Tlumočník

Film měl světovou premiéru na festivalu Berlinale provázenou poctou Jiřímu Menzelovi. Jakkoli je film hoden respektu, k zázraku má daleko.Od absurdity k moralitě je totiž příběh ve službách okaté teze vedený dost průhledně, třebaže mu vedle filmařské zručnosti hodně pomáhá humor. V úvodu Menzelův titulní hrdina, úsměvně dojemný typ úředníčka s aktovkou, kterému z pláště čouhá pistole, zazvoní u vídeňského bytu. Namísto bývalého důstojníka SS působícího za války na Slovensku, kterého přišel zabít odplatou za vraždu vlastních rodičů, tu však najde jen jeho syna, taktéž už pána v letech. Vymění si spolu pár jízlivostí, načež podivný host vypije sklenici vody, odskočí si na toaletu a důstojně odkráčí. Je to hezké, ale dost nepravděpodobné otevření – ale ještě nepravděpodobnější vývoj následuje, když si pro změnu Rakušan najme pomstychtivého vetřelce jako tlumočníka pro vlastní cestu Slovenskem po otcově tamní stopě řízené jeho starými dopisy. Autor tak ohýbá motivace obou hrdinů, jen aby je dostal do jednoho auta na pouť za vzájemným sblížením a poznáním pravdy. Jakmile už spolu sedí ve voze, jsou karty rozdané podle vděčného modelu protipólů. Menzelův samotářsky nerudný, úsečný pedant si diktuje pravidla, zatímco bodrý Vídeňák si bonvivánsky vychutnává výlet současností do minulosti. Lemují jej jednak staré archivy, listiny, fotografie a korespondence, jednak novodobé symboly, až příliš návodové jako potrhané volební billboardy u silnic. Sychravá nálada se zapadlými končinami pěkně ladí zásluhou kamery Martina Štrby, ale jako každá road movie je i Tlumočník omezen vyprávěním ve stylu od zastávky k zastávce. Už stopařky udají tón nenápadnému druhému plánu – propagaci místní turistiky. Účastníci výpravy tak zažijí svatbu, zabijačku – pravda, také krádež, ale se sociálním odstínem soucitu. Doslovnost se najde například když domov důchodců, tak s vynášením rakve. Přesto scenáristicky chytrý, hned trojnásobný zvrat ve finále. Menzelovi Simonischek hlavní roli přebírá: nenuceně, přirozeně, s bravurou laureáta Evropské filmové ceny pro nejlepšího herce za Toniho Erdmanna a člena vídeňského Burgtheateru. Už kvůli němu stojí Tlumočník za vidění. (14.04.2020)

Po loňské animální hemoroidiádě beznadějného polského nudila s příznačným názvem Zvířata, vsadilo tentokrát letos nadmíru útulné Kino na granicy téměř na jistotu a zvolilo otvírák, u kterého se divák samým dokonalým rozptýlením nemusel soustředit výhradně na mimořádně rektohostilní sedačky Miczkiewiczovy pomsty dojebaným zádům aka v dalších bezohledech důstojného kulturního svatostánku polského Cieszyna. Geriatrický cestovýlet sanavažida a sanavaeses centrálním Maďarskem za účelem vyrovnání se s Hlinkovými gardami úchvatně pohání koncert naprosto famózního Arnoštka, jemuž neméně zdatně kunduje sympatický naviagrovaný Rakušák, který se ho urputně snaží nadrobit do každé ovce, na níž cestou kluci narazí. Z počátku je to výlet roztomile sarkastický a plyne rychleji než cévkování zkušenou staniční sestrou, poté však téma zvážní, dědci se tak trochu začnou šourat s chodítkem do Kauflandu a Šulík frajeřit, že má drona. Cesta z Martina do Popradu je sice malebná, ale pokud se člověk zrovna psychicky nechystá na maďarský cestopis, tak nějak si ji na plátně projet celou moc nemusí. Chcípající tempo chvílemi vytrhne několik opravdu sugestivně mrazivých momentů z dob desionizace Uher, nicméně dostatečně odhodlaný frajer s nůžkami by to dozajista dostříhal i k silné čtyřce bez funivého poposedávání. (29.04.2018)

S Herzem by tenhle film získal větší smysl. Všechno ve snímku působí polovičatě, Menzelova slovenština je strašná, například se nechce věřit tomu, že by syn nacistického pohlavára byl jeho skutky tak nepolíben. Nad filmem se zamyslíte, ale mohl by být mnohem, mnohem silnější. (11.10.2018)

Téma je v tomto případě vysloveně zajímavé. Stigmata války hlavním tématem a mezi nimi je syn bývalého esesáka a slovenský Žid, jehož rodina byla tímto esesákem zavražděna. No a i po herecké stránce je to středoevropská chuťovka. Páni Menzel a Simonischek totiž byli absolutně skvělou volbou. Mrzí mě ale, že tomu všemu chybí důraznější dialogy. Situace, které Vás donutí nejenom se podivit nad absurditou situace, ale i se zamyslet nad tím zadostiučiněním, které postava pana Menzela zrovna prožívá. Na svoje téma je to ale kupodivu hodně klasická road movie, u které bych si dokázal představit daleko jedovatější dialogy, kde bych nezvládal ani dýchat. Celé je to ale jak kdyby se tu někdo snažil naposled nadechnout. Na to, jak zajímavé téma to je, tu je hodně málo scén, které by stály za zapamatování. (01.11.2019)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $110,000▐ Dôchodcovský výjazd z mierne monotónnym podtónom sa nakoniec dal zniesť. Suché dialógy, podpichovanie, či skoro humor tu sedel v tomto vyprašivelom výlete. /55%/ (11.09.2018)

Přál bych si, aby se Jiří Menzel stihl podílet ještě na řadě dobrých filmů, ovšem s Tlumočníkem to tak úplně nevyšlo. Na vině je především scénář, kvůli kterému vyprávění plyne tak pomalu, že skoro doufáte, že to budete mít za sebou. Jako úplně. Road movie se starými lidmi by mohla chytnout i ty mladé, ovšem myšlenkově klouže po povrchu a filmařsky nemá čím zaujmout. Nebo alespoň pobavit. Peter Simonischek jako (ne)stárnoucí bonviván dává vzpomenout na svou předloňskou hvězdnou úlohu Toniho Erdmanna, jako protipól mu Menzel funguje dobře. Alespoň mezinárodní koprodukce je na snímku vidět, díky čemuž se tvůrci nemusejí stydět, ale mohlo to tedy dopadnout mnohem, mnohem lépe. (04.07.2018)

Artově laděný středoevropský film, středoevropská road movie nejen Slovenskem, ale i časem a svědomím... Mimochodem je pěkné vidět, jak se pan Menzel etabloval coby herec a že ho Martin Šulík obsadil stejně, jako on kdysi obsadil do Vesničky mé střediskové jiného velikána československé kinematografie Františka Vláčila, hlavně proto, aby byla jeho tvář zvěčněna a archivována pro další generace...hluboká poklona, pane Menzele! (27.03.2019)

„TY SES ÚPLNĚ ZBLÁZNIL! ODKDY SE VLÁČÍŠ S ESESÁKEM?“… „ON NENÍ ESESÁK…“ /// Československej film (skoro celej) v němčině. Poklidná (a to jako dost!) road movie o Vídeňákovi, hledajícím celou pravdu o svým fotrovi – esesákovi. Parťáka mu dělá vysloužilej tlumočník (a Žid) a voba se vyrovnávaj s minulostí. Taky (a hlavně) to něco vypovídá o Slovenskom štáte… fajn obsazení (i ten Menzel, ale hlavně Simonischek) a líbí se mi, jak je to zpracovaný. Ale, je to minulost a ten současnej „apel“ je slabej, navíc utopenej v dýlce cesty. Ovšem, co by sme za to v Čechách dali… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Fotrovou prací byla výroba sirotků. 2.) Máme občas vytáhne ty sváteční talíře s hákrklajzem. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (11.09.2018)

Nejstatičtější roadmovie všech dob působící dojmem, že dramaturg omylem špatně klikl při hledání přílohy k mailu a tvůrci omylem zrealizovali první nástřel scénáře bez jakékoliv autokorekce nesmyslných zastávek a nefunkčních vztahů. PS: Při patnáctém leteckém tracking shotu auta doprovázeným tou samou melodií jsem vážně pochyboval o tom, že život jako koncept je nějak omluvitelný. (17.03.2018)

Téma filmu a zajímavé mezinárodní spojení lákalo, ale hned v úvodu jsem měl problém s tím, že jsem dost dobře nedokázal pochopit (a uvěřit tomu), proč se zločincův syn vlastně vydal na cestu a ještě s takovým nevraživým průvodcem. Avšak budiž, akceptoval jsem to a soustředil se na jejich „roadmovie“. Nenudil jsem se, ostatně posadit k sobě do auta bohorovného rakouského „antisemitu“ a zahořklého československého „sionistu“, udělalo své. Ačkoliv ten žánr tragikomedie…střídání vážných a humorných (nebo možná spíš odlehčených) scén bylo poněkud zvláštní a ne vždy funkční. Podobné to bylo s jazykovou stránkou, která „krapet“ haprovala. Nešlo jen o to, kdy Menzel mluvil německy/slovensky, on byl tlumočníkem, který vlastně moc (místy vůbec) nepřekládal a zdálo se, že zákazník vlastně rozumí v pohodě i bez překladu („vládne“ vyloženě podivná scéna s ukrajinským chlapcem). Jistě, film byl hlavně o vyrovnávání se s minulostí a nacházení lidského porozumění, ale na způsobu provedení také záleží. Celkově to vidím na průměr. (06.01.2019)

Filmů tematizujících Slovenský štát není nikdy dost a tento je zvláště okouzlující. Vždycky už bude hořkosladce spojený s odcházením Herze a Labudy a hereckým koncertem Menzla. Děkuji za ten zážitek. #finaleplzen (28.04.2018)

Z té dvojice mě víc zaujal Peter Simonischek, jeho figura byla zajímavější než bolestínský překladatel, i když jí Menzel ztvárnil dost přesně. (30.03.2020)

Nemám k tomu moc, co vyknout, užil jsem si to. Pomalé tempo odpovídá věku protagonistů i dlouhému časovému odstupu od událostí, které jsou hybateli děje, Jiří Menzel i Peter Simonischek jsou skvělí. Pokud by se mohlo zdát, že Simonischek v některých sekvencích Jiřího Menzela zastiňuje, není to dáno hereckými kvalitami, ale jeho vděčnější rolí. Téma je natolik silné, že jsem ochoten odpustit i sem tam vůlí ohnutý scénář. (12.08.2018)

Celkom slušná česko-slovenská road-movie, ktorá ma síce spočiatku veľmi nebrala, ale v priebehu stopáže mi dvoja starých pánov celkom prirástla k srdcu. (28.10.2019)

Neboť nevládnu německým jazykem, netuším, zda ho Menzel vyslovoval stejně prazvláštně jako slovenštinu. Možná to byla právě ta zvukonemalebnost, která mi způsobila, že jsem se soustředila i na jiné aspekty filmu. Syn Židů je dlouho po válce hledat vraha svých rodičů, pod ruku mu přijde vrahův syn a tak mu to židovský synek dá pěkně sežrat. Za co? Za otce. Proč? Kdo ví. A to je ta naprosto zásadní otázka. Ungár jedná naprosto nelogicky. Začátek filmu až tak špatný nebyl, ale velmi záhy se vytratilo napětí a s ním i tempo. Slaboučké tři hvězdy z úcty k Menzelovi. (29.09.2018)

Ako som tak nejak tušil, tak Tlmočník pôsobí ako víťaz mnohých cien Slnko v sieti tak trochu ako jednooký medzi slepými. Ale že filmy, ktoré v poslednom čase vyhrávajú slovenské a české ceny, nám zrovna nemenia životy, je symptomatické a osobne to vo mne vyvoláva otázku, na kieho frasa sa vôbec udeľujú. Tlmočník bohužiaľ vyzerá ako čistý televízny film, čo mi na obrazovke neprekážalo, ale ak by som zaňho dal 7,5 eura v multiplexe, cítil by som sa až dadaisticky. Oblúk vývoja postavy Rakúšana je uveriteľný najmä vďaka Simonischekovým hereckým schopnostiam, Menzel sa naopak nemení vôbec, alebo som si to vôbec nevšimol. Okrem teda predvídateľnému postupnému zbližovaniu oboch postáv. Ide tak trochu o Green Book po slovensky, i keď Tlmočník bol prvý, ide však o absolútne neporovnateľné filmy a donekonečna si hovoriť, že k sk filmom by sme mali byť zhovievavejší, lebo veď je veľmi ťažké ich vôbec nakrútiť, je ako si hovoriť pri rôznych sk reprezentáciách, že predsa iba 26 rokov zbierajú skúsenosti. (08.04.2019)

Peter Breiner je autorom bonmotu: Ak uvidíte na prechádzke židovského lekára s nemeckým ovčiakom, jeden z nich nebude pravý. Ja som mal pri sledovaní Tlmočníka identický pocit. Stále z neho trčalo niečo umelé, chcené a falošné. Veľkým a typickým nedostatkom slovenských filmov z posledného kvartálu 20. storočia (a bohužiaľ aj tohto) je, že do nich chcú režiséri napchať všetko, čo ako tak stojí za niečo. A výsledok je taký kočičkovopejskový. O samotnom návrate k tematike druhej svetovej vojny je možné pochybovať, ale o tom, že sa nepodarilo zaujať niet pochybností. Viac ako plnohodnotný film a laureát Slnka v sieti je to pocta Jiřímu Menzlovi, ktorého mám radšej za kamerou, než pred ňou. (06.04.2019)

Martin Šulík prišiel tohto roku so svojim filmom. "Tlmočník". Osobne som na to bol celkom zvedavý. Trailer bol sľubný, príbeh bol zaujímavý a mali sme tu skutočne dobrých hercov, na ktorých sa pozeralo veľmi dobre. A je pravda, že ak človek čaká dobrý film, tak sa ho tu aj reálne dočká. Podľa mňa. Myslím si, že príbeh je dobre spracovaný, sú v ňom dobré dialógy a má svoje vynikajúce momentky, na ktoré nezabudnem. A dokonca v mnohom tomuto filmu aj verím. Čo mi v ňom nepasuje sú jeho komediálne momentky. Neviem prečo by sme sa na príbehu, ktorý hovorí o nacizme, vojne a človeku, ktorý sa vyberie po stopách svojho otca (dôstojníka SS). Nesedel mi tam ten tón v prvej polovici filmu a osobne som dúfal, že to nebude tak celú dobu. No chvalabohu nie. Takže dávam filmu kredit, že keď má svoje dramatické momentky, tak väčšinou fungujú veľmi dobre. Menzel je vynikajúci, Simonischek je podľa mňa ešte lepší. A ako dvojica sú super. Hudba je tu dokopy (až na pár výnimiek) jedna skladba, ktorá to dobre dotvára. No nemôžem si odpustiť, že nerozumiem prečo sa tu zjaví "Run Run Run" od Celeste Buckingham. To ma okamžite vyhodilo z tónu filmu. A aby som bol ešte úprimný, trošku by som rád videl zo života Menzela. Jeho postava nám niečo o sebe povie v prvej časti, no potom to bolo úplne odsunuté bokom. Ako celok som spokojný, no mám pocit, že to mohlo byť spracované aj lepšie. Ale myslím si, že stojí za to film vidieť. Hodnotenie: B (04.03.2018)

Scénář sice netrpí přílišnou věrohodností, ale i tak z toho mohlo něco být. Jenže volba Jiřího Menzela jako náhrady za Juraje Herze nevyšla. Jednak to není herecky stejná liga jako Peter Simonischek (nebo Zuzana Mauréry), a také má co dělat s cizími jazyky, kterými ve filmu hovoří. Takže výsledkem je pomalé road movie, které nakouslo pár silných témat, ale nic víc. (04.05.2020)

Mám rád žánr road movie v různých podobách a ještě víc si cením filmů, které se snaží vyrovnávat s bolavými tématy historie působivou a pokud možno i trochu odlišnou cestou. Tlumočník mě upoutal od první scény až po konec, velice dobře mi plynul a nakonec se v tom obyčejném lidském příběhu ukrývá víc, než by se mohlo zdát. Společné putování dvou povahově rozdílných mužů s rovněž rozdílným poznamenáním událostmi holokaustu a 2. světové války probíhalo v různých náladách, občas i nečekaně v humorné, nádherná slovenská krajina dodává v nejedné chvíli filmu kousek poezie, ale postupně vygraduje do nejednoho silného okamžiku... i s poselstvím a navrch zneklidňujcí, nesnadnou otázkou... „Myslíte, že syn vraha to má snažší, než syn oběti?“ Ten vnitřní neklid, neustále přítomný během vyrovnávání se s rodinným traumatem, byl v dialozích dostatečně přítomný a asi v tomto ohledu na mě film, ať už u rozhovorů mezi dvěma hlavními postavy, nebo během setkání s pamětníky na starých místech nejvíc zapůsobil. Ty záběry na dopisy pro syna s hezkými kresby dokázaly ve mě vyvolat při pohledu i dojetí, zároveň až s mírně bolavou pachutí při pomýšlení na identitu jejich autora. Osobitě bych chtěl pochválit hudbu, těch snímků (mimo hudebních) z posledních let, u kterých by mi původní filmová hudba takhle proplouvala do duše a lahodila i hezkou melodií, je vážně jako šafránu a Vladimír Godár skutečně zabodoval. [80%] (10.09.2022)