120 BPM

Film o AIDS z perspektívy HIV-pozitívnych politických aktivistov som ešte nevidela.Nekonečné čakanie na titulky sa mi ale vyplatilo.Film je zaujímavý hneď v niekoľkých aspektoch, predovšetkým čo sa týka hĺbky,do akej sa tvorcovia púšťajú vrámci svižných a siahodlhých dialógov,neberúc pritom ohľad na diváka a jeho trpezlivosť.Jednotlivé postavy spoznávame len povrchne prostredníctvom debát,výraznejší charakter však nadobúdajú len dve a aj to po dosť dlhej dobe.V celej 140 minútovej stopáži niet jediného momentu,ktorý by aspoň čiastočne odľahčil závažnosť danej témy.Tak,ako sa film začína-pálčivou,takmer utopistickou snahou zopár aids-om nainfikovanych intelektuálov zmeniť vo svojej krajine osvetu a informovanosť v súvislosti s chorobou, ktorá ich jedného po druhom zabíja,tak sa vlastne i končí. Ak by som tu mala hodnotiť len konanie či zmýšľanie postáv, tvoriacich akúsi polomilitantnú komunitu nakazených,potom by som musela byť oveľa prísnejšia.V tom sa,myslím,zhodnem s viacerými,ktorí tento film videli.Ja však hodnotím film ako taký,v opačnom prípade by som musela zmeniť päťhviezdičkové hodnotenie nejednému kvalitnému filmu. (24.10.2018)

120 BPM neni heterák, co jde s teplym kámošem do queer baru a vezme si na sebe solidárně boa. 120 BPM je prvotřídní homouš, co už v tom baru od šesti sedí a když tam dorazí nervozní doprovod s boa, řekne si pod vousy "Bože co to je za kreténa?" Konečně queer film, který neni natočený pro heteráky, aby je do omrzení přesvědčoval, že homosexualita je normální, ale film, který komunikuje s homosexuály samotnými. Nikdo tam nežebrá o ničí uznání či sympatie, nic není zredukováno na karikaturu ve prospěch zjednodušení celé problematiky (taky za to zaplatíme 140minutovou stopáží). Opoziční strany se relativně trpělivě snaží komunikovat, obvinění ze strany Act Up nejsou nikdy potvrzena ani vyvrácena. Po filmu nenastane pětiminutovka vysvětlujících titulků. Být homosexuál, byl by film pro mě nejsilnější identifikační zážitek minimálně od Top Gun. Protože se mi tolik štěstí však nepřihodilo, nebudu předstírat, že jsem se dokázal na film patřičně navázat. Hvězdu však přidávám za fascinující setkání s bolestivou, tragickou, pomalou smrtí a surealitou okamžiku skonu v poslední čtvrtině. (27.02.2018)

Pokud Nahuel Pérez Biscayart, Arnaud Valois nejsou gayové, tak klobouk dolu. Hodnotný, silný, užitečný film, na nějž se zároveň ale hrozně blbě kouká. Nechutné scény, ať už z demonstrací, tak z postele. Začátku vládne mnohačetný dialog, slovní přestřelka, sotva stíháte titulky. Konec protknutý tklivou hudbou na někoho možná zapůsobí, ve mně jen umocnil rozpolcenost: opravdu je dobré rozdávat feťákům jehly? Co radši vyřešit ty feťáky? Proč lidé kteří bojují za práva HIV pozitivních jdou na Gay pride? (28.07.2019)

Obecně asi dobře zpracované důležité téma, nedá se tomu moc vytknout. Na mě to ale bylo přece jen moc dlouhé a v aktivistické části moc ukecané. Ač chápu, že činnost aktivistů byla potřebná, jejich činy pochopitelné (i když by se asi dalo polemizovat, zda na některé věci přece jen nešlo upozornit jiným způsobem) a že bylo třeba dát jim ve filmu prostor (protože zejména o tom měl ten film zjevně být), více mě zaujala osobní rovina zaměřující se na ústřední pár. Líbily se mi jejich rozhovory, intimní scény mě nijak nepohoršovaly, ba naopak mi přišly mnohdy velice působivé, vzrušující (a to jsem hetero). Ve filmu bylo také několik velmi dojemných scén (zase ale spíše v té osobní rovině). 75 %. (03.04.2021)

Co s popelem? xxx chtěl svůj pohřeb zpolitizovat. Chtěl, abychom jeho popel hodili na pojišťováky. S tím vyvstává otázka, jak jeho popel získáme... Už dlouho se mi po filmu nechtělo prcat tak málo jako tentokrát. Film začíná demonstrací, pokračuje schůzí, aby se diváka i protagonisty vrátil rychle zpět do auly. Schůze, schůze, Gay Pride, schůze, nějaký ten devadesátkový rave, svodky z denního tisku a citáty od Baudrillarda, prcačky při decentním osvětlení (škodolibě divácky nevděčně výhradně mužské páry) a v poslední třetině i kapačky a další happeningy. Od Okresu na severu se 120BPM liší tím, že někdo kvůli poklesu červených krvinek občas spadne ze židle, jak dobře je to natočené, absencí detailních záběrů tváří věkovitých funkcionářů a vitalitou, s níž Moučka neuměl ani běhat, natož vést dialog. Nemohl jsem si v této souvislosti nevzpomenout na politováníhodný výrok Jana Němce, který je čarovným mostem k odpovědi na otázku, proč je na tom naše společnost tak jak je. 120BPM lze brát jako výkladní skříň prvotřídního francouzského aktivismu, který se nahlíží s narcistním zalíbením ze schopnosti dokonalé organizace, kreativity, zápalu a úzkostlivého dodržování demokratických principů. Nebo jako manuálu, jak jde dokonale čas, který zbývá, řečeno s Francoisem Ozonem, efektivně zavraždit. Hodně záleží na tom, jak moc jste duchem z fatalistické poloviny Evropy, která ví, že bojovat proti jistým soupeřům (HIV, prezident, farmaceutické společnosti a hlouposti) nemá smysl. ACTION=VIE, SILENCE=MORT (22.11.2020)