Ucho
The Ear
Režie:
Karel KachyňaKamera:
Josef IllíkHudba:
Svatopluk HavelkaHrají:
Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý, Gustav Opočenský, Miloslav Holub, Lubor Tokoš, Bořivoj Navrátil, Jiří Císler, Jaroslav Moučka, Karel Vašíček (více)Obsahy(1)
Mistrovské psychologické drama Ucho, otevřeně obžalovávající totalitní režimní praktiky, bylo natáčeno ve svobodnější atmosféře na sklonku šedesátých let, k divákům se však snímek dostal až po roce 1990. Náměstek ministra a jeho žena (Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová) si už přivykli neustálému špehování a odposlouchávání státní bezpečností. Dokonce i doma mají slídivé „ucho" zaznamenávající jejich rozhovory. Jednou ale po pozdním návratu z vládní recepce ve své vile propadnou panice - vydedukují si totiž, že Ludvíkovi hrozí zatčení kvůli kritické zprávě, na níž se podílel. Během úzkostné, bezesné noci manželé proberou svůj vztah plný kompromisů, klamu a nelásky. S ránem přichází únava, vystřízlivění a děsivá realita: nic nekončí, ale pokračuje... (Bohemia MP)
(více)Recenze (565)
70%. Radoslav Brzobohatý - (Ludvík) +++ Jiřina Bohdalová - (Anna) +++ Jiří Císler - (Standa) +++ Miloslav Holub - (generál) +++ Ladislav Křiváček - (tajný) +++ František Němec - (tajný) +++ Josef Šulc - (tajný) +++ Bořivoj Navrátil - (Cejnar) +++ Ivan Palúch - (důstojník StB) +++ Daniela Pokorná - (údernice Vlasta) +++ Lubor Tokoš - (ministr) +++ Hudba: Svatopluk Havelka +++ ()
Opravdový klenot českého filmu, který vám místy musí připomenout snímek Who's Afraid of Virginia Woolf? a to v tom nejlepším slova smyslu. Protože oba hlavní představitelé podávají své životní výkony, speciálně Bohdalová mi dokázala, že je to opravdu paní herečka, která k naší smůle po revoluci zabředla v nováckých estrádách… Ucho je parádní snímek o jedné dosti ponuré době. 95 %. ()
Ucho - to je politický, psychologický thriller, který má nadčasovou hodnotu. Kvůli tomuto snímku nedostal Brzobohatý roli majora Zemana, protože si to tenkrát u soudruhů rozházel. Každopádně, tento kousek patří k tomu nejlepšímu, co se urodilo v československé filmové zahrádce. Tak hezky potichu, ucho poslouchá... ()
Zastávam názor, že "Ucho" je najlepší film českého režiséra Karla Kachyňu. Tiesnivá atmosféra strachu a neistoty sa stupňuje s každou minútou. Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová po celý čas predvádzajú obdivuhodné herecké výkony. Každý kto s nostalgiou spomína na staré časy, kedy vládla nášmu spoločnému štátu tvrdá ruka Komunistickej Strany Československa (KSČ), by si mal realitu tej doby pripomenúť hoci i týmto snímkom z roku 1970. Zvrátenosť chorého, totalitného režimu je tu zachytená vo forme kvalitného psychologicko paranoidného thrilleru. ***** ()
Zrůdnost komunistického režimu spočívala v tom, že nikdo nemohl být v klidu. Nešlo stát stranou, ale ani přesvědčení poctiví kominusté si nemohli být ničím jisti. Režim, který požíral sám sebe. V posledních letech se točí spíše filmy o disidentech, ale zde se nabízí pohled člověka navrcholu, který nemá úniku, i kdyby nakrásně prozřel a nehodal dále sloužiit. Vysocí funkcionáři pod kontrolou nemohli jednoduše emigrovat, uvízli v systému, který nedovolil, aby navenek unikly nepříjemné informace. Na malé ploše jedné funkcionářské vilky se oderává tísnivé drama, které se postupem času stupňuje. Na začátku to vypadá na běžnou manželskou rozepři, kvůli ztraceným klíčům. Spor se postupně vyhrocuje až k fyzické konfrontaci, jde dál k pokusu o sebevraždu až po afektované smiřování. Všechno poslouchá všudypřítomné ucho se kterým je třeba počítat, ale se kterým se nedá nikdy smířit a před kterým není úniku. Ucho vnímám jako vrcholné dílo sehrané autorské dvojice Jan Procházka a Karel Kachyňa. Vycizelovaný scénář není pouhým výtvorem fantazie, ale velice přesvědčivou výpovědí člověka, který se jako přesvědčený komunista sám stal nepoodlným v očích strany. Je to s podivem, že Karel Kachyňa mohl natočit ještě tolik skvělých filmů. ()
Výborný a na svoji dobu nesmírně odvážný film. Režie je minimalistická, ale přes to řekne režisér to co chtěl říct a deprese a nejistota jsou zde stupňovány neskutečně. A samozřejmě je to jeden velký herecký koncert a Bohdalová před tím ani potom už nehrála lépe. ()
Pořádný psycho. Nedivím se, že tenhle film byl v trezoru i když podobně jako u Rodáků nezastávám názor, že se jedná o vrchol domácí kinematografie. Tím u mě už na věky věků zůstane Kladivo na čarodějnice, ale tohle je solidní schíza. Brzobohatý už jak je tradicí exceluje. Bohdalová se do toho taky položila slušně i když občas mě ty její mega hysterický výstupy lehce iritovali, ale konec je fakt vtipnej. Nejsem si jistej jestli bych bejt na místě hlavního hrdiny měl z takovýho povýšení radost. Každopádně na svou dobu hodně odvážnej kousek.75% ()
Tento český film právom patrí k tomu najlepšiemu čo v Čechách(Československu) vzniklo. Veľký obdiv si zaslúžia všetci, ktorí sa na filme podieľali. V tej dobe to chcelo kusisko odvahy. Je až neuveriteľné ako komorne film Kachyňa podal a napriek tomu je atmosféra strachu a napätie ukážkové. Môžme mať rôzne názory na tento film, ale na jednom sa iste zhodneme všetci. Dokáže si niekto tento film predstaviť farebný? Tá čiernobiela naozaj dokonale vystihuje surovosť a krutosť tej doby a filmu sedí ako...Však vy viete ako...100%. ()
Brilantní film a nebojím se říct, že nejlepší český film, který jsem doposud viděl. Karel Kachyňa se nebál a rozhodnul se flusnout soudruhům do ksichtu. Napjatá atmosféra při natáčení se neskutečným způsobem promítla do filmu a je to jedině dobře. Ta úzkost při jakémkoli slově, aby jste náhodou neupustli z úst něco co by se "těm nahoře" nelíbilo, je tak realistické a hlavně nervydrásající. Jiřina Bohdalová se do role opřela snad jako nikdy předtím a z postavy Anny vykřesala maximum. K tomu jí zdatně sekunduje pan Brzobohatý a tím si film vysluhuje "nálepku" největší filmový koncert v historii české kinematografie. Téměř hororový zážitek .P.S. Doporučuju hodně filmů, ale tohle je zkrátka povinnost a doporučení je tím pádem na místě. ()
Brilantní a na svou dobu velmi odvážný film. Brzobohatý a Bohdalová odvádí jedny z nejlepších výkonů své kariéry. Depresivní snímek stojí ale hlavně na skvělém scénáři Jana Procházky. I přes to, že se skoro celý film odehrává v jednom domě, je víc strhující než lecjaký akční film. Ucho ale hlavně skvěle zachycuje paranoidní atmosféru strachu doby, kdy vám soudruzi viděli až do žaludku a odposlouchávání se stalo běžnou součástí života. Pro dnešní generaci něco naprosto nepředstavitelného. ()
Manzelske trable ma nebavili tak ako ta dramaticka linka. Ale inak velka lahoda. Najvacsou zahadou pre mna vsak je, ako ten scenar v tej dobe mohol mat niekto odvahu napisat a neskor cely film po okupacii dokoncit. Muselo byt predsa jasne, ze to skonci trezorom a pruserom 9/10 ()
Na začátku asi nejpůsobivější psychothriller co jsem kdy viděl. Postupné budování strachu a nejistoty nemá prostě sebemenší chybičku, postupně film začíná přerůstat trošku do politiky a následně nám přichystá nějakou tu "Itálii" v domácnosti. Jiřina Bohdalová podává životní výkon. 90% ()
Jak mohlo vlastně tohle vzniknout? Ve studiich, kde Kachyňa točil asi žádné Ucho nebylo, jinak by to nebylo vůbec možné. __ FIlm, ukazující, že v bezpečí není ani ten nejvyšší hodnostář je brilantním thrillerem, opravdu připomínající dvojici z Nicholsova opusu, Kdo se bojí Virginie Woolfové. ()
Herecký koncert Bohdalové a Brzobohatého. Fil disponuje velmi autentickou atmosférou. Z atmosféry filmu sálá dusno oné doby. Film je strhující, diváka jen tak nepustí. Určitě patří k tomu nejlepšímu v české kinematografii. Oceňuji také odvahu všech zúčastněných. ()
Opravdu nejspíše nejlepší dramatická role Jiřiny Bohdalové u filmu. A skvělý pan Brzobohatý, manželksý pár zkoušený systémem a vskutku dobrá a platná pointa tohoto temného psychologického politického thrilleru. Pan Kachyňa se zase ukázal v plné své kráse. ()
Vynikající herecké výkony hlavního dua - Brzobohatý, Bohdalová. Je opravdu radost je sledovat. Vysoko cením však také myšlenku snímku a řadu silných scén. ()
Československá filmová perla o súdruhoch. ()
Ucho, slyšíš mě UCHO??? ()
Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete - nechci tvrdit, že přímo zaslouženě, ale rozhodně ne náhodou. Pokud si divák umí dokonale představit nebo nejlépe z vlastních zkušeností vybavit, jaký strach tehdy řada lidí prožívala, je výpovědní hodnota už tak znepokojivého a brilantně zahraného Ucha nepopsatelná. Ale ani dnešní generace nepotřebuje živé vzpomínky nebo nadměrnou inteligenci, aby pochopila ohromnou sílu, myšlenku a statečnost Kachyňovy psychologicky náročné sondy, která byla za soudruhů přísně zakázaná. Film, na který se nezapomíná, přestože není zrovna mým šálkem kávy. 80% ()
Související novinky
Letní filmovou školu odstartuje Bod obnovy
Letní filmovou školu slavnostně zahájí v sobotu 29. července na české poměry nadstandardní žánrový snímek Bod obnovy. „Přesně po 60 letech (!!!) od premiéry legendární Ikarie XB1 se česká… (více)
Bořivoj Navrátil: 1933 - 2011
Po dlouhé, těžké nemoci zemřel dlouholetý člen činohry Národního divadla herec Bořivoj Navrátil. Kroměřížský rodák studoval na ekonomické škole v Jihlavě, následně na brněnské JAMU, kde absolvoval v… (více)
Pravý poklad se občas nedočká toho pravého zacházení, které by si po právu zasloužil. Ucho Karla Kachyni si jízdenku do trezoru na 20 let zajistilo už svým tématem a především dobou svého vzniku. Všichni angažování poměrně riskovali, ve finále ovšem realizace filmu zlomila vaz především spoluautorovi scénáře, autorovi původní filmové povídky i častému spolupracovníkovi Kachyni Janu Procházkovi. Procházka byl po vpádu vojsk Varšavské smlouvy byl jako autor zakázán, stal se obětí štvavé kampaně proti svojí osobě a po úmrtí na rakovinu v roce 1971 ve věku pouhých 42 let se stal jedním z mnoha, kteří se pravého ocenění dočkali až po sametové revoluci. Ucho se ostatně též mohlo pravého uznání a především významného statusu až po roce 1989. Minimalistický prostor i obsazení, přesto velká muzika. Přesně takové Ucho Karla Kachyni je. Jeden z vrcholných zážitků československé kinematografie, který výtečně pracuje s atmosférou, klaustrofobii, paranoiou a především vedením dvou herců stěžejních herců. Tehdejší manželé Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová se tehdy chopili o poznání komplexnějších postav, než se mohlo zdát, kdy přeci jen strach dělá svoje. V době svého vzniku mohlo jít o film, který by reflektoval každodenní strach mnoha občanů, po roce 1989 šlo už jen o vzpomínání na nemilou dobu, která byla (alespoň do velké míry) již pryč. Právě fakt, že přisluhovačům formálního totalitního režimu u nás není konec a praktiky jako právě tajné odposlouchávací nařízení se dodnes používají, ovšem přeci jen v Uchu zanechává nádech aktuálnosti a tím pádem ještě o ždibec větší sílu. Sám Jan Procházka býval členem Komunistické strany Československa, kdy zkušenosti s ní otisknul právě do příběhu o náměstkovi ministra Ludvíkovi. Už samotným tématem pochopitelně musel tehdejší cenzory film pobouřit, komunistům ovšem Ucho nedělá milé jméno například už na večírku, který události filmu rozběhne a kde je naprosto očividné, že nezáleží na funkci, člověk může jednou nepatrně zaškobrtnout a vše je ztracené. Leckdo by mohl namítnout, že se Kachyňovi podařilo uplést z hovna bič, to by bylo ovšem troufalé. Ucho totiž možná není opulentní a vystačí si na povrchu s malém, pravá síla tkví ovšem právě uvnitř, přesněji v tom, jak skutečně graduje atmosféra téhle nepříjemné psychologické podívané, kterou upevňuje nejen neskutečně silný výkon Jiřiny Bohdalové, které by člověk ženu na dně psychických sil z fleku uvěřil. Jak sebevíc poté vlastně může konec působit jako vystřízlivění a spása, na situaci ústředních hrdinů se v podstatě nic nemění. Ucho v podstatě nesází na pravý happy end, minimálně ne happy end v pravém slova smyslu. Těžko se vlastně dá věřit tomu, že by po tak psychicky náročné noci u Ludvíka a Anny náhle skončila paranoia či obavy. Doprovodná hudba Svatopluka Havelky už sama o sobě v průběhu filmu funguje poměrně mrazivě, jde ovšem jen o přimražení již tak nepříjemně mrazivosti. Ucho sice vzniklo v době a na místě, kde muselo automaticky dojít k zákazu, právě například snaha moderních filmařů o nepříjemné zpracování socialismu u nás často tak úplně nedopadá. Dá se přitom snadno věřit, že mnozí tvůrci čerpají právě například z Ucha (i proto, že jednoduše patří mezi elitu normalizačního filmového období), Ucho ovšem pořád mělo tak trochu výhodu v tom, že tvůrci to nepříjemné období zrovna skutečně prožívali. Režijní uchopení Karla Kachyni přitom není kdovíjak okázalé, právě jeho tvůrčí uchopení ovšem ty pocity paranoie umocnilo. Vzpomínání na večírek, kde dochází k nepříjemným detailům na obličej, kdy každá tvář vyvolává tak trochu jinou emoci (a jenom tím podněcuje pocity nejistoty hlavního hrdiny), hravé kamerové pohyby či práce s osvícením a sem tam i obrazovou kompozicí, to je prostě radost. Nejdůležitější je ovšem právě to věrohodné zobrazení klaustrofobie a vedení dvou fantastických herců, kteří před kamerou skutečně dokázali pocit, že si šáhli na dno psychických sil. Při natáčení tak odvážného projektu se nejspíš přeci jen dali nervy krájet. Ze všech trezorových filmů je Ucho jedním z těch nejslavnějších, dost možná právě i proto, že je nejspíš tím nejodvážnějším. Karel Kachyňa sice natočil i jiné velmi povedené záležitosti, Ucho přesto zůstane nejen jeho nejdůležitějším filmem, ale i tím nejpovedenějším.... () (méně) (více)