Práče

Předloha tohoto filmu mi kdysi pomohla přežít jednu z nejtěžších nocí mýho života. Skočil jsem tehdy omylem do rozžhavenýho popela a spálil si nohu až po kotník do černé pečínky. Bolelo to, smrdělo to, nechtělo se to hojit. První noc jsem měl nohu zapatlanou pantenolem a ponořenou ve studené vodě v kyblíku proti bolesti (neměli jsme tam tehdy žádný léky). Protože jsem nemohl spát (k bolesti se přidala i horečka), četl jsem si a protože to bylo na chatě, neměl jsem moc věcí k výběru. Práče se tedy stalo jasnou volbou a díky němu jsem celou noc přežil ve zdraví, neusnul jsem a noha se mi nakonec uzdravila. Film je trochu jiný, z knížky mě nikdy nenapadlo, jakej je Frantík holomek. V knížce mi přišel jen jako trochu větší kvítko. Změnil se, některé části jeho příběhu zmizely, některé přibyly nebo se změnily. Michal Koblic byl podobně intuitivní herec, jako Tomáš Holý a celý tenhle film drží jeho výkon pohromadě. Příběh, no, kdyby hráli jiní herci, jak už jsem řekl - nedopadlo by to tak dobře. I takhle to je k nerozeznání podobný většině ostatních dětských komunistických dramat, ale nad průměr to vytahuje Michal Koblic, Gustáv Valach a samozřehně Menšík, jehož je to v tehdejší době vlastně jen jedna z klonových rolí ( viz třeba Hledá se táta) pábitele a baviče. Tenhle film je civilně natočený, s nijak přehnanými hereckými výkony a bez zvláštních okras, akčních scén, bez kterých se dnešní filmy neobejdou (filtry, střih atp). Domácký, skutečně rodinný. Příběh Frantíka Bureše si vás získá, pokud ještě pořád máte v srdci trošku toho dětství, té radosti z jednoduchosti bez přetvářky, toho dobrodružného naivismu a optimismu a důvěry. Já ještě pořád mám, naštěstí. (03.08.2007)

Pan Kachyňa tady atmosféru války zvládl naprosto perfektně. Co už bylo horší, tak ti děti, co ve filmu měli hlavní roli. Malej František rozčiloval nejen mě, ale i vojáky. Ti se ale všechno snažili uzpůsobit jemu, i přesto, že přišel z lágru. Každopádně jak se na Frantu zvykne, už to docela jde. Jenže pak dorazí malá holka z Porubky s Kravkou a máme tu druhé kolo miloučkých tvářiček a nervů vojáků, co kují za každým koutem té východní fronty nějakého Němce. (08.05.2014)

Krásný Kachyňův příběh z války o československé jednotce bojující u Dukelského průsmyku. Prostý, ale dojímavý příběh o jednom malém, ale odvážném klukovi z koncentráku, který se podle svých slov stane vojínem - lvem zachraňujícím jiné vojáky i dívenku Mariku. Z dospělých vojáků zaujali Vladimír Menšík a Bohuš Záhorský. Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=CjKE06xayjA (12.07.2010)

Dva roky před tématicky podobným Tarkovského Ivanovým dětstvím natáčí Karel Kachyňa Práče, film válečný, přesto film poetický, film zachycující válku dětskýma očima, a hlavně film neméně dobrý než Tarkovského legendární a mezinárodními cenami ověnčený snímek. Nejsilnější je v obrazech ryzího dětského světa, třeba ve scéně, kdy Marijka objeví na Františkově dětském předloktí vytetované vězeňské číslo z lágru a on jí v intencích dětského chápání vysvětluje, co to koncentrační tábor je... Kachyňa se k modelu světa viděného dětskýma očima vracel opakovaně (Ať žije republika, Vlak dětství a naděje, ale i v dalších filmech s mimoválečnou tématikou) a tady ho použil vůbec poprvé, je to možný únik těžké době, která umělecky přála dosud jen ryze schematickým dílům, rok 1960 už byl ale prodchnut (zatím jen velmi nezřetelně) počínajícím táním tuhých politických poměrů 50. let a tak se Kachyňa pokusil v Práčeti o úkrok ze schematické kinematografie té doby - jeho druhý válečný film již stojí někde mezi 50. a 60. léty, tedy dobou schematismu a výrazné umělecké svobody. A možná právě díky tomu Kachyňa upřednostnil ve své tvorbě poetický rozměr, natočil o válce v podstatě milý film, s vynikajícími dětskými hrdiny a přijatelnou dávkou patosu, který na samém konci příběhu získá až rozměr národně obrozenecký... (18.11.2013)

Průměrný film s dobrými hereckými výkony. Představitelé dětských Marie Magdolenová jako Marijka, ale především Michal Koblic jako Franta Bureš - Práče, zvládli své role lépe, než mnozí z dospělých herců. Vladimír Hlavatý jako velitel moc přesvědčivý nebyl a na Vladimíru Menšíkovi již bylo vidět, kam budou jeho budoucí role směřovat. (27.10.2006)