ale dalo se mnohem víc naplnit potřebu angažovanosti a bratrské lásky k Sovětskému svazu. Kachyňa tady citlivě našel míru, takže v tomhle ohledu je Práče plně akceptovatelné i dnes. Přece jen už ale nepatřím k cílovému publiku a kinematografie se taky posunula o kousek dál, takže je to jen na průměrné 3*. Celkový dojem: 55 %. ()
„Podívej Frantíku, to už za Žižky měli kluci jako ty praky. Praky, povídám! A v nich oblázky. A když se přiblížili křižáci, fííí! Spustili na ně takovou sprchu kamení, až milejm rytířům pukaly hlavy. A těm chlapcům se říkalo práčata!“ A první Františkův bojový úkol na sebe nenechá dlouho čekat… Práče nabízí úsměvné, ale ne vždy jednoduché soužití vojáků a kluka z koncentráku. Neb ač se k němu všichni snaží chovat jako hodní strýčkové i starostliví otcové zároveň, František je ambiciózní, tvrdohlavý a netouží po rozvážení mýdla, nýbrž po dobrodružství, což se dá u mladého (e)léva pochopit. Práče si ponechává převažující dětskou optiku, což mu jen pomáhá. A hlavně, vše kočíruje Kachyňa vcelku citlivě, takže se z toho nestává prachobyčejná vojenská agitka z války (i když k ní má snímek občas nakročeno), pořád je zde místo i pro režisérovo typické výrazivo (podtržené Illíkovou kamerou), jakkoliv je ho tu méně než v jiných jeho filmech. Ty slabší 4* přece jen dám. „Tak děti, a teď udělejte ten nejdelší a největší krok. Tak…vítám vás! Doma.“ ()
Vzpomínky na dětství a povinné angažované filmy jsou vždy tíživou chmurou. Revize zralého věku buď tento dojem raného věku potvrzuje, nebo naopak od základů bourá. Jistým vodítkem při hledání odpovědi na tuto otázku jsou v případě PRÁČETE jména tvůrců filmu, ale i doba jeho vzniku. Bez výjimky se jedná o jména jasná a často i o špičkové osobnosti. V Kachyňově tvorbě představuje PRÁČE volnou řadu obdobných, na vidění dětských hrdinů založených děl: AŤ ŽIJE REPUBLIKA (1965), ROBINSONKA a PAVLÍNKA (obě 1974), POČÍTÁNÍ OVEČEK (1981) a famózní seriál VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE (1984). Neobvyklý pohled do života týlových složek 1. československého armádního sboru během nejtěžších dnů karpatsko-dukelské operace připomíná svou atmosférou slavný Bondarčukův film OSUD ČLOVĚKA natočený o rok dříve podle stejnojmenné novely Michaila Šolochova. Válka, aniž se stírá cokoliv z jejích hrůz, je tu stále tak trochu dětskou hrou obohacenou o hrozivé rysy bezprostřední zkušenosti s dospělým světem koncentračního tábora. Věrohodně působí i příhoda s krávou a holčičkou i česko-slovenské dětské přátelství, které z ní vzniká. Poetický obraz dětského světa vrcholí symbolicky překročením československé státní hranice 6. října 1944 (pomíjím o zhruba 6 týdnů mladší vstup sovětských vojsk na území Podkarpatské Ukrajiny), jímž se psychologicky láme průběh války z pohledu našeho druhoodbojového exilu. Exil vlastně končí a obnovená československá státnost pokračuje a sílí každou hodinou, každým dnem, týdnem i měsícem, které přibližují konec druhé světové války. Obraz, podepřený kvalitními výkony všech protagonistů s jasnou dominancí slovenského velikána Gustáva Valacha, i po letech a přes propast desetiletí přibližuje válečné hrůzy také dětem naší doby. V této souvislosti zůstává nezodpovězenou otázkou, nakolik jsou zralé generace naší současnosti s to pochopit hloubku a závažnost tohoto Kachyňova pozoruhodně zralého, civilně pojatého svědectví. ()
Krásný válečný film. ()
Velmi milý snímek o chlapci mezi vojáky v Dukelském průsmyku. V tomto případě jděte do prdele s propagandou, je to film pro děti a tak je jasný, že je film zidealizovaný! Ale v žádném případě ne propagandistický! Závěr je dojemný a je krásnou tečkou na velmi pěkném příběhu. ()
Rád som si tento film pripomenul. Kachyňa v mnohých scénach navodil krásnu atmosféru, ale vždy ju zhodil zbytočným "hraním sa na skauta a vojaka", ktoré v podaní malého chlapca išli po čase na nervy. Ale chlapec to bol milý, za to, čo mu tvorcovia pchali do úst, on nemôže. Ešteže z lesa vyšlo slovenské dievčatko z Porubky aj s kravou Lysaňou. To bolo oživenie, ktoré mohlo prísť o čosi skôr. To dievčatko ma fakt dojalo. "A keby som ich poprosila, že chcem ísť k mamke?"...Skoro mi slza vyšla, do frasa, musím sa vzpamätať, veď som z východu...Možno ma to dojalo preto, lebo presne také dievčatko mám doma. Trošku ma zaskočil Gustáv Valach, ktorý hral koktajúceho českého vojaka. Ako Slovák mohol kľudne rozprávať a koktať aj po slovensky. Vo filme je trochu cítiť komunistický dohľad a takú jemnú propagandu, ale možno bol Kachyňa skautom. Tak som si pri praní aspoň zaspieval s tým milým dievčatkom. "A-ja-hojaja, ruža z Dunaja"...60%. ()
Silné sociální téma ve válečném dramatu o skupině vojáků, která v troskách války nalezne malého chlapce. ()
Kdybych to alespoň neviděl 100x povinně v mládí ()
Úsměvné, vzorně zahrané a zrežírované, ale nic extra. ()
Rusáci majú Ivanovo detstvo (a veľa ďalších), Slovač Pieseň o sivom holubovi (a zopár ďalších) a Čecháčci okrem iného Práče. Kachyňa dokonca ešte aj dokonalé Ať žije republika. To čo sa týka vojnových filmov v hlavnej úlohe s detským hrdinom. Pokiaľ sa chcete vyhnúť depresii, vyberte si z nich rozhodne Práče. Pôsobí nie síce úplne že optimisticky, ale nie je to depresia a to rozhodne nemyslím v žiadnom budovateľskom zmysle slova. Franta sa na tejto vojne naučil o živote viac, ako väčšina civilov počas povinnej dvojročnej služby v časoch normalizácie. Teda možno, nechcem sa nikoho dotknúť. ()
Jakožto milovník českých válečných filmů (samozřejmě kromě Klíče a dalších paskvilů) jsem si tenhle snímek nemohl nechat ujít. Atmosférou mi trochu připomínal Krále Šumavy a Ať žije republika. Druhému zmiňovanému nesahá ani po kotníky, ale s prvním se může směle měřit (teda krom míry propagandy, tam Král Šumavy vede). Herecké výkony jsou přizpůsobené mladšímu publiku, nejlepší je pochopitelně Menšík (já toho chlapa fakt miluju, kam strčí čumák, tam je o zábavu postaráno). Velmi dobrý herecký výkon předvedl také Michal Koblic, který dospělým hercům zdatně sekunduje. Jelikož se však jedná o film pro děti, plný klišé, dávám jen čtyři hvězdičky, protože po bok Ať žije republika ten film postavit nemůžu. ()
Pochopitelně, že ve výsledném hodnocení hraje roli nostalgie, ale Práče je prostě krásným válečným filmem. A už jen za tenhle uskutečněný filmový oxymóron si Karel Kachyňa zaslouží pět hvězd. Přihodil bych i šestou za vlastenectví, a to prosím nejsem žádný národovec. ()
Vlastně by mělo stačit napsat „tak zvané Práče je Kachyňův film o přechodu Dukly“. Ale znáte mě, takže: Mistrovský příklad filmu pro dítě i dospělého. Poprvé viděno na školním promítání v kině, podruhé po asi 35 letech na kompu. Dobový propagační étos dítěte – „pionýra“ jako budoucího obránce vlasti, řízlý zde směsí dojemnosti a úsměvnosti, je ve vzorové postavě malého „práčete“ (a v chování dospělých vojáků vůči němu) očividný a spolu se svým dějovým vrcholem v odhalení špiónů i se svým přímým protikladem v náhlé expozici ulejváckého postoje nadporučíkova téměř protivně agitační, jsem však nucen konstatovat, že po 60 letech od vzniku tato stránka Kachyňovu filmu neškodí, nejen díky ztrátě dobového referenčního kontextu. Byť spočívá v plakátových klišé, je zvládnuta – zejména v gestech jak dospělých, tak i dětského hrdiny – v obdivuhodném spojení užitkově žánrové přesnosti a zřetelnosti a uměnné brilantnosti a jemnosti (vedle toho srov. např. též, jak dnes takřka neznámý Těšík pronáší v okrajové roli vojenského krejčího po typické zkoušce na šití své půvabné krejčovské „hotovo, děkuju“). A potom a právě: Kachyňa a Illík! Práče je totiž nečekaně krásný film (dojem z formálně silného začátku bohužel oslabují úvodní titulky, po nichž teprve následuje). Nadto pěkně např. využívá detailů a sotva se některý dialog sveze do plakátové proklamačky, je ukončen silnou zámlkou. A konečně ten ještě překvapivější dojem z hlavní postavy: Jakékoli silné momentální hnutí mysli a především ta mlčky projevovaná hraje kluk neuvěřitelně (totiž neuvěřitelně, že to hraje!), což neutralizuje jednak od očekávatelné reality odtrženou účelovou vycucanost onoho dětského válečného dobrodružství, jednak podobně nemožné klukovo vojácké panákování. Jenže taky s tím svým „nemožným panákováním“ (ale i se svou počáteční psychologickou zajímavostí) je tato postava více než subjektem vlastního příběhu průvodcem jednotlivými fázemi filmu: chlapcova sveřepá (ano: u dítěte, které právě prožilo koncentrák, sotva představitelná) touha a snaha být hned teď vojákem právě díky těm spektakulárně vojáckým způsobům od začátku slouží jako konfrontace pro dospělé postavy – polní prádelníky, kteří se přímých bojů účastnit nemohou (a tudíž nemusejí). To pod prvoplánovým povrchem působí velice silně. Na druhé straně je ale divák s mnohým konfrontován právě prostřednictvím některých Františkových prožitků (obzvláště v situacích, kdy z různých důvodů pláče, což je ostatně vždy silný moment právě na pozadí oné chlapcovy zarputilé bojechtivosti a okázalé tvrdosti). Od chvíle, kdy se na scéně objeví Marijka se svou krávou, nabývá film nové, téměř halucinační a zároveň silně alegorické dimenze. První scéna v lese působí svou situací i rozhovorem obou dětí až dadaisticky absurdně, mnohé následující scény (právě díky Marijčině přítomnosti) pak jako podivný sen. Ten film má v sobě nesmírně mnoho. Je to ale „něčí“ sen, ukončitelný probuzením? Ty to nereflektuješ, ale je ti devět let, tvá rodina je zahubena, účastníš se války s hroutící se říší zhouby, na dostřel míru a návratu kam? Snová dimenze přichází s Marijkou vlastně nutně, vždyť dívka a kráva přišly z vlasti nevědomky přes „frontu“, o níž zde víme z doslechu a z dostřelu, v jejímž těsném zápolí postavy filmu bytují, dva kroky od ukrutných krvavých bojů o Duklu, o hranici Československa. Tak toto je Kachyňův film o přechodu Dukly! Nastojte: Jen dvakrát se objevilo to divné znamení hvězdy se srpem a kladivem: na začátku prakticky neznatelně na čepici vojáka odnášejícího chlapce z tábora smrti a pak tumáš: zřetelně na čepici nepřátelského špióna. Někde blízko jsou spojenci „Rusové“, leč slova jako „rudá“ či „sovětský“ nikdy nezazněla. Nejsou, nedávají se. Doporučuju hodnotit čtyřmi hvězdami, ale sám musím dát pět. „A načo že ti vytlačili to číslo?“ „Aby se v nás vyznali“. () (méně) (více)