Tam na konečné

Kadár s Klosom zobrazili pred 57 rokmi život v jednej mestskej bytovke a medziľudské vzťahy v ňom omnoho realistickejšie, ako dnešní samozvaní scenáristickí géniovia slovenskej televíznej zábavy v pseudorealistickom a hypertrápnom Paneláku. Ak by podľa rovnakého scenára vznikol dnes film, bol by rovnako aktuálny, ako ten v roku 1957. Preto nemôžem dať menej, ako za plný počet. Nevidel som nijak zvlášť vysoké množstvo neorealistických snímok z 50tych rokov, ale koľko z nich má takto nadčasový scenár? Body navyše za skvelé realistické dialógy, niekoľko silných scén a sotva postrehnuteľný čierny humor. No a samozrejme za krehkú krásu Evy Očenášovej, s ktorou by som vychovával kľudne aj štyri deti. Je tu aj bicykel a malý pes, takže režiséri na taliansky neorealizmus odkazujú aj v detailoch. (13.07.2013)

Pro mě jeden z filmových vrcholů 50. let. Naprosto skvostné narůstání děje a stejně zdařilý vývoj individuálních příběhů, který tak nějak staví do role hlavních postav všechny zúčastněné. Vynikající herectví a zdánlivá příběhová jednoduchost, v níž je ovšem ohromná síla, podtržená vynikajícími dialogy i úsměvnými humornými momenty. Jaro, léto, podzim a ještě zima. Výborná záležitost s mlékárnou, obrazem Antonína Zápotockého, atmosférou nadcházející uvolněnosti, dokonalou ženskou dvojicí a hlavně naprostou (po stránce čistě filmové) ignorací doby, ve kterém se film točil, což je na něm určitě to nejskvostnější. Pro československého diváka rozhodě zážitek. (14.07.2013)

Stalo se už zvykem, že na nový film známé režisérské dvojice KadárKlos se čeká s napětím. Je to snad podivné, když si uvědomíme, že tato dvojice nám dala teprve dva hrané filmy, ale je to přirozené, když si na druhé straně uvědomíme, že to právě byly takové filmy, jako „Únos" a „Hudba z Marsu", které zvláště první z nich dokázaly říci v soudobém stavu našeho filmu závažné a objevné slovo. Nové společné dílo, k němuž napsal scénář Ludvík Aškenazy, všechna očekávání určitě splňuje. V prostém příběhu obyvatel jednoho pražského činžáku kdesi na konečné stanici tramvaje, vyprávěném v rámci čtyř dnů z různých ročních období, se autorům podařilo bohatě vykreslit několik znamenitých profilů dnešních lidí. Všechny motivy filmu jsou vlastně soustředěny na osudy dvou dětí: jednoho nenarozeného, o kterém se těžce rozhoduje, zda se vůbec má narodit; a jednoho opuštěného, jehož otec je opilec. I když ve filmu nejde o žádné t. zv. velké problémy, cítíme, že problémy, kolem kterých se točí děj, jsou jedny z nejdůležitějších: problémy vzájemného vztahu lidí. Film se nesnaží dát žádný recept. Autoři se však nad nimi velmi svědomitě zamýšlejí a řeší je, arciť jen v rámci příběhu svých hrdinů. Tak však nutí diváka, aby se sám hluboce zamyslel nad tím, co vidí. Daří se jim proniknout do nitra člověka, do podstaty nejprotichůdnějších charakterů, a tlumočit toto proniknutí divákovi tak, aby skutečně pochopil, v čem je krása jedněch a nešvar druhých. Přitom však nekreslí své hrdiny černé nebo bíle. Vzácně se tu podařilo ukázat velikou složitost života a lidského jedince. Ukázat prosté lidi v jejich běžném životě, v němž je zpravidla velmi těžké rozhodovat podle zásady: „Tvá řeč budiž ano, ano ne, ne." Skvělé režijní vědení, vytvářející podmanivou atmosféru světa, jehož se divák stává takřka osobním účastníkem, a vedoucí herce k realistickým, pečlivě odstíněným výkonům, při nichž zapomínáme na tvář známého herce a uvědomujeme si osobnost a životnost umělecké postavy, umocňuje příběh v dílo, které zanechá hlubokou stopu nejen u diváků, ale i v naší současné filmové produkci. Filmový přehled 49/1957 (19.11.2007)

„Poslyšte, to je zvláštní, my se skoro vůbec neznáme.“ – „Nic si z toho nedělejte, to bude asi tím, že bydlíme vedle sebe.“ Tak tomu říkám hořké drama. Několik smutných osudů obyvatel jednoho baráku na Konečné, přičemž naděje na zlepšení je tak nějak v nedohlednu. Žádné velké příkrasy, naopak, téměř konstantní deprese, jen malými chvilkami střídaná něčím lehounce úsměvným. A krom jiného lze v díle cítit překvapivě silnou pánskou sebereflexi, protože snad každá mužská postava něčím trápí ženské hrdinky, ať už kvůli „nemorálnímu“ přístupu (Rážův lékárník, opravdu výborně zahraný Růžkův opilec), či nějakému drobnějšímu nedostatku (menší role Kemra a Haničince), na druhou stranu v každém z „hříšníků“ zbylo místo i pro trochu té lidskosti nebo zkrátka něčeho, díky čemu se do nich lze alespoň trochu vcítit (tedy, pokud vůbec chcete, že). Na konci si už ovšem tvůrci dovolili nalít divákovi do žil i trochu té optimističtější krve (i když nějakou tu hořkost přibalit nezapomněli) a samotný závěrečný záběr spolu s Liškovou hudbou je moc pěkný. Silné 4*, škoda toho až příliš čitelného příběhu a zbytečně moc šablonovitého Martince, jinak velká spokojenost. „Vy to máte dobrý, všichni, jako ve škatulce, tady je dobro, tady je zlo a uprostřed je čára, že? Ale já po tý čáře chodím! Rozumíš? Nerozumíš, viď? Vono to není v žádný příručce.“ (20.07.2015)

Nesmyslně předabovanými hlasy vykolejený snímek o smyčkách ze „smyčky“ mě nemohl nezasáhnout již periferním světem, který zobrazil. Mám slabost pro ta místa, kam se ještě ta podivná prkna s tolika zrádnými propadly, která znamenají svět, nerozšířila a kde je život nadále autentickým, plným všech divoce rozbujených pocitů, ať slastných či bolestných. Spleť intimních dramat, soustředěných k horoucímu ohnisku (ohništi) domova, rodiny, mi však přišla poněkud názorně edukativní: sonda do přirozeného nešlechtěného bytí převažovala v moralitu. Komorně podaná polarita ženství a mužství, poněkud vyhrocená, tento osten ještě zesílila: proti charakterním ženám stojí bezvýjimečně slabí muži, podléhající svým slabostem, kterým obětují život svůj i svých bližních – a zvláště žen… Postrádal jsem hlubší vhled do těch elipticky podaných osudů, které mě čímsi – snad příbuznou slabostí – přitahovaly. Byl bych rád z těch nezachycených stop odečetl i cosi z toho, co jsem sám zapomněl, ale dostal jsem jen nepsychologické mnohomluvné repliky či kultivovanou hysterii ženského rodu. To vychýlilo a zkreslilo celek a přišlo mi, že si jen listuji v sešitku s mravoličnými historkami, místo abych se střetl s někým, koho bych mohl znát ze tmy ranního zrcadla… (27.01.2018)